Zuby – co jsou zač? Kamínky v ústech, kosti, které můžete vidět. Nejbližší věc, kterou máme k důkazu, že Bůh neexistuje. Ano, zdá se, že jsme tu jen sami, nesmyslně umíráme na Zemi se svými hnijícími kostmi v ústech. Ale aspoň máme zubaře, kteří se o nás starají.
Nebo jsou to naši nepřátelé?“
Nedávno jsem podstoupil hledání nového zubaře. Od návštěvy mého posledního zubaře uplynula poměrně nepřiměřeně dlouhá doba, protože ten zubař mě děsil. Nebyla příliš laskavá v řadě věcí, včetně zákroku, který jsem bezprostředně potřeboval a který by stál tisíce dolarů. Zdálo se, že je ze mě velmi nešťastná, že tento nákladný zákrok potřebuji. „Tak to si rozhodně nenechám udělat,“ pomyslela jsem si a opustila její ordinaci. (Tím zákrokem byl kořenový kanálek a skutečně jsem ho nedávno podstoupila.) (Nyní mám zubní pojištění.)
Když jsem se tedy nakonec poptávala po novém zubaři, měla jsem dvě podmínky: aby přijal mé pojištění a nebyl na mě naštvaný. „Můj zubař je vlastně milý!“ „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Od některých jsem to slyšel. „Můj na vás bude tvrdý, ale vlastně není moc zlý,“ od jiného. „Myslím, že můj bratr má svého zubaře rád…,“ od dalšího, který, jak se asi shodneme, byl osloven.
Společným tématem se zdála být myšlenka, že zubaři jsou obecně naštvaní, ale že moji přátelé byli v péči výjimečných. Ale jsou zubaři někdy skutečně naštvaní na naši ústní hygienu? Nebo se v jejich nevrlém záměru nějak mýlíme?“
Dr. Jessica Hilburgová, proděkanka pro klinické záležitosti newyorské College of Dentistry, byla zaujatá, ale trochu zaskočená, když jsem se jí zeptala, proč, ehm, možná někdy … pacienti mohou vnímat … své zubaře, že se na ně tak zlobí kvůli jejich velmi špatným zubům?“
„Moje otázka pro vás zní …“ řekla. „Odkud jste to vůbec vzal? Slyšela jste to od pacientů?“
Moje odpověď pro ni byla většinou příběh, který jsem vyprávěl výše, ale myslel jsem si, že otázka si zaslouží větší vypíchnutí.
Na Twitteru jsem se zeptal, zda má někdo podobný pocit. Měli. Abych ochránil nevinnost mnoha z nich, kteří mi laskavě a ochotně sdělili svá zubařská trápení, ponechám je v anonymitě.
„Mnohem víc než jakékoli bolesti v ústech jsem se začal bát odsudku své dentální hygienistky a následně zubaře,“ uvedl anonymní pacient č. 1 (ADP). „I když si teď pravidelně čistím zuby zubní nití, vždycky mi řeknou něco negativního, jako že si zubní nití čistím zuby příliš tvrdě nebo že při čištění zubů nití nedělám dostatečný tvar písmene C.“
„Měl jsem zubaře, který se rozčiloval nad mými nedostatečnými návyky při čištění zubů zubní nití a kartáčkem,“ uvedl ADP č. 2. „Měl jsem zubaře, který se rozčiloval nad mými nedostatečnými návyky při čištění zubů zubní nití. „Nebyl to jen dojem, který jsem měl, ale říkali to dost otevřeně.“
„Každý zubař, kterého jsem kdy navštívil, mi vynadal, že nepoužívám zubní nit, že ji nepoužívám dostatečně, že ji nepoužívám správně, že ji nepoužívám po každém jídle, a možná jeden dokonce řekl něco o používání zubní nitě po žvýkačkách.“
„Všichni zubaři, které jsem kdy navštívil, mi vynadali, že nepoužívám zubní nit. Sakra. ADP č. 3 to tam má těžké.
„Teď mám svého zubaře ráda v pohodě, ale můj zubař z dětství mě pořád pronásleduje,“ řekla mi ADP č. 4. „Mám ho ráda. „Zhruba od první třídy jsem měl skoro při každé návštěvě zubní kaz. Pak mi nikdy nedal dost novokainu, a když jsem při vrtání brečela, přestal, zeptal se mě, jestli to cítím, a když jsem odpověděla, že ano, řekl: ‚ne, necítíš‘ a pokračoval.“
„Chodila jsem k zubaři, který byl příšerný. Celou návštěvu mě popotahoval za to, že jsem si nepoužila zubní nit.“ „Nevím. „Jeden zubař mě během schůzky doslova seřval za stav mých zubů.“ „Můj zubař mě doslova seřval. „Jednou se mi stalo, že se zubař dost rozčílil a řekl mi, že si čistím zuby příliš intenzivně, načež jsem to oficiálně vzdal a prostě se smířil s tím, že moje snahy o zubní hygienu jsou marné.“
Tak dále, a tak dále. Zdá se, že tato zkušenost není neobvyklá. Takže zpět k otázce. Jsou na nás zubaři skutečně naštvaní?“
„Jsem všeobecný zubař a opravdu jsem o tom přemýšlel, ale nepamatuji si, že bych byl někdy naštvaný nebo naštvaný na pacienta za – vlastně za cokoli,“ řekl mi doktor Hilburg z Newyorské univerzity. Řekla, že si dokáže představit, jak někdy může být každý poskytovatel zdravotní péče frustrovaný, pokud jeho pacient nedodržel plán, který mu bylo řečeno, že má dodržovat. „Ne proto, že by se na ně zlobili, ale proto, že se starali o zdraví pacienta.“
„Měla jsem nové pacienty, kteří přišli a vypadali téměř omluvně, že nebyli u zubaře řadu let nebo měsíců nebo co to je,“ řekla. „A já jim vždycky říkám – není důvod cítit se provinile. Jste tady právě teď, tak pojďme dál. A to je všechno.“
(Pro úplnost dodávám, že mi jeden ADP řekl, že přesně tohle jim řekla jejich dentální hygienistka poté, co už mnoho let nebyli u zubaře. „Po prvním úseku to bylo hlavně proto, abych se vyhnula odsuzujícím komentářům od zubaře. Když jsem loni konečně šla, byla jsem velmi ovčí, že už je to dlouho, ale dentální hygienistka mi řekla: „Tak už jste tady!“ a to se mi ulevilo.“)
„Nikdy, nikdy se nesnažíme, aby se pacienti cítili jakkoli trapně. Ale je to docela častý pocit,“ řekl mi doktor Ramin Tabib ze společnosti NYC Smile Design. „Obávají se, že je budeme muset poučovat. Můj pocit je, že to není nutný pocit a neměl by tam být.“
„Pokud vás uvádí do rozpaků, že jste si nevyčistili zuby zubní nití,“ řekl Tabib, „nehodláme vám to zhoršovat. Jen vás chceme poučit.“ Hm. Tak proč v nás všichni ostatní zubaři vyvolávají pocit, že chceme zalézt do jedné z děr v zubech a umřít? „Je to taktika, kterou zubaři někdy používají, aby – nevím, neřeknu, aby házeli klacky pod nohy,“ řekl, „ale aby ovládli situaci. Mají pocit, že když budou s pacientem mluvit určitým způsobem, budou mít autoritu a pacienti nebudou nikdy nic zpochybňovat. Myslím, že to je špatný přístup. Slyším to, pacienti mi to chodí říkat.“
„Jestli se ostatní zubaři cítí naštvaní nebo rozzlobení na své pacienty, o tom nevím. Já ani můj otec to rozhodně nejsme.“ To je doktor Sivan Finkel, estetický zubař, který má na Manhattanu stylovou zubní ordinaci Dental Parlour (spolu se svým otcem). „Ale -“ řekl. Ano, ano? „To, co děláme, není ani tak o tom, že bychom pacienty obviňovali nebo jim nadávali, ale o tom, aby si pacienti svůj problém přivlastnili.“ Tím má na mysli požádat pacienta, aby byl upřímný ohledně své zubní historie a současné rutiny, aby pochopil, proč jsou zuby v takovém stavu, v jakém jsou, a co je třeba udělat pro jejich nápravu a údržbu.
„Když pak tak trochu přitlačíme na pilu a řekneme pacientovi, poslouchej, musíš na to dávat pozor, musíš se starat, musíš si svůj problém přivlastnit, není to o tom, že bychom mu vynadali nebo na něj svalovali vinu. Ale pokud se chystají pustit do toho, abychom za ně udělali všechnu tu krásnou práci, a někdy je to drahé. Takže nechceme dělat něco, co nevydrží.“
To mi zní děsivě. Přesto řekl: „Rozhodně bychom nikdy neměli naše pacienty nutit, aby se cítili špatně nebo se styděli, že nepoužívají zubní nit nebo že nedělají tohle.“
Hm. I když jsem doufal, že se mi podaří přimět nějakého zubaře, aby na záznamu řekl, že svým pacientům po nocích nadává – dokonce jsem zubařům nabídl anonymitu, aby tak mohli učinit -, asi není nijak zvlášť překvapivé, že to nikdo neudělal. Předpokládám, že je to součást zubařského kodexu. Co tedy překlenuje propast mezi našimi pocity nepřátelství vůči zubařům a pocity zubařů, kteří prostě chtějí, aby naše ústa byla méně odporná, protože nás zřejmě mají rádi?“
Možná je to problém vnímání. O možném emočním rozpojení jsem si psal s Abigail Marshovou, docentkou psychologie na Georgetownské univerzitě. „Velká část emoční komunikace je ze své podstaty nejednoznačná a naše vlastní očekávání, historie učení, osobnost a aktuální afektivní stav mohou změnit způsob, jakým vnímáme emoce druhých,“ uvedla. Pokud například očekáváme, že se na nás někdo bude zlobit, budeme s větší pravděpodobností hledat známky toho, že se zlobí, a jakoukoli nejednoznačnost si vyložíme jako známku hněvu; pokud si myslíme, že bude pravděpodobně zklamaný, můžeme si stejnou nejednoznačnost vyložit jako obavy. „Lidé neustále špatně vnímají emoce druhých!“ řekla.
Marshová vysvětlila, že i v kontrolovaném laboratorním prostředí lidé přesně rozpoznávají jednoduché emoce (jako je štěstí, hněv, strach a znechucení) jen v 70 nebo 80 procentech případů. A tyto průměry neukazují celou šíři individuální variability. „Lidé se značně liší v citlivosti na různé emoce.“
Richard Zinbarg, profesor psychologie a vedoucí katedry na Northwestern University, jí dává za pravdu. V telefonickém rozhovoru vysvětlil svůj výzkum, zda úzkost ovlivňuje interpretaci emocí, zejména pokud jsou emoce nejednoznačné.
„Náš výzkum přinesl výsledky, které naznačují, že úroveň úzkosti vnímajícího je spojena s tendencí číst nejednoznačné tváře, jako by byly rozzlobené nebo znechucené,“ řekl Zinbarg. „Takže pokud je pacient u zubaře úzkostný, jako třeba, jé, já jsem zlobil, chtěli po mně, abych si vyčistil zubní nit, a já to neudělal, jéje, tak to tak trochu spouští nějaká tlačítka, která nám zbyla z dětství, kdy jsme nesplnili očekávání rodičů.“ Může se stát, navrhuje, že zubař se vůbec nezlobí a místo toho je jen velmi bezstarostný neutrál. „Můžu vám říct, že to je jisté, o co jde? Ne.“ Ale výzkum poskytuje možné vysvětlení.
Nakonec jsem mluvil s Lisou Feldman Barrett, profesorkou psychologie na Northeastern University a autorkou knihy How Emotions are Made: Tajemný život mozku. Vysvětlila mi, co se podle ní děje, když se člověk pokouší vnímat emoční stav druhého člověka:
„Takže zvýšený tlukot srdce nebo zamračený výraz mohou pro mozek znamenat mnoho různých věcí.“
„Mozek vnímajícího se snaží sladit své vlastní vnitřní pocity (jako je zvláštní pocit v žaludku nebo zvýšený tep) s pocity mimo něj (jako je něčí zamračený nebo šťastný výraz). Tak je konstruován tím, že člověk dává smysl svým vlastním vnitřním vjemům a vjemům ze světa.“
Je to trochu opojné (jako zuby), a tak vysvětlovala dál. „Kdybychom spolu mluvili tváří v tvář, a ne po telefonu, dostávali byste nejen akustické signály z mého hlasu, ale také signály z pohybu mé tváře, z pohybů mého těla a tak dále.“ Můj mozek by se najednou snažil pochopit tyto signály a můj vlastní vnitřní stav.“
„A můj mozek,“ pokračovala, „by se také snažil pochopit můj vlastní vnitřní stav … a tak dále a tak dále. Takže můj mozek dává smysl celé té soustavě, včetně mých pohybů a pocitů, a vy děláte totéž. A přesné vnímání emočního stavu člověka vzniká podle ní tehdy, „když jsou tyto dva stavy v souladu.“
Zdá se, že je prostě velmi těžké být naživu a komunikovat s lidmi, což jsem vždycky tušila.
„Myslím, že dalším kouskem skládačky je to, že v naší kultuře existuje stereotyp nebo přesvědčení,“ řekla, „že lidé se mračí, když jsou naštvaní, a usmívají se, když jsou šťastní.“
„Myslím, že dalším kouskem skládačky je to, že v naší kultuře existuje stereotyp nebo přesvědčení,“ řekla. Někdy se lidé skutečně mračí, když jsou naštvaní, ale také dělají s obličejem jiné věci nebo nedělají vůbec nic. A někdy se lidé mračí jen proto, že se hodně soustředí. „Tento stereotyp způsobuje, že lidé na sobě navzájem něco špatně vnímají. A myslím si, že k tomu běžně dochází při stavech vysokého vzrušení, kdy je na lidi vyvíjen velký tlak a cítí se opravdu vyčerpaní.“
„Domnívám se – je to jen odhad, jen odůvodněná spekulace založená na tom, co vím -, že v ordinaci zubaře je pacient ve stavu vysokého vzrušení, protože kdo by nebyl. A zubař se pravděpodobně opravdu hodně soustředí a řeší problémy. Takže zamračený výraz může být mylně interpretován jako hněv, zejména pokud pacient ví, že neudělal něco, co udělat měl, například zubní nit.“
Tak co to je? Jsou na nás zubaři naštvaní? Mají málo pochopení pro to, že mnoho lidí nemá zubní pojištění, a možná proto se tak dlouho drželi stranou? Jsou frustrovaní, že jsme nedodržovali jimi nařízený režim? (Jsou naštvaní, protože si neúctu, kterou věnujeme svým zubům, vykládají jako neúctu věnovanou jim, což je něco, co jsem v tomto článku nezkoumal, protože už je velmi dlouhý, ale rád bych to uvedl v této závorce?)
Nebo si prostě jen špatně vykládáme jejich emocionální stavy kvůli našim vlastním obavám a našemu mozku, který se nám právě snaží pomoci, ale bohužel tentokrát není úplně přesný?
Hm, těžko říct s jistotou. Ale co víc bychom mohli čekat od našich hnijících ústních kostí?