Neotropická veš jelení – Lipoptena mazamae Rondani

Úvod – Synonomie – Rozšíření – Identifikace – Životní historie a stanoviště – Hostitelé – Lékařský a veterinární význam – Vybraná literatura

Neotropická veš jelení, Lipoptena mazamae Rondani, je běžným ektoparazitem jelena běloocasého (Odocoileus virginianus) na jihovýchodě Spojených států. Všivky (Hippoboscidae) jsou obligátní krvežízniví ektoparazité ptáků a savců. Dospělí samci i samice se živí krví svého hostitele. Jsou přizpůsobeny k tomu, aby se přichytily na opeření a pelaži svých hostitelů a pohybovaly se po nich. Silně specializované drápy jim pomáhají přichytit se na srst nebo peří určitého druhu hostitele. Kedlubny jelení mají při vylézání z kukly křídla, ale po nalezení hostitele (jelena) je ztrácejí.

Obrázek 1. Hřbetní pohled na samici kedlubny jelení, Lipoptena mazamae Rondani. Fotografie Karen Wheelerové z Floridské univerzity.

Synonomie (Zpět na začátek)

Lipoptena odocoilei je synonymum Lipoptena mazamae potlačené Maa (1965).

Rozšíření (Zpět na začátek)

Tato moucha je obligátním parazitem jelena běloocasého a jelena sivého (Mazama americana) . Vyskytuje se na jelenech běloocasých na celé Floridě a v jihovýchodní části Spojených států na severu přinejmenším po Virginii a Oklahomu (Kocan 2003) a na jihu přes Panamu ve Střední Americe a až po severovýchodní Brazílii (neotropická a jižní nearktická oblast) (Bequaert 1942). Vyskytuje se také na jelenovitých od Mexika po severní Argentinu (Bequaert 1942).

Identifikace (Zpět na začátek)

Neotropické jelenovitých jsou hnědé, dorzoventrálně zploštělé mouchy, které žijí v pelaži jelenovitých. Je to jediná ked jelení, která se v současnosti vyskytuje na jelenech běloocasých v jihovýchodní části Spojených států. Lovci je často mylně označují za klíšťata, ale lze je identifikovat jako hmyz, protože mají šest nohou a tři části těla (hlavu, hrudník a břicho). Okřídlené mouchy jsou k vidění jen zřídka, protože brzy po nalezení hostitele ztrácejí křídla. Samičky jsou větší než samečci (samičky 3,5 až 4,5 mm a samečci 3 mm na délku hlavy a těla). Mají tuhý exoskelet, který je chrání před rozdrcením obhlížejícím hostitelem, což přispívá k dojmu, že se jedná o klíšťata. Jsou větší než většina vší a pohybují se rychleji než klíšťata nebo vši.

Obrázek 2. Hřbetní pohled na samce kedlubny jelení, Lipoptena mazamae Rondani. Fotografie Karen Wheelerové z Floridské univerzity.

Dalšími zástupci tohoto rodu, kteří se vyskytují na jelenovitých, jsou např: Lipoptena cervi, ked jelenovitých Starého světa na jelenu lesním (Cervus elephus) a dalších jelenech Starého světa, který byl zavlečen do Nové Anglie. Lipoptena depressa, západoamerický jelení ked, který se vyskytuje na jelenech muly (Odocoileus hemionus) a jelenech běloocasých na západě Spojených států a Kanady podél Skalistých hor. Příbuzným druhem je Neolipoptena ferrisi, tichomořský jelenec, který se vyskytuje na jelenech běloocasých a mezcích od Britské Kolumbie v Kanadě po Baja California v Mexiku (Maa 1965, Stickland et al. 1981).

Životní historie a stanoviště (Zpět na začátek)

Kedluben jelenovitých má velmi zajímavou rozmnožovací strategii. Samice produkuje vždy jednu larvu a uchovává vyvíjející se larvu ve svém těle, dokud není připravena ke kuklení. Larva se živí výměšky „mléčné žlázy“ v děloze matky. Po třech larválních instarech, kdy larva dosáhne své maximální velikosti, matka porodí bílou předkukličku, která okamžitě začne tmavnout a vytvářet kukelní schránku. Kukla vypadne z jelena a je obvykle uložena v místě, kde jelen ulehl. Po dokončení metamorfózy se z kukly vylíhne okřídlený dospělý jedinec a letí hledat hostitele. Po nalezení hostitele si dospělá moucha odlomí křídla a je nyní trvale spojena s daným jelenem. Obě pohlaví se živí krví hostitelského jelena.

Obrázek 3: Moucha, která se vylíhla z křídel. Lipoptena cervi, druh příbuzný Lipoptena mazamae Rondani, ukazující mladou mouchu před ztrátou křídel. Fotografie: Steve Jacobs, Penn State University.

Hostitelé (Zpět na začátek)

Tato moucha je obligátním parazitem jelenovitých Nového světa. Byla sbírána na jelenech běloocasých (Odocoileus virginianus) od jihovýchodní části Spojených států po Brazílii (Bequaert 1942) a na jelenech běloocasých (Mazama americana) od Mexika a Střední Ameriky (Wenzel a Tipton, 1966) po severní Argentinu (Bequaert 1942). Ve studiích ektoparazitů, které provedli Donald J. Forrester a Sam R. Telford, Jr. zjistili, že 84 % z 237 jelenů odebraných v letech 1984 až 1989 v okrese Collier na Floridě bylo napadeno netropickými jelenovitými a 31 % z 26 jelenů odebraných v letech 1988 a 1989 v okresech Monroe a Dade na Floridě bylo napadeno (Forrester 1992). V říjnu 2001 byli v Collier County na Floridě vyšetřeni dva jeleni (3,5 a 1,5 roku staří) a u obou byla zjištěna velká populace (>50) bezkřídlých dospělých mušek. V listopadu 2002 byla v Calhoun County na Floridě vyšetřena laň (1 1/2 roku stará), která měla v pelaži na krku, bocích a břiše více než sto dospělých much (Kern, osobní pozorování).

Lékařský a veterinární význam (Zpět na začátek)

U jelena běloocasého nebyli popsáni žádní parazité, predátoři ani nemoci z neotropických jelenů ked. Není známo, že by přenášeli jakákoli onemocnění na jeleny nebo člověka. Lovci oblékající ulovené jeleny se s těmito mouchami pravděpodobně setkají a případně mohou být pokousáni.

Vybraná literatura (Zpět na začátek)

• Bequaert J. 1942. A monographof Melophaginae, or ked-flies, of sheep, goats, deer and anelopes (Diptera, Hippoboscidae). Entomologica Americana 22: 65-220.
• Davidson WR, Nettles VF. 1997. Field Manual of Wildlife Diseases in the Southeastern United States [Terénní příručka chorob volně žijících zvířat v jihovýchodní části Spojených států]. Druhé vydání. Southeastern Cooperative Wildlife Disease Study, The University of Georgia, Athens, GA. 417 pp.
• Forrester DJ. 1992. Parasites and Diseases of Wild Mammals in Florida [Parazité a nemoci volně žijících savců na Floridě]. University Press of Florida, Gainesville, FL. 460 pp.
• Kocan AA. (January 2003). Parazitární a infekční choroby jelenů běloocasých v Oklahomě. http://www.cvm.okstate.edu/instruction/kocan/vpar5333/deerpar.htm (5. září 2003).
• Maa TC. 1965. Synopse čeledi Lipopteninae. Journal of Medical Entomology 2: 233-248.
• Strickland RK, Gerrish RR, Smith JS. 1981. Chapter 24. Arthropoda. In Diseases and Parasites of White-tailed deer [Nemoci a parazité jelenovitých]. Edited by Davidson WR. et al. Misc. Publication No. 7 of the Tall Timbers Research Station, Tallahassee, FL. P. 376-377.
• Theodor O. 1975. Diptera pupipara; Fauna Palaestina-Insecta I. The Israel Academy of Sciences and Humanities, Jerusalem, Israel. 170 pp.
• Wenzel RL, Tipton VJ. 1966. Ectoparasites of Panama (Ektoparazité Panamy). Field Museum of Natural History, Chicago, IL. 390 s.

.