Newyorská vzpoura otroků z roku 1741, nazývaná také Newyorské spiknutí z roku 1741 nebo Velké černošské spiknutí z roku 1741, údajný rozsáhlý plán černošských otroků a chudých bílých osadníků na vypálení a ovládnutí New Yorku. Bílé obyvatelstvo města, pravděpodobně podnícené paranoiou, bylo přesvědčeno, že se chystá velká vzpoura. Po sérii procesů podobných honu na čarodějnice se však nikdy nepodařilo odhalit žádné konkrétní spiknutí.
Podrobnosti o událostech, které se odehrály v New Yorku na jaře a v létě roku 1741, jsou zaznamenány v mnoha historických i pozdějších zprávách, z nichž mnohé obsahují protichůdné informace. Podle téměř všech svědectví byl požár 18. března 1741 ve Fort George – tehdy domě viceguvernéra George Clarka – prvním z řady požárů ve městě, které mohli, ale nemuseli založit otroci. K požárům docházelo v pravidelných intervalech a pak stále častěji až do 6. dubna, kdy byly založeny čtyři požáry během jediného dne. Po městě se šířily zvěsti, když svědek tvrdil, že viděl černocha, identifikovaného jako otroka jménem Cuffee, jak utíká z místa jednoho z požárů.
Přibližně o měsíc dříve téhož roku při zdánlivě nesouvisejícím incidentu tři otroci vyloupili malý obchod, který vlastnil bělošský pár Robert a Rebecca Hoggovi. Jeden z otroků, Caesar, přinesl svou kořist do přístavní krčmy patřící Johnu Hughsonovi, který byl známý tím, že obchodoval s kradeným zbožím otroků a prodával jim alkohol. Jeho hostinec měl pověst místa, kde se scházeli městští devianti. Caesar a jeden z jeho společníků ve zločinu, otrok jménem Prince, byli zatčeni. Když přišel čas na vyšetřování požárů, Daniel Horsmanden, soudce, který byl pověřen vedením vyšetřování a předsedáním procesům s lupiči, toužil odhalit spiknutí a jeho pachatele, a proto spojil požáry s vloupáním.
Představa spiknutí byla na spadnutí. V zámoří byla mezitím Anglie již dva roky ve válce se Španělskem, což podněcovalo obavy ze španělského útoku na New York a všeobecné protikatolické nálady. Všeobecné podezření vyvolávala skupina černých Španělů, kteří byli svobodnými občany Španělska, dokud je v Karibiku nezajali Britové a neprodali do otroctví, když se v roce 1740 dostali na Manhattan. Španělé, kteří v sobě chovali nelibost, se nadále prohlašovali za svobodné, a když byli zajati, měli se stát „válečnými zajatci“, nikoli otroky. Římští katolíci, otroci narození v Africe a černoši narození ve Španělsku tak byli v podezření.
Dne 21. dubna byla svolána porota a Mary Burtonová, mladá námezdní služebná v Hughsonově hostinci, byla předvedena, aby vypovídala před porotu. Burtonová pod nátlakem vypověděla, že tři otroci – Caesar, Prince a Cuffee – spolu s kontingentem chudých bílých osadníků zosnovali plán na vypálení pevnosti a města a zabití jeho obyvatel. Burton také obvinil bílou prostitutku jménem Peggy Kerryová, která měla vazby na Caesara. Kerryová pak byla donucena vypovídat a do spiknutí zapojila mnoho černochů a na základě jejího svědectví byli jmenovaní drženi ve vazbě. Ti, kteří byli drženi ve vazbě, byli rovněž nuceni poskytnout svědectví a uvést jména, což také učinili.
V květnu byli Caesar a Prince obviněni nikoli ze spiknutí, ale z loupeže a byli oběšeni. Kerry (která čekala s Caesarem dítě), Hughson a jeho žena byli zatčeni jako další a v červnu byli veřejně popraveni. Hughsonovo tělo (a možná i tělo jeho ženy a Kerryho) zůstalo viset, aby je všichni mohli pozorovat. Horsmanden, který se stále zoufale snažil odhalit spiknutí, nabízel odměny (v různé výši v závislosti na barvě pleti a postavení informátora) každému, kdo by poskytl důkazy o spiknutí. Během tříměsíčního vyšetřování bylo zatčeno asi 150 lidí, kteří se „přiznali“ nebo vypovídali. Burtonová ve svých obviněních pokračovala po celé léto a nakonec obvinila více než 20 bělochů, včetně učitele latiny Johna Uryho, který byl obviněn, že využil své katolické víry k ovlivnění vzpoury. Koncem léta hysterie opadla a obvinění ustala.
V důsledku pomluv, falešných přiznání a ukazování prstem bylo popraveno přibližně 30 černochů a 4 běloši (Hughsonovi, Kerry a Ury) a dalších asi 80 lidí, většinou černochů, ale i bělochů, bylo vypovězeno. Deník, který Horsmanden napsal v roce 1744, posloužil jako důležitý primární zdroj o průběhu spiknutí v roce 1741, odhaluje důležité podrobnosti a nabízí cenný vhled do kontextu, v němž procesy probíhaly. V 21. století se historici této události obávali Horsmandenovy faktografické přesnosti, protože jeho kniha byla pravděpodobně vydána jako ospravedlnění jeho činů, a zůstávali agnostiky ohledně aktuálnosti spiknutí otroků.