Prezentační projev, který pronesl Aase Lionaes, předseda Norského Nobelova výboru, u příležitosti udělení Nobelovy ceny za mír za rok 1978, Oslo, 10. prosince 1978.
Překlad
Vaše Veličenstvo, Vaše královské Výsosti, Vaše Excelence, dámy a pánové:
Norský Nobelův výbor udělil Cenu míru za rok 1978 Anvarovi al-Sadatovi, egyptskému prezidentovi, a Menachemu Beginovi, izraelskému premiérovi, za jejich přínos ke dvěma rámcovým dohodám o míru na Blízkém východě a o míru mezi Egyptem a Izraelem, které byly podepsány v Camp Davidu 17. září 1978.
Ještě nikdy v historii Ceny míru, která se táhne již téměř osmdesát let, jsme nebyli svědky takového slavnostního předávání cen na středověkém hradě Akershus krále Haukona V. se vzpomínkami na dávné časy válek a nepokojů v kronikách naší země.
Ještě nikdy nepovažoval Nobelův výbor za vhodné udělit Cenu míru státníkům z neklidného a bohužel zpustošeného Blízkého východu.
Ještě nikdy nebyla cena úzce spojena s dohodami, jako jsou dvě dohody z Camp Davidu, které jsou základem pro udělení ceny dvěma státníkům, na jejichž bedra padla tak závažná odpovědnost.
Nikdy nebyla Cena míru výrazem větší a odvážnější naděje – naděje na mír pro egyptský lid, pro izraelský lid a pro všechny národy sváry a válkami zmítaného Blízkého východu.
Udělení Ceny egyptskému prezidentovi Anwaru al-Sadatovi a izraelskému premiérovi Menachemu Beginovi je navíc historické v širším slova smyslu, neboť známe pouze jednu předchozí mírovou dohodu mezi Egyptem a Izraelem. Ta, jak odhalili izraelští vědci, se odehrála přibližně před 3 000 lety; jednalo se o mír uzavřený mezi synem krále Davida, moudrým králem Šalamounem, a egyptským faraonem.
Právě v této části světa se před více než 6 000 lety nacházela kolébka naší civilizace. Zde vyrůstala a vzkvétala společenství s vysokou kulturní úrovní, která měla mít hluboký vliv na vývoj lidské společnosti v dalších částech světa. Dnes každý školák z učebnic dějepisu ví, že právě zde začaly naše psané dějiny, a vyznavači tří historicky spřízněných náboženství – islámu, judaismu a křesťanství – obracejí svůj pohled s neutuchající oddaností k této části světa, z níž jejich náboženství vzešlo.
Blízký východ, který se nachází na rozhraní Asie, Evropy a Afriky, byl nejen místem setkávání kultur, ale také bojištěm hospodářských zájmů a cizích dobyvatelů. Kulturní nádhera a materiální prosperita byly znovu a znovu hrubě přerušovány válkami, cizí nadvládou a vnitřním rozkolem.
V naší době byl boj Arabů za osvobození z cizí nadvlády korunován úspěchem, když Egypt setřásl britské jho. V tomto národněosvobozeneckém boji hrál Anvar al-Sadat vůdčí roli.
Ve stejné době vzniklo národní hnutí v malých židovských komunitách, které byly po dva tisíce let roztroušeny v různých zemích po celém světě, ale za všech okolností se držely vzpomínek a nadějí na svou historickou vlast. Antisemitismus, který vyvrcholil Hitlerovým masovým vyvražďováním evropských Židů, je přiměl hledat bezpečí a znovuzrození ve vlastní zemi Izraeli. Za aktivní účasti OSN byl v roce 1948 založen stát Izrael. Stát a národ Izrael se nyní stal politickou a lidskou skutečností.
Vznik izraelského státu předznamenal nový konflikt na celém Blízkém východě. V průběhu posledních třiceti let rozpoutal tento spor mezi Židy a Araby čtyři války, které způsobily nejen obrovské materiální škody, ale také prohloubily vzájemné nepřátelství.
Bok po boku s válkou a ničením si však razily cestu i konstruktivní síly míru.
V průběhu let bylo využito velké množství dobré vůle k prolomení psychologické zdi, která příliš dlouho představovala překážku porozumění a lidského kontaktu mezi arabskými státy a Izraelci. Jedná se o zeď děsivých rozměrů, kterou prezident Anvar al-Sadat jednou přirovnal k Velkému bariérovému útesu u australského pobřeží.
Zmínku si zaslouží dva muži, kteří sehráli zásadní roli při dláždění cesty k tomuto míru: bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger a prezident Spojených států Jimmy Carter.
Mírová mise Henryho Kissingera na Blízkém východě byla zahájena bezprostředně po skončení čtvrté války mezi Izraelem na jedné straně a Egyptem a Sýrií na straně druhé.
Vzpomínáme na jeho energické pokusy přimět válčící strany v tzv. jomkipurské válce, aby se sešly na mírové konferenci v Ženevě.
Konference se skutečně uskutečnila v prosinci 1973 a jejím výsledkem byla dohoda mezi Egyptem a Izraelem o řadě důležitých bodů, jako je výměna zajatců, stažení vojsk do vymezených zón, bezpečnostní záruky a další opatření zaměřená na upevnění příměří a s mírovou dohodou jako dlouhodobým cílem.
Práce Henryho Kissingera při prosazování dohod uzavřených mezi válčícími stranami po jomkipurské válce v roce 1973 byla základem pro postup prezidenta Jimmyho Cartera při organizaci setkání v Camp Davidu v roce 1978.
Dramatický vrchol v úsilí o dosažení mírového urovnání přinesla odvážná cesta prezidenta Anvara al-Sadata do Jeruzaléma 19. listopadu 1977.
Svou odvážnou návštěvou izraelského parlamentu, Knesetu, prezident Sadat jediným úderem rozetnul gordický uzel.
Nyní byla otevřena cesta k jednání v Camp Davidu, kde byly učiněny první konstruktivní kroky v podobě dvou dohod zásadního významu:
Rámcová dohoda o míru na Blízkém východě a;
Rámcová dohoda o uzavření míru mezi Egyptem a Izraelem.
Právě za jejich práci na položení základů budoucího míru mezi těmito dvěma kdysi znepřátelenými zeměmi byli egyptský prezident Anvar al-Sadat a izraelský premiér Menachem Begin vyznamenáni Nobelovou cenou za mír za rok 1978.
Čtyři války na Blízkém východě pouze předznamenaly nové konflikty, nové materiální ničení a lidské tragédie.
Uprostřed této temnoty jsme náhle zahlédli světlo a vítězství je vybojováno bez války, když se prezident Sadat vydává na cestu do „města míru“, jak nazval Jeruzalém ve svém historickém projevu v Knesetu.
Jeho podaná ruka a nabídka míru, přátelství a spolupráce určuje ducha rámcové dohody a ukazuje cestu k realitě v konečné mírové dohodě založené na normálních diplomatických, hospodářských a kulturních vazbách.
Mistrem stavitelem zodpovědným za most, který musel být postaven mezi Egyptem a Izraelem, aby tyto dva kdysi znepřátelené národy měly vůbec možnost sejít se k rámcové dohodě, byl prezident USA Jimmy Carter.
Prezident Sadat popsal důležitost tohoto zásadního kroku v díle průkopnictví míru následujícími slovy: „
Pokud jde o druhou rámcovou dohodu z Camp Davidu o míru na Blízkém východě, zbývá ještě dokončit důležitá a zřejmě časově náročná jednání o Západním břehu Jordánu, Gaze a Golanských výšinách.
Odpověď na tyto otázky může dát pouze budoucnost. Mezitím musí být světu dovoleno sdílet štěstí lidu Egypta a Izraele, že se poprvé od obnovení státu Izrael v roce 1948 podařilo dosáhnout dohody, která dlouhodobě poskytuje skutečnou příležitost k míru v oblasti, nad níž se tak dlouho vznášel stín války.
Aniž bychom spekulovali o protichůdných teoriích o skutečných hybných silách působících v dějinách, jistě panuje všeobecná shoda, že dva muži, egyptský prezident Anvar al-Sadat a izraelský premiér Menachem Begin, sehráli klíčovou roli v úsilí o mír mezi dvěma bývalými nepřáteli, které je dnes takovým zdrojem uspokojení pro skutečné přátele míru na celém světě.
Tito dva muži mají mnoho společného: narodili se ve století poznamenaném globálními válkami a gigantickými revolucemi, rasovými problémy a cizí nadvládou
Oba se aktivně účastnili hlavního proudu dějin, jejich politických a sociálních konfliktů. Od nejútlejšího věku se ztotožňovali s osudem svých zemí, bojovali a trpěli, ve vězení i v pracovním táboře, za svrchovanost své rodné země a za svobodu člověka.
Jejich životy a cesty se zkřížily v mírovém aktu, který dost možná předznamená novou éru, budoucnost materiální obnovy a míru nejen pro jejich dvě země, ale pro celý Blízký východ.
Prezident Anvar al-Sadat se narodil 25. prosince 1918. První roky dětství prožil v malé vesnici Mit Abul-Kum na břehu Nilu. Jeho vzpomínky jsou hluboce prodchnuty intenzivním pocitem spřízněnosti se zemí a životem vesnice, v níž se narodil.
Jeho dětství je shrnuto do jedné lyrické věty: „Všechno, co jsem zažil v Mit Abul-Kumu, mě činilo šťastným.“
Jeho vzpomínky na dětství jsou velmi zajímavé. Patřil k tomu jeho pocit jednoty s přírodou, účast na kolektivní práci rolníků a v neposlední řadě i život v rodině, v níž žila babička z otcovy strany, která, ač nevzdělaná, se vyznačovala moudrostí.
Kdykoli dnes prezident Sadat mluví o své babičce, činí tak s takovou vřelostí a oddaností, že okamžitě cítíme, jak láska k ní stále žije v jeho srdci.
Stále vzpomíná na její prostá slova: „Nic není tak důležité jako to, že jsi dítětem této země. Země nemůže nikdy zemřít – v ní se skrývá tajemství stvoření.“
Prezident Sadat definuje svou víru takto: „Vím, že je mým dítětem: „
Sadat po celý svůj bouřlivý život pociťoval potřebu vnitřní harmonie a rovnováhy, kterou mu dávala spřízněnost s půdou.
Během svého dětství a dospívání byl Egypt pod britskou nadvládou.
Sadat se brzy rozhodl bojovat za nezávislost své země. Proto si zvolil povolání armádního důstojníka a spolu s Gamálem Abdal Násirem, přítelem ze školních let, založil v roce 1939, ve svých 21 letech, tajnou skupinu důstojníků, jejímž cílem bylo osvobodit Egypt od cizí nadvlády. V průběhu tohoto boje byl v roce 1942 zatčen a zbaven důstojnické hodnosti. Po úspěšném útěku z vězení se skrýval až do svého zatčení v roce 1946, kdy byl odsouzen ke třem letům vězení.
V roce 1950 byl znovu přijat do armády. V roce 1952 byl Sadat jedním z vůdčích duchů egyptské revoluce, která vedla k pádu krále Farouka.
V roce 1969 byl prezidentem Násirem jmenován viceprezidentem Egypta a po Násirově smrti v roce 1970 byl zvolen prezidentem Egypta.
Prezident Sadat provedl svou zemi obtížným obdobím, zahrnujícím válku i dalekosáhlé hospodářské problémy.
Je zásluhou prezidenta Sadata, že si uvědomil, že řešení důležitých sociálních a hospodářských problémů v jeho zemi vyžaduje také uzavření mírového urovnání s Izraelem.
Celkově lze říci, že politika prezidenta Sadata během všech těchto let odrážela ochotu přehodnotit staré problémy a odvahu odpoutat se od tradičních diplomatických metod.
Během předchozích třiceti let se národy Blízkého východu čtyřikrát staly oběťmi válečného konfliktu a zdálo se, že neexistuje žádná vyhlídka na mír. Velkým přínosem prezidenta Sadata pro mír bylo, že měl dostatek odvahy a prozíravosti, aby se z tohoto začarovaného kruhu vymanil.
Jeho rozhodnutí přijmout pozvání premiéra Menachema Begina ze 17. listopadu 1977 a zúčastnit se 19. listopadu zasedání izraelského parlamentu bylo aktem velké odvahy, a to jak z osobního, tak z politického hlediska. Byl to dramatický rozchod s minulostí a odvážný krok vpřed do nové doby.
Sadat v Jeruzalémě otevřeně předložil své požadavky, ale na oplátku nabídl uznání Izraele jako státu a také smíření a mír.
Sadatovu nataženou ruku přijal izraelský premiér Menachem Begin, druhý hlavní protagonista dohody z Camp Davidu.
Politická situace, do níž se Menachem Begin v roce 1913 v polském Brest-Litevsku narodil, se stala výchozím bodem a rozhodujícím vodítkem pro jeho bouřlivou kariéru.
Dojem, který na něj udělal násilný a sílící antisemitismus, v něm v raném věku živil touhu a odhodlání vrátit se do starobylého domova Židů v Izraeli.
Během studia práv se zapojil do Hnutí židovské mládeže. V květnu 1939 byl uvězněn za účast na demonstraci za právo pronásledovaných evropských Židů emigrovat do Palestiny. Po krátkém pobytu ve vězení uprchl do Litvy v naději, že se z této země dostane se svou rodinou do Palestiny. Sovětská okupace Litvy v roce 1939 mu v tom však účinně zabránila. Byl zatčen a odsouzen k osmi letům nucených prací v sibiřském zajateckém táboře.
Po německém útoku na Sovětský svaz byl spolu s tisíci dalších politických vězňů propuštěn, neboť úřady doufaly, že se jim tímto způsobem podaří zajistit dostatek rekrutů pro polskou armádu, která bude nasazena v boji proti nacismu. Begin se nyní připojil k polským jednotkám, které byly vycvičeny na sovětské půdě a vyslány do Transjordánska. V roce 1942 se z této země dostal do Palestiny, která byla v té době spravována jako britské mandátní území.
V této době zavedly britské úřady velmi přísná omezení týkající se imigračních povolení pro Židy, kterým za války hrozilo vyhlazení v německých plynových komorách.
Menachem Begin nasadil veškerou svou energii, aby tato přísná nařízení obešel. Vstoupil do národní bojové organizace Irgun Zvai Leumi a brzy se stal jejím vůdcem.
V prvních letech Irgun spolupracoval s britskými úřady v boji proti německému nacismu.
Když však Britové navzdory systematickému nacistickému vyhlazování evropských Židů setrvávali na své přistěhovalecké politice pro Palestinu, Irgun pod Beginovým vedením zaujal tvrdší linii a požadoval nyní nejen otevřené dveře pro židovské uprchlíky, ale také právo na vytvoření nezávislého židovského státu.
Od té doby až do roku 1947 vedl Begin a podzemní hnutí Irgun neúprosný boj proti britské správě. Jednu dobu na jeho hlavu britské úřady vypsaly odměnu 30 000 liber.
V roce 1947, kdy vypukly boje mezi Araby a Židy, byl Irgun konečně uznán židovskými úřady a začleněn jako pravidelná jednotka do židovské vojenské organizace Hagana.
Když se v roce 1948 stal stát Izrael skutečností, založil Begin vlastní politickou stranu Herut, která radikálně oponovala izraelské Straně práce Mapaj vedené Ben Gurionem.
Ve volbách v roce 1977 získala konzervativní aliance známá jako Likud velké politické vítězství a 21. června 1977 se Menachem Begin stal izraelským premiérem a byl to on, kdo jménem státu Izrael přijal podanou ruku prezidenta Sadata.
Egypt a Izrael se nyní těší z vyhlídky na ukončení třicetiletého nepřátelství přerušovaného pouze krátkými intervaly příměří.
Je třeba vyřešit složité problémy mezinárodního práva – stejně jako problémy vojenské a hospodářské – a smést ze stolu stará podezření a předsudky.
Je snadné uvést podstatu tohoto ohromného úkolu. Lze jej však vyřešit, lze vytvořit zcela nové vztahy mezi lidmi v oblasti, kde po desetiletí stín války zastiňoval veškeré naděje?“
Dnešní laureát Ceny míru Anvar al-Sadat ve svém historickém projevu v Knesetu odpověděl na tuto otázku těmito slovy:
„Opravdu vám říkám: máme dnes před sebou příležitost k míru, kterou čas už nikdy nezopakuje, a my se jí musíme chopit, pokud to s bojem za mír myslíme opravdu vážně. Oslabíme-li nebo promarníme-li tuto příležitost, skončíme v nové krvavé lázni; ten, kdo ji zosnoval, aby ji ztratil, bude mít na své hlavě kletbu lidstva a dějin.“
Při stejné příležitosti se k možnostem míru vyjádřil i další dnešní laureát ceny, premiér Menachem Begin:
„Věříme, že dosáhneme-li míru, skutečného míru, budeme si moci vzájemně pomáhat ve všech oblastech života a na Blízkém východě se otevře nová éra:
Lidé dobré vůle na celém světě budou nyní ve svých myšlenkách následovat tyto dva laureáty v jejich úsilí o vyřešení tohoto velkého úkolu nastolení míru.
Toto přání bylo vyjádřeno v dohodě z Camp Davidu:
„Lidé Blízkého východu touží po míru, aby se obrovské lidské a přírodní zdroje tohoto regionu mohly obrátit k úsilí o mír a aby se tato oblast mohla stát vzorem soužití a spolupráce mezi národy.“
Dnes na celém světě slavíme třicáté výročí Všeobecné deklarace lidských práv.
Dovolte mi vyjádřit naději, že tento slavnostní ceremoniál předávání Nobelovy ceny míru, který se odehrává v naší malé a zimní zemi, zastrčené nedaleko polárního kruhu, může světu trvale připomenout, že právě zde si zástupci Egypta a Izraele podali ruce, když slavili největší ze všech vítězství – smíření a trvalý mír založený na dodržování lidských práv a lidské důstojnosti.