Kevin Wheldall
Stáhnout PDF článku
„Když dva kmeny válčíBod je vše, co můžete získat““Dva kmeny“, Frankie Goes to Hollywood (1984)
„Dva kmeny“ byla napsána na počátku 80. let během obzvláště napjatého období studené války, kdy se mnozí z nás obávali o životy svých dětí. Na historii zapomínáme na vlastní nebezpečí. Dnes spolu bojují dva různé kmeny v takzvaných „čtenářských válkách“ a my se opět bojíme hlavně o osud našich dětí. Kdo jsou tedy tyto dva kmeny ve válkách o čtení a jak se liší?“
V prvním kmeni stojí ti, kteří se ztotožňují s výsledky výzkumu kognitivních věd v oblasti čtení a souvisejících dovedností; především psychologové, logopedi a speciální pedagogové. Ti upřednostňují přístup k výuce čtení „zdola nahoru“, včetně učení se hláskovým korespondencím písmen pomocí zjevné výuky foniky.
Druhý kmen tvoří především běžní pedagogové; učitelé a pedagogové ve školách, na státních a federálních ministerstvech školství a (možná především) akademici na univerzitních katedrách připravujících učitele. Obvykle se hlásí ke „konstruktivistickému“ přístupu k učení a upřednostňují spíše přístup „shora dolů“ k výuce čtení.
V populární debatě se často používá zkrácená charakteristika: fonika versus celý jazyk. Tato zjednodušená charakteristika neprospívá ani jednomu kmeni. Nikdy nešlo o otázku buď, anebo.
Tzv. jednoduchý pohled na čtení, k němuž se hlásí většina výzkumníků čtení, předpokládá, že porozumění textu, které je cílem veškeré výuky čtení, je výsledkem dekódování a porozumění jazyku. Abychom porozuměli psanému textu, musíme být schopni převést černé čtverečky na stránce na slova a věty. Tato schopnost by však byla zcela zbytečná, kdybychom nerozuměli významu slov a vět.
Například s malým množstvím instrukcí a trochou cvičení ve výslovnosti bych měl být schopen přečíst nahlas (možná špatně) jednoduchý text napsaný ve foneticky pravidelném jazyce, jako je italština. Bohužel bez většího množství poučení a procvičování bych vůbec netušil, co říkám. Podobně bych se sice mohl naučit základy mluvené italštiny tím, že bych se ji pokoušel používat na dovolené v Itálii, ale nebyl bych schopen italsky číst ani psát, aniž bych se předtím naučil, jak je abecední kód rozmístěn v psané italštině.
Běžný souhrn toho, co výuka čtení obnáší, je znám jako pět velkých myšlenek: fonematické uvědomování, fonika, plynulost, slovní zásoba a porozumění. Ponecháme-li pro tuto chvíli stranou fonetiku, upřímně pochybuji, že by se oba kmeny příliš neshodly na důležitosti zbývajících čtyř.
Všichni se shodneme na důležitosti fonematického uvědomování, tedy schopnosti rozložit mluvená slova na jednotlivé složky a ústně složené hlásky spojit do slov. Stejně tak kdo by mohl nesouhlasit s tvrzením, že schopnost číst rychle, přesně a s výrazem (tj. plynule) je dlouhodobým cílem výuky čtení. A samozřejmě nikdo nebude zpochybňovat myšlenku, že pro správné porozumění psanému textu je nezbytná dobrá pracovní slovní zásoba spolu s ústními dovednostmi porozumění větám a obecnými znalostmi pozadí.
Proč tedy tyto dva kmeny vůbec bojují? Zásadní nesoulad spočívá v úloze výuky fonetiky a formě nasazené výuky. Ta se za posledních několik desetiletí nenápadně změnila. Původně zastánci celojazykové výuky tvrdili, že fonika je pro výuku čtení zbytečná, a dokonce může být pro rozvoj gramotnosti dětí škodlivá. Zastánci významu fonetiky byli obviňováni z posedlosti fonetikou s vyloučením všeho ostatního.
Postupem času, když vědecké důkazy ve prospěch účinnosti výuky fonetiky začaly být přesvědčivé, se hnutí za celý jazyk znovu postavilo za „vyváženou gramotnost“. Všech pět velkých myšlenek bylo důležitých, včetně fonetiky (o níž nyní tvrdili, že se již ve většině škol vyučuje), ale spíše jako o metodě poslední instance. Navíc by výuka foniky (tam, kde je to nutné) měla probíhat přirozeně během „skutečných“ čtenářských aktivit zahrnujících kvalitní dětskou literaturu a rozhodně by neměla být vyučována explicitně a systematicky.
Proč by se kmen „celý jazyk“/vyvážená gramotnost nadále držel tohoto názoru? Jedním z jejich argumentů je, že mnoho dětí se naučí číst bez ohledu na formu výuky, které se jim dostává. Pokud víme, že se mnoho dětí naučí číst i bez explicitní výuky foniky, proč ji tedy musíme nabízet všem žákům v prvních dvou letech školní docházky?“
Odpovědí je stejný argument jako ten pro plošné očkování dětí proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Víme, že značná menšina dětí bude potřebovat systematickou a explicitní výuku foniky, pokud se mají naučit dobře číst a hláskovat, ale jednoduše dopředu nevíme, které to budou.
Víme také, že některé děti v počátečních fázích výuky čtení zřejmě opravdu letí, když si zpočátku nashromáždí velkou slovní zásobu slov naučených zrakem jako celá slova, aby později ve 3. nebo 4. ročníku narazily, když se počet slov, která potřebují umět přečíst, zvýší natolik, že už to touto metodou nezvládnou. Z toho vyplývá, že zpočátku má smysl učit všechny děti od prvního dne školky pomocí foniky.
Jak to výstižně vyjádřili Snow a Juel v roce 2005: „
Emeritus Professor Kevin Wheldall AMJoint Editor, Nomanis
Tento článek vyšel v červnovém čísle časopisu Nomanis v roce 2019: www.nomanis.com
.