Cesta do Astronomického výzkumného ústavu Pisgah (PARI) je jednou z těch horských záležitostí, které jsou zároveň klidně malebné i zrádné. Díky spoustě klesání a zatáček nutí řidiče zpomalit a vychutnat si scenérii, aby je nesmetla z hory nebo aby nenarazili do háje hemlocků. Brzy se však nekonečný les rozdělí a návštěvníci odbočí do areálu PARI. Všechno se zdá být naprosto normální. Dokud neuvidíte impozantní strážnici ve vojenském stylu. Je prázdná a přátelské cedule nabádají návštěvníky, aby pokračovali v jízdě. Ale co tady ta věc dělá?“
O chvíli později se vkrádá pochopení: Vidíš obří parabolické dalekohledy; nízké budovy z modrých cihel rozeseté po celém údolí; stovky parkovacích míst obsazených několika desítkami osamělých aut. Je to astronomická observatoř. To místo je impozantní – dokonce obrovské – a nepravděpodobné. Působí skoro jako tajné doupě z filmu o Jamesi Bondovi, útočiště padoucha, který chce ovládnout svět.
Nic tak hanebného se dnes v PARI neděje. Ale před několika desetiletími? Tím si nemůžeme být úplně jisti.
Rosman povstává, pak mizí
V roce 1962, rok poté, co prezident John F. Kennedy zahájil vesmírné závody, potřeboval Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) nové zařízení někde na východním pobřeží, aby mohl sledovat své bezpilotní družice a pilotované lety do vesmíru. Vybrali místo jihozápadně od Brevardu, něco málo přes osm mil vzdušnou čarou, v srdci národního lesa Pisgah.
Zařízení nazvané Rosmanova stanice pro sledování družic, které NASA vysvětila v říjnu 1962, mělo rozlohu jedné čtvereční míle a bylo vybaveno 19 rádiovými anténami, které mohly přijímat signály z vesmíru ve dne i v noci, bez ohledu na oblačnost. Při zpětném pohledu si NASA pravděpodobně nemohla vybrat lepší místo: Rosman měl nejen přirozený miskovitý tvar terénu, který ho pomáhal chránit před rádiovým rušením, ale velkou výhodou byla i absence nedalekého elektrického vedení nebo pravidelných leteckých linek nad hlavou.
Během 19 let služby pro NASA zaměstnával Rosman v době největšího rozmachu až 450 lidí a hrál podpůrnou roli při všech přistáních Apolla na Měsíci. Vládní priority se však změnily a v roce 1981 Rosman přešel do druhé fáze své existence pod záštitu ministerstva obrany.
O tom, co se v Rosmanu dělo během studené války, kdy se stal přísně tajným pracovištěm nepřístupným všem kromě těch, kteří měli příslušnou prověrku, existuje spousta spekulací. Vzhledem ke všem jeho důmyslným rádiovým anténám lze předpokládat, že tamní technici nějakým způsobem zachytávali sovětskou satelitní komunikaci. Ale to se asi nikdy s jistotou nedozvíme.
Jediné, co víme, je, že Sovětský svaz na toto zařízení myslel natolik, že ho sledovaly jeho vlastní špionážní družice. Lidé v Rosmanu věděli, že jsou sledováni, a tak se rozhodli vyslat přátelský vzkaz a namalovali na patnáct metrů širokou satelitní anténu velkého smajlíka, který šibalsky mrknul na druhou stranu. Tato anténa, přezdívaná „Smajlík“, tu stojí dodnes a je jedním z mála zbývajících důkazů o tom, jakou roli toto místo v té době hrálo.
Po skončení studené války však vláda nepovažovala za nutné místo dále udržovat. A tak byl Rosman v roce 1996 zakonzervován. Nejcitlivější zařízení bylo odvezeno a areál byl předán americké lesní správě. Federální vláda vynaložila na vybudování a údržbu zařízení v průběhu let stovky milionů dolarů. Nyní však neviděla skutečnou potřebu využívat zbývající antény k pozorování nedalekých sov a medvědů, a tak Lesní správa plánovala zařízení zbourat a nechat ho opět v rukou přírody. Podle všeho to vypadalo, že Rosmanův běh skončil.
Foto: Alex Armstrong fotografie: Edgar Payne
Záchrana
Naštěstí se objevil někdo, kdo měl v plánu něco jiného. Obyvatel Greensboro Don Cline se vždy zajímal o přístroje a technologie. Poté, co v roce 1996 prodal svou firmu na testování telefonních přístrojů a oficiálně odešel do důchodu, rozhlédl se kolem sebe a viděl, že Spojené státy ve vědě zaostávají. Rozhodl se využít svého důchodu a prostředků k tomu, aby lidem všech věkových kategorií ukázal, že vědecká kariéra je možná a vzrušující.
„Každý člověk by měl mít možnost vyzkoušet si vědu v praxi a rozhodnout se, zda je to něco, co ho zajímá a baví,“ říká.
V rámci svého úsilí věnoval Cline peníze na vybudování observatoří s odraznými dalekohledy na dvou vysokých školách v Severní Karolíně a také na nové návštěvnické centrum na stávající observatoři pro další školu ve státě. V určitém okamžiku tohoto procesu se Cline dozvěděl o Rosmanu a jeho starých rádiových anténách. V roce 1997 se tam vydal na návštěvu v domnění, že by jednu z nich mohl přemístit a využít jako dalekohled na nedaleké univerzitě.
Když však na Rosman dorazil, musel se Cline smát tomu, co uviděl. Rádiové antény byly mohutné, dvě největší se tyčily do výšky 150 metrů a vážily 350 tun nad zemí. V žádném případě se nikam nechystaly. Tehdy se začal rodit další nápad: Proč z opuštěného místa neudělat špičkové vědecké centrum? Trvalo to několik let, vypsání velkého šeku a přijetí zákona Kongresem, ale Cline našel způsob, jak to udělat, a v lednu 1999 se zrodil nově překřtěný Pisgah Astronomical Research Institute.
Nový život
Dnes má PARI čtyři radioteleskopy, 12 optických teleskopů a 50 přístrojů pro vědy o Zemi, které měří například počasí nebo pohyby zemských desek. Všechny teleskopy kromě dvou největších jsou online a lze je ovládat na dálku (s příslušným školením a hesly). Celé zařízení je zaměřeno na poskytování vědeckých příležitostí pro všechny „od K až po šedé“, jak říká Cline. Od studentů až po důchodce, ať už je jejich zájem nahoře u hvězd nebo dole pod zemí, PARI je otevřeno každému, kdo se chce zapojit a bádat.
Cline odhaduje, že PARI osloví více než 24 000 lidí ročně. Příkladem je Ashini Modi, pozoruhodná desetiletá dívka ze Shreveportu v Louisianě. Po přečtení článku o černých dírách chtěla Modi (jejíž křestní jméno znamená „naděje“ i „blesk“) zjistit, zda černé díry, které mohla pozorovat v naší Mléčné dráze, stále existují.
Dozvěděla se o PARI a kontaktovala Christi Whitworthovou, ředitelku vzdělávacího zařízení, která rychle rozpoznala talent mladé dívky a stala se její mentorkou. Modi získala přístup k používání zařízení PARI přes internet, aby mohla provádět vlastní výzkum ze vzdálenosti téměř 800 mil.
„Radioteleskop Smiley mi pomohl shromáždit data a studovat Dopplerův jev,“ říká Modi. „Udělala jsem to tak, že jsem testovala rychlost neutrálního vodíku v oblastech s černými dírami a bez nich. Smiley mi otevřel mnoho nových dveří zvědavosti.“
Foto: Alex Armstrong fotografie: Edgar Payne
Projekt, který Modiová nakonec nazvala „Černé díry – konečný vír přírody“, vyhrál její místní a regionální vědecké veletrhy v kategoriích fyzika a astronomie. Za jeho realizaci vděčí Whitworthovi a PARI.
Když si někdo jako Modi uvědomí, jakou radost a odměnu přináší věda, vyplatí se mu více než 20 milionů dolarů, kterými Cline přispěl PARI a dalším vědeckým centrům po celém státě.
„To považuji za návratnost této investice,“ říká.
Jde o ten moment objevu.