Všichni jsme slyšeli o očkování, ale co víte o variole?
Variola byla primitivní metoda očkování proti neštovicím. Stručně řečeno, lidé byli záměrně nakaženi lehkým případem neštovic, aby se předešlo vážnějšímu, smrtelnému případu. Název variolace je odvozen od varioli – vědeckého názvu viru pravých neštovic.
Při infekci virem variola major, nejtěžším kmenem viru pravých neštovic, byla úmrtnost přibližně 35 %. Lidé se virem často nakazili vdechnutím. Ten se usídlí ve sliznici ústní dutiny a dýchacích cest a nakonec se dostane do lymfatických uzlin, kde se replikuje. Virus pak putuje krevním řečištěm do sleziny a kostní dřeně, kde se dále množí. Po 12-15 dnech se na sliznicích objeví charakteristické léze, o 24 až 48 hodin později se objeví léze na kůži. Poslední známý případ neštovic byl diagnostikován 26. října 1977.
Záznamy uvádějí, že variolokace byla Číňany poprvé praktikována již v 15. století. Praktikovali variolation nosní insuflací – v podstatě jste si do nosu nasáli nějakou látku. Tou „věcí“ byly obvykle práškové strupy neštovic. Důležité bylo, aby strupy byly odebrány někomu s lehkým průběhem neštovic a aby se strupy nechaly vyschnout – pokud byly příliš čerstvé, mohl variolee (je to vůbec slovo?) docela onemocnět.
V průběhu 18. a 19. století se tato praxe dostala na Blízký východ a do Afriky. Technika se však trochu lišila. V některých částech Afriky matky přivazovaly dítěti kolem paže pokryté neštovicemi látku. Tuto látku pak uvázaly na ruku zdravého dítěte, kterému tak způsobily lehkou formu neštovic, ale ochránily ho před smrtelnou formou onemocnění.
V roce 1700 byla variolýza v Anglii široce používána, a to především díky lady Mary Wortley Montaguové, manželce britského velvyslance v Turecku. V této době byla technika variolování již dokonalejší – tzv. suttonská metoda. Při této metodě se materiál na neštovice podával přes malé škrábnutí na kůži. Z Evropy se variolování dostalo do Ameriky – George Washington dokonce nechal variovat kontinentální armádu.
I přes své úspěchy nebylo variolování všelékem. V mnoha případech variolovaní lidé jednoduše rozšířili neštovice na další lidi. Zde přišlo na řadu očkování.
Na konci 17. století zkoumal Edward Jenner (a další) očkování lidí kravskými neštovicemi jako způsob prevence neštovic (první Jennerovu vakcínu dostal mladý chlapec jménem James Phipps) . Jenner si uvědomil, že mlékařky se často nakazily kravskými neštovicemi, ale neštovice nedostaly. Termín „vakcína“ ve skutečnosti pochází z „variolae vaccinae“ – kravské neštovice.
Přesuneme-li se do roku 1967, byl to rok zahájení programu Světové zdravotnické organizace na vymýcení neštovic. „Moderní“ vakcína proti neštovicím používá virus vaccinia. Virologové znají vakcínu jako nástroj široce používaný ve výzkumu, ale kde se vzala? To je zvláštní, ale legitimní otázka.
Vakcína je úzce příbuzná viru kravských neštovic a po určitou dobu byly považovány za synonyma. Léta manipulace s virem – a špatné vedení záznamů – činí původ vakcíny záhadou, ačkoli některé tábory se domnívají, že jde o křížence virů variola a kravské neštovice. Jiní si zase myslí, že mohla být izolována z koní.
Přestože se vakcína používala k očkování, nebyla zcela neškodná. Vakcína proti neštovicím často způsobovala vedlejší účinky u jedinců s oslabenou imunitou. Generalizovaná vakcína se objevuje do týdne po očkování a způsobuje mírné kožní léze. Eczema vaccinatum byl běžný u očkovaných jedinců, kteří v minulosti trpěli ekzémy. Závažnější progresivní vakcína způsobuje vředy a nekrózy, zatímco mírná vakcína roseola je pouze zarudnutí v okolí místa očkování.
Přes svůj zvláštní a neznámý původ můžeme vakcíně poděkovat za vymýcení přirozeně se vyskytujících případů neštovic.