Mik Keiser by mohl být v některých ohledech Michelangelem golfu, i když by si toto označení nikdy nedal. Vytvořením míst jako Bandon, Cabot Links a Sand Valley po sobě Mikeova společnost Dream Golf zanechala monumenty, které mohou klidně přetrvat staletí. Ale dlouho předtím, než v roce 1988 vytvořil své první golfové hřiště The Dunes Club, a ještě předtím, než vybudoval impérium z recyklovaných pohlednic, začal Mike pracovat jako caddie ve státě New York. A právě tam si vypěstoval hlubokou lásku ke golfu a naučil se mnoho věcí, které mu pomohly vytyčit jeho cestu. Caddies zůstávají ústředním tématem jeho golfových hřišť i jeho filantropických aktivit. Mike je dlouholetým myšlenkovým vůdcem a ředitelem Western Golf Association, která právě díky jeho štědrosti oslavila historicky první příjemce stipendia Keiser Family Caddie Scholarship. Je také členem Caddie Hall of Fame WGA.
Na kterém golfovém hřišti jste poprvé dělal caddieho a kolik vám bylo let, když jste začínal?
Východní Aurora Country Club nedaleko Buffala ve státě New York, když mi bylo 9 let.
Proč vás to přimělo stát se caddiem?
Nic moc kreativního, moje matka byla vášnivou golfistkou a my jsme byli členy klubu East Aurora. Takže když moji kamarádi začali dělat caddyho v klubu, prostě jsem je následoval.
Přibliž nám svůj první den v práci, kdo byl tvou první smyčkou?
Vstával jsem brzy, vzal si sendvič, políbil matku na rozloučenou a pak jel na kole na hřiště. Byl bych tam téměř celý den, dělal bych caddyho, trénoval nebo hrál golf.
Nejsem si jistý tou první smyčkou, víte, byl jsem přinejlepším průměrný caddie na golfovém hřišti, které bylo přinejlepším průměrné. Ale pro mě bylo tak dobré, jak jen může být, a bylo to tak po čtyři roky – nejlepší čtyři roky mého života. Naučil jsem se hrát golf a ty klubové hamburgery byly báječné. Kvůli získaným životním lekcím, skvělému golfu, který jsem viděl hrát a nenapodoboval ho, je nejlepší letní prací pro teenagera caddying, lepší dokonce než být táborovým poradcem, což jsem potom dělal, a toužil jsem být zpátky na golfovém hřišti s těmi hamburgery.
Jakou největší chybu jsi udělal během své caddyingové kariéry?“
Můj druhý rok caddyingu se rozkřiklo, že řada členů fotbalového týmu Buffalo Bills – to bylo v éře Elberta „Golden Wheels“ Dubeniona – přijede v srpnu do našeho klubu hrát golf. Tak jsem si řekl, že by bylo skvělé, kdybych mohl dělat caddieho trenérovi, který se jmenoval Buster Ramsey. Požádal jsem profesionála, který se jmenoval Don Winklemus. Alespoň pro mě bylo zajímavé, že Don Winklemus měl v obličeji tik. Takže jeho přezdívka byla „Wink“, což jsme mu neříkali, říkali jsme mu „pan Winklemus“. Říkal jsem: „Rád bych dělal caddieho trenérovi Buffalo Bills.“ A taky jsem si říkal, že bych rád dělal caddieho trenérovi Buffalo Bills. On řekl: „Miku, máš to mít. Za dva měsíce budeš caddiem Bustera Ramseyho.“ A tak ten den přišel v srpnu. Přišel Buster Ramsey a já se seznámil s tímto obrovským mužem. Měl obrovskou tašku. Vážil 320 liber. Byl to jeden z největších trenérů v NFL vůbec. Já jsem vážil 105 liber. Takže tady byl ten 320kilový chlapík, který měl spoustu věcí v té obrovské tašce, která vážila nejméně 40 kilo. Bylo to nejhorší manželství mladého caddieho a tašky. Vůbec. Nějak jsem to táhl a zjistil další životní lekci – čím větší člověk, tím větší bag, tím menší špička. Takže si dávej pozor, co si přeješ…
Co tě na caddyingu nejvíc bavilo?
Bylo příjemné být venku. Člověk se naučil něco o golfu, ale také se naučil hodně o životě, o tom, co znamená tvrdě pracovat a co je potřeba k tomu, aby byl úspěšný. Zejména v mém případě byly také docela příjemné hamburgery; dělala je jedna lesklá dáma jménem Bea a já jí za to budu vždycky vděčný.
Povězte nám o některých lidech, kterým jste dělal caddicka, přispěl někdo z nich významným způsobem k vaší kariéře?
Elizabeth Holdsclawová, dámská šampionka, byla skvělá golfistka. Říkala, že jsem ji uvolnil. A tak jsem se ve dvanácti letech stal na dvě léta jejím caddiem na plný úvazek při zápasech i normální hře. Nejenže byla po celou dobu v dobré náladě, měla vždycky dobrou náladu; byla také dobrá tipařka. Takže životní lekce, kterou jsem si odnesl od trenéra NFL a od ní, byla, že když si máte vybrat mezi mužem a ženou, dělejte caddieho ženě.
Jaká byla největší lekce, kterou jste si odnesl z caddieho a která vám pomohla uspět, když jste postupoval v životě?
No, asi by to bylo o partnerství. Být caddiem je o tom být dobrým partnerem. Měl jsem štěstí na dobré partnery, jako je můj přítel Phil Friedman. Dalším skvělým partnerem byl Howard McKee, který vedl hřiště v Bandonu, stejně jako neuvěřitelně talentovaní designéři hřišť David McLay Kidd, Tom Doak, Jim Urbina, Bill Coore a Ben Crenshaw.
Možná další by bylo prostě to zkusit a zjistit, jak to jde, i když si lidé myslí, že je váš nápad mizerný. Jakmile jednou začneš, možná budeš moci pokračovat. Matka Tereza říkala: „Nemůžeš-li nakrmit sto lidí, nakrm jen jednoho.“ To je pravda. Ať už se tedy jedná o blahopřání, golfová hřiště nebo dobročinnost, snažte se dělat, co můžete, s tím, co máte.
Pokud byste mohli jmenovat jednoho bývalého caddyho, který se dočkal úspěchu, čí oficiální příběh caddyho byste rádi slyšeli?
Můžete zkusit promluvit s mým přítelem Billem Sheanem. Dělal caddicka v golfovém klubu Hinsdale a pak se stal Evansovým stipendistou v Michiganu. V golfu i v životě toho dokázal strašně moc.