Osm let jsem skrývala svůj příběh a své zranění

od Rachel

květen 2016

Můj příběh začíná v 18 letech. Mladá a nevědomá si vlivu antibiotik na pilulky jsem otěhotněla. Můj partner (nyní již bývalý) byl můj první přítel, byli jsme spolu 18 měsíců. Načasování nebylo ideální, ale byli jsme šťastní, přestože jsme byli na vysoké škole a mladí.

O potratu jsem nikdy moc nevěděla, byla to věc, o které jsem kdysi slyšela mluvit svou tetu, něco, co se (podle mě) nestávalo často. Byla jsem skoro v 9. týdnu, stále jsem chodila normálně na přednášky, když jsem začala mít bolesti, které se stále zhoršovaly. Můj vyučující (který znal mou situaci) kontaktoval nemocnici. V tu chvíli jsem nekrvácela, jen jsem měla silné bolesti, a to do té míry, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného.

Byla jsem odvezena rovnou na A&E, krátce nato mě následoval můj partner a maminka. Byla mi odebrána krev a provedeny vnitřní kontroly, které se zdály být v pořádku. V nemocnici mě mohli skenovat až ráno, ale v duchu jsem si říkala, že potrat je pořád něco, co se stává jiným lidem, a že moje dítě bude v pořádku.

Ale druhý den tam žádné dítě nebylo, jen prázdný pytel. Vyšetření ukázalo, že mám „zkažené vajíčko“. Bylo mi řečeno, že „takové věci se někdy stávají“. Byly mi nabídnuty tři možnosti: podstoupit operaci k odstranění vaku, vzít si pilulku k vyvolání potratu nebo počkat, až se příroda rozhodne sama…

Stále otupělá jsem se vrátila domů a stále jsem nechápala, co se stalo. V následujících dnech jsem se začetla do internetu, dozvěděla jsem se více o potratech a o tom, jak k nim dochází. Byla jsem v šoku, že se to stává tak často a že existují různé typy. Narazila jsem na blogerku, které dvakrát chybně diagnostikovali zkažené vajíčko, a pak se jí narodily zdravé děti.

Přesvědčovala jsem sama sebe, že se to stalo i mně, že to v nemocnici špatně pochopili a že se miminko musí schovávat

Týdny jsem si to myslela, dokonce jsem kamarádkám sdělovala zprávu „jsem těhotná“, jako by se nic nestalo, naprosté popření. Máma se mě skoro každý den ptala, jestli jsem začala krvácet, jak mi v nemocnici radili, že nakonec začnu. Naštvaně jsem odpovídala NE. Dosáhla jsem téměř 13. týdne, když začalo krvácení, bolest byla příšerná, ale ne horší než díra v srdci. Připadala jsem si hloupě, že jsem si myslela, že nemocnice udělala chybu, hloupě, že jsem to řekla přátelům, hloupě, že jsem si myslela, že bych mohla být matkou v 18 letech. Vrátila jsem se do nemocnice a požádala o operaci, chtěla jsem, aby to všechno skončilo. O několik dní později jsem byla objednaná.

Týdny po operaci byly jako v mlze. Cítila jsem se prázdná. Lidé mi říkali; „No, nebylo to plánované, možná je to tak lepší.“ a „Vždycky se můžeš v budoucnu pokusit znovu, alespoň víš, že můžeš otěhotnět.“. A ten nejhorší: ‚Aspoň, že to dítě zemřelo opravdu brzy a ty jsi o tom nevěděla, byla to vlastně jen hromada buněk‘. Ten bolel nejvíc. Myslela jsem si, že budu maminka, ne a prázdná skořápka.“

S bývalým jsme se asi po měsíci rozhodli, že to zkusíme znovu. Neřekli jsme to žádným přátelům ani rodině, protože jsme nechtěli, aby nás odsuzovali za to, že jsme mladí. Odešel jsem z vysoké školy, našel si práci a vlastní bydlení. Všichni si mysleli, že se mi daří, ale ve své mysli jsem byla ztracená. Skoro každý den jsem brečela, dokonce jsem měla myšlenky na sebevraždu, ale držela jsem je v sobě. Jediné, co mě drželo při životě, byla myšlenka na další těhotenství. Ale o 18 měsíců později žádné dítě. Byla jsem přesvědčená, že se při operaci něco pokazilo. Tak jsme dostali doporučení na kliniku pro léčbu neplodnosti. Přesto nikdo z našich přátel a rodiny (ani můj bývalý) netušil, v jakém zmatku se nacházím.

Všechny výsledky vyšly v pořádku, nebyl žádný důvod, proč bych nemohla otěhotnět

Mysleli byste si, že to bude skvělá zpráva, ale ve skutečnosti byla ta nejhorší. Začala jsem si myslet, že vesmír je proti mně, že mě Bůh nepovažuje za dost hodnou toho, abych byla matkou. Moje deprese dosáhla nového dna. Po klinice jsme se přestali snažit, přestala jsem doufat. Začala jsem se uzavírat do sebe a napětí mezi mnou a mým bývalým bylo příliš velké, rozešli jsme se.

Několikrát jsem napsala rodině dopis na rozloučenou, otevřela jsem všechny tablety a začala si jednu po druhé brát. Pak bych přišel s pocitem viny a smutku za svou rodinu Spěchal bych na toaletu, aby se mi udělalo špatně. Tohle trvalo celé měsíce. Nikdy jsem se nikomu nesvěřila s tím, jak se cítím. Navenek jsem předstírala, že jsem v pořádku, ale uvnitř jsem umírala.

Moje nálada se začala zlepšovat, když mi práce dala něco, na co jsem se mohla soustředit. Nabídli mi další vzdělávání, abych získal titul. Celý rok bych dělal kurz a pak bych na pár týdnů v roce odešel na univerzitu studovat tradičně, bez studentských dluhů. Byla to skvělá příležitost a život na Uni mi chyběl. Seznámila jsem se s jedním klukem a skvěle jsme si rozuměli. Začali jsme se vídat, ale nebylo to nic vážného. Spíš to byl takový flirt.

Zjistila jsem, že jsem znovu těhotná. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem ohromená vzrušením, bylo mi jedno, že nemám pořádný vztah. Řekla jsem mu to, neměl zájem, ale to nevadilo, konečně budu máma!“

Odhadovala jsem, že jsem asi v pátém týdnu. Ale v 6. týdnu jsem začala krvácet. Srdce se mi opět sevřelo. O mém těhotenství věděla jen jedna kamarádka, která se mnou šla na kliniku. Vzali mi krev, ale z výsledků poznali, že potratím. Z nemocnice jsem opět odcházela se stejně špatným pocitem a naštvaná jako před pár lety. Cítila jsem, že to nemůžu říct nikomu jinému. Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem otěhotněla během úletu, ani jsem nechtěla komentáře, jakých se mi dostalo poprvé.

S blížícími se zkouškami a prací, v níž jsem musela pokračovat, jsem se do toho všeho znovu vrhla. Nechtěla jsem se nechat spadnout do jámy jako předtím, přesvědčovala jsem sama sebe, že „to tak mělo být“

Po ukončení studia jsem potkala svého manžela. Okamžitě jsem se do něj bezhlavě zamilovala. Zdálo se, že mě zbavil všech těch negativních myšlenek a pocitů, které jsem měla poslední čtyři roky. Poprvé jsem podrobně promluvila o svých potratech a o tom, jak jsem se kvůli nim cítila. Byl mi oporou, ale šokovalo ho, že jsem se izolovala a držela věci tak v tajnosti.

Dva roky poté jsme se vzali a rozhodli se, že se hned poté pokusíme o miminko. Když jsem si vzpomněla na dobu po prvním potratu, nechtěla jsem na nás vyvíjet příliš velký tlak. Testy jsem nekupovala, snažila jsem se nepočítat, ale po 6 měsících jsem cítila, jak ve mně narůstá frustrace, zvlášť když se zdálo, že všichni kolem nás otěhotněli najednou!!!

Šla jsem rovnou do obchodu a zásobila se ovulačními tyčinkami a přidala jsem si. Po 3 měsících se to podařilo. Byla jsem opět těhotná. Ale tentokrát jsem zjistila, že je velmi těžké se těšit. Manžel byl štěstím bez sebe, snažil se to pochopit, ale neprožil to, co já. Volala jsem doktorovi a plakala a prosila, aby mě poslal ke specialistovi, aby se to neopakovalo, ale odpověď byla záporná.
Můj manžel viděl, jak moc na mě stres doléhá, řekl mi, abych řekla rodičům, že jsme těhotní, a svěřila se mamince, aby mi byla další oporou.

Moji rodiče byli rádi, že jsem těhotná, a další podpora jim velmi pomohla. Manžel nám také pro ujištění objednal soukromé vyšetření na následujících čtrnáct dní. Ale bohužel jsme se k němu nedostali. V 7. týdnu jsem začala znovu krvácet a byla jsem odeslána na oddělení pro časné těhotenství. Z výsledků krve mi opět sdělili, že moje hormony nejsou dostatečně vysoké na to, aby podporovaly těhotenství. Poslali mě domů bez vyšetření, bez naděje, bez mého miminka.

Můj manžel mi byl oporou. Pevně mě držel, staral se o mé pohodlí, říkal ty správné věci. Také ho to bolelo, ale věděl, že pro mě je ta bolest mnohem hlubší

Věděl, že velká část toho, že jsem dříve propadala depresím, byla způsobena tím, že jsem nemohla mluvit. Povzbuzoval mě, abych se za potrat nestyděla a abych o našem miminku mluvila. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že stigma potratu ze mě spadlo. Truchlila jsem a proč bych to měla skrývat? Kdybyste ztratili přítele, uspořádali byste tajný pohřeb? Jistěže ne, tak proč bych měla skrývat svou bolest?“

Následujících několik měsíců bylo stále těžkých. I když jsem se cítila lépe, protože jsem mluvila, stále jsem trpěla svým třetím potratem a sledovala, jak většina mých přátel zakládá rodiny. O necelých šest měsíců později jsem otěhotněla počtvrté. Odjeli jsme na opožděné líbánky a počali jsme, když jsme byli pryč. Opět jsem se těžko těšila, manžel měl pro mé obavy ještě větší pochopení, protože si teď potratem prošel na vlastní kůži. Zlobili jsme lékaře, stále mě odmítali přijmout pro ujištění. Udělali jsme tedy totéž co předtím a objednali se soukromě na vyšetření.

Sotva jsem dýchala, když jsem v 7. týdnu začala opět krvácet. Seděla jsem na pokoji na oddělení raného těhotenství jako poražená, hladina HCG a progesteronu byla opět nízká. Prosila jsem porodní asistentku, aby mě poslala na vyšetření, řekla jsem jí, že už nemůžu snášet další bolesti.
Nevím, co ji přimělo změnit názor, ale ještě ten den mě na vyšetření zařadila. Vplížila jsem se do místnosti a vzlykala na sonografistku, prosila jsem ji, aby mi dala nějakou naději. Myslím, že jsem manželovi málem zlomila ruku, když jsem tam ležela a dívala se na obrazovku. Hůlka přejela po mém břiše, sonografistka ho přiblížila a bylo tam naše miminko. Když se přiblížila ještě víc, uviděli jsme záblesk, byl to tlukot srdce!

Naše miminko usilovně bojovalo, aby se udrželo, ale nebyli jsme z nejhoršího venku

Zpět na klinice nám porodní asistentka řekla, že ještě můžeme potratit, ale že se jde podívat, jestli mi některý z lékařů může pomoci. Pomoct mi, jakým způsobem? Lékař souhlasil, že mi nasadí hormonální lék Cyclogest a že začnu užívat malou dávku aspirinu. Byla jsem tak šťastná, že je někdo na mé straně a konečně. Tablety jsem brala až do 16. týdne, dokud se plně nevytvořila placenta a nemohla převzít produkci hormonů, které moje tělo z nějakého důvodu neprodukovalo.

Měla jsem hrozné vedlejší účinky a také silné ranní nevolnosti. Každý týden jsme chodili na kontroly miminka, pokaždé jsem plakala, když jsem viděla tlukoucí srdíčko. Moje malé duhové miminko.

Teď jsem ve 39. týdnu těhotenství a píšu tyto řádky a čekám, až se můj drobeček objeví. Během tohoto těhotenství jsem si prošla vzestupy i pády, nervozitou i vzrušením. Ale naučila jsem se, že potrat by se v žádném případě neměl zametat pod koberec. Je mi 26 let, mám za sebou 8 let skrývání svého příběhu a bolesti.

Postavte se proti stigmatu a vysvětlení „takové věci se stávají“, které dostáváme od nemocnice/lékařů. Stále nevím, proč jsem utrpěla několikanásobné ztráty, nikdy mi nebylo nabídnuto testování. Jsem vděčná, že mi byla nabídnuta pomoc na začátku tohoto těhotenství, ale stále zůstávám v nejistotě, zda budu schopna udržet těhotenství bez pomoci.