Mnoho lidí dnes považuje osvícenství 18. století za vzrušující období rozumu, za okamžik černé labutě, kdy proudily nové energie, kdy se raně novověký svět začal obracet vzhůru nohama díky neohroženým kritikům moci, pýchy a předsudků, kteří najednou mysleli jinak, představovali si novou odvážnou budoucnost a vyzývali své spoluobčany, aby se usilovně zasazovali o uskutečnění rozumu.
Výklad je bohužel příliš jednoduchý. Pravdou je, že intelektuální převrat, který se opožděně začal nazývat osvícenstvím (tento výraz byl neologismem 19. století, obvykle šířeným jeho nepřáteli), byl ve skutečnosti mnohem chaotičtější záležitostí. Historici, filozofové a političtí myslitelé nás naučili vidět tento převrat 18. století méně whigovsky a méně sangvinicky. Velkolepá pojednání o „osvícenství“ – na mysl přichází kniha Anthonyho Pagdena The Enlightenment and Why It Still Matters (Osvícenství a proč na něm stále záleží, 2013), stejně jako nedávná oslavná obhajoba Bacona, Hobbese a Locka a dalších raných velikánů v knize The Age of Genius (Věk géniů, 2016) od A. C. Graylinga – vyšla z módy, a to z pádných důvodů.
Většina analytiků takzvaného osvícenství na něj dnes raději pohlíží jako na vícenásobné osvícenství, jako na různé intelektuální a literární tendence soustředěné kolem mnoha různých témat, s pozitivními i negativními účinky. Uveďme si několik příkladů. Theodor Adorno, Max Horkheimer a Michel Foucault nás již dávno vyzvali, abychom viděli, že fetiš „rozumu“ 18. století, jeho vůle všechno vědět, měřit a ovládat svět, živí ducha byrokratického „nerozumu“, věznění a totalitní vlády. Isaiah Berlin nám připomněl, že mezi odpůrce osvícenství, kterým se přezdívalo „protiosvícenství“, patřili myslitelé, básníci, malíři a spisovatelé, kteří věrohodně obhajovali pluralismus, pochybovali o řečech o „přírodě“ a napadali slepou víru ve vědecký pokrok, v podstatě proto, že považovali svět za utvářený nikoli přírodními zákony, ale nahodilostmi dějin. Dále je tu erudovaný soubor vlivných knih Jonathana Israela, který v nedávné době ukázal, že to, co se dosud nazývalo osvícenstvím, ve skutečnosti obsahovalo nejen mnohočetné a protichůdné proudy. Podle něj byli skuteční zastánci „osvícenství“, ti, kdo byli nakloněni rozšíření občanských práv, sociální spravedlnosti a demokratickému zastoupení, ve skutečnosti jen menšinou, důležitým, ale okleštěným zlomkem mnohem většího a seberozporuplnějšího hnutí, které nemělo žádnou zásadní jednotu principů ani cílů.
Israelův postřeh je správný a měl by být dále rozveden, aby bylo možné postihnout pozoruhodný průlom v činnosti osvícenských radikálů: jejich ostré vědomí neštěstí, nouze a neštěstí, jimiž trpí lidé semletí institucemi, které si sami nezvolili. Rebelové opovrhovali bídou. Odsuzovali pesimismus miserabilistů ve svém středu. Bída byla jejich intelektuálním a politickým terčem. Zpočátku se zaměřili na záchranu starého francouzského slova miserie (původně pocházelo z latinského miseria, od miser, „ubohý“, a miserari, litovat), aby pro své současníky vytvořili nový jazyk, v němž by bylo možné bídu chápat jinak. Dalo by se říci, že díky nim dostala bída konečně své pravé jméno. Hlad, ponížení a neštěstí byly odsouzeny jako zbytečné poskvrny na tváři světa. Bída už nebyla považována za Bohem danou nebo za součást přirozeného řádu věcí. Považovala se za podmíněnou, napravitelnou, například velkorysou změnou srdce a smýšlení, podpořenou tvrdými sociálními, právními a politickými reformami, v případě potřeby dokonce revolucí.
Thomas Paine patřil pravděpodobně mezi největší osvícenské zastánce tohoto neotřelého způsobu uvažování o bídě. Autor tří nejprodávanějších knih osmnáctého a počátku devatenáctého století, Common Sense (1776), Rights of Man (1791) a The Age of Reason (1794), Paine dodnes patří k největším anglickým zastáncům čisté, otevřené a pokorné vlády. Měli bychom si ho připomínat pro jeho celoživotní oddanost věci svobody pro všechny; pro jeho neochvějný odpor ke lži; pro jeho hluboký odpor k monarchii a kněžské tyranii a pro jeho odvážné veřejné útoky na pokrytectví a pýchu amerických a francouzských revolucionářů. Nejpřesvědčivější ze všeho byla Painova horoucí touha čelit argumentům svých nepřátel nikoli střelným prachem nebo mečem či povýšenou hořkostí, ale slovy z Izajáše:
Za svou rozumnou odvahu byl Paine nucen vytrpět víc než svůj díl osobního utrpení: nucené vyhoštění z rodné Anglie, pobyt v pařížském vězení a střet s gilotinou a prudké mediální urážky ze strany svých nepřátel. Jeho nepřátelé byli podivná parta. Byli mezi nimi parukáři a napudrovaní stoupenci šíleného krále Jiřího II., jakobínští teroristé a hulvátští křesťanští sektáři v Americe. Ti všichni se ho usilovně snažili zatratit a zmizet, například tím, že ho označovali za „malého špinavého ateistu“ (Teddy Roosevelt) nebo vystupovali proti jeho zkažené gramatice a údajné konfabulaci (George Chalmers, jeho malicherný první životopisec, vyl, že si ke svému příjmení falešně přidal „e“).
Cílem bylo v každém případě zatlačit Paina do krysí uličky, kde nepřežily ani jeho kosti. Jeho kosti se skutečně ztratily. Ale i když Paine nenašel místo posledního odpočinku, díky jeho přátelům a příznivcům se zachovaly vzpomínky na jeho politické konfrontace, počínaje prvním literárním zábleskem, který o něm máme, skličujícím epitafem pro domácího krkavce, kterého pohřbil na zahradě svého domu v Thetfordu:
Tady leží tělo Johna Crowse,
který byl kdysi vysoko, ale teď je nízko;
Vy, bratři Crowsové, mějte se všichni na pozoru,
neboť jak stoupáte, tak musíte padnout.
Jak stoupáš, tak musíš padnout: těmito slovy, která napsal, když mu bylo pouhých osm let, naznačil chlapec z Norfolku své celoživotní pohrdání nabubřelostí a pýchou. V době zkorumpované vlády živené sinekurami měl Paine dost odvahy na to, aby Jiřího III. nazval „králem nebo šílenstvím“, a dokonce aby dopis ministru vnitra zakončil slovy: „Jsem, pane Dundasi, nikoli Váš pokorný a poslušný služebník. Paine chraplavým stylem satirizoval zhoubné účinky veřejně nezodpovědné moci. Dělal vše, co mohl, aby zabránil zneužívání práv občanů bohatými a mocnými. Vrhal své pero na lítost nad válkou, neomezenými trhy a chamtivými bankami. Paine odsuzoval všechny formy organizovaného náboženství jako „nic jiného než lidské výmysly vytvořené k zastrašování a zotročování lidstva a k monopolizaci moci a zisku“. Vyzýval k pohostinnosti a vyzýval občany, aby všude projevovali velkorysou otevřenost vůči světu, jako ve slavné výměně názorů se svým přítelem Benjaminem Franklinem. „Kde je svoboda, tam je moje země,“ řekl údajně Franklin. „Kde není svoboda, tam je moje země,“ vtipkoval Paine v odpovědi.
Paine říkal, že z občanství jakékoli země vyplývá povinnost občanů všude se zajímat o neštěstí druhých. Paine byl proti bídě všude a v jakékoli podobě. Jeho osvícená vize důstojného života pro všechny z 18. století je stále aktuální. Jeho principiální odmítání politického despotismu a sociální nespravedlnosti bylo nejen dalekosáhlejší (řekněme) než u Karla Marxe. Painovy praktické návrhy dokázaly spojit dechberoucí vizi, pokornou úctu k obyčejným lidem a střízlivé uznání složitosti lidských záležitostí. Paine byl pro silnou a efektivní vládu, ale také pro vládu s omezenou působností a přísnou odpovědností vůči občanům. Podporoval neomezenou svobodu veřejného shromažďování a projevu, nikoli však její prostopášné zneužívání. Upřednostňoval soukromé vlastnictví a tržní soutěž, ale bojoval za princip zaručeného základního příjmu občanů a další veřejná opatření financovaná z daní, aby se zabránilo krutému rozdělení společnosti na bohaté a chudé.
Agrární spravedlnost (poprvé vyšla francouzsky v roce 1795) tato témata umocňuje; patří k jeho nejsilnějším hlásným troubám proti bídě. Painův pozoruhodný traktát, napsaný jako odpověď na kázání dobrého biskupa z Llandaffu, který chválil rozdělení na bohaté a chudé jako znamení Boží moudrosti, byl zaměřen na třídu novozbohatlíků, která se tehdy stala vládnoucím elementem v postjakobínské Francii. Všimněte si paralel s dneškem. Na rozdíl od jakobínské diktatury, která hlásala přísnost, objevili noví thermidorejci (říkal Paine) soukromé svobody smíšené s tržními požitky. Občanská společnost byla znovuzrozena, ale návrat k laissez-faire ji rozdělil na bohaté a chudé. Prohlubující se nerovnost považoval Paine za hanebnou a rozdělení na chudé a bohaté přirovnal k „mrtvým a živým tělům přikovaným k sobě“. Oproti apologetům chudoby však trval na tom, že problém je řešitelný. Tvrdil, že chudoba není Boží vůle. Je to umělá, lidmi vytvořená zhouba. Je nesprávné říkat, že Bůh stvořil bohaté a chudé,“ napsal Paine, „stvořil pouze muže a ženy a dal jim zemi za dědictví.
Tato zásada, že země je „společným majetkem lidského rodu“, znamenala, že majetní bohatí mají povinnost pomáhat chudým, a to nikoliv pouhou charitou, ale přijetím vládou spravovaného systému dědické daně, jehož cílem je přerozdělit a vyrovnat příjmy. Když Paine vyzýval ostatní, aby se chudoba stala historií, neřekl, co se bude dělat s nepoddajnými vlastníky majetku a jejich rodinami, kteří odmítají uznat právo na společné vlastnictví, natož platit svůj podíl na úmrtném; problému stávek bohatých proti politice přerozdělování museli čelit pozdější sociální reformátoři. Paine místo toho načrtl plán na zřízení Národního fondu, z něhož by každý muž a každá žena, kteří dosáhnou jednadvaceti let, měli nárok na jednorázovou kompenzační platbu ve výši patnácti liber šterlinků, zatímco každá osoba, která dosáhne padesáti let, by dostávala roční občanskou penzi ve výši deseti liber. Zdůraznil, že tyto platby budou založeny na rozhodujícím a trvalém etickém principu. „Až se v kterékoli zemi na světě řekne: „Moji chudí jsou šťastní, není mezi nimi ani nevědomost, ani nouze, v mých věznicích nejsou vězni, na mých ulicích žebráci, staří lidé netrpí nouzí, daně je netlačí, rozumný svět je mým přítelem, protože já jsem přítelem jeho štěstí“. Až bude možné říci tyto věci,“ napsal Paine, „pak se tato země může chlubit svou ústavou a svou vládou.
Která země na naší planetě dnes splňuje tento test?