„Ovládnou váš život a pak s ním jednoho dne odejdou“: život před dětmi a po nich

Moje žena začala rodit jednoho prosincového večera roku 1994 uprostřed seriálu EastEnders. Náš byt byl plný věcí pro miminko, které jsme nikdy nepoužili, všechno pečlivě srovnané a naskládané na sebe, jako když si večer před velkým seskokem rozložíte vybavení pro seskok padákem. Rozhodli jsme se, že se podíváme na zbytek EastEnders, než pojedeme do nemocnice. Byl to vnější projev klidu – pro koho, já nevím – a šance pozastavit náš starý život tváří v tvář skoku do neznáma.

O dvacet jedna let později jsme se ocitli ve vlastnictví něčeho, co se dá popsat jen jako volný pokoj. Technicky vzato je to stále ložnice našeho nejstaršího syna, ale ten je už tři roky na univerzitě i s většinou svých věcí. Pokoj je chudý a potřebuje vymalovat. Na jedné stěně visí půlka plakátu. Vypadá to, jako by předchozí nájemník odešel ve spěchu.

Je prostě první na řadě. Prostřední v současné době sbírá nabídky z univerzit, nejmladší je jen rok za ním. Děti přijdou, ovládnou váš život a pak s ním jednoho dne odejdou.

Tato série fotografií zachycuje rodičovství na obou koncích, včetně všech nástrah obou stavů. Nastávající rodiče pózují vedle zařízení, které ještě neumějí ovládat. Některé z nich nebudou nikdy potřebovat. Prázdní rodiče jsou zachyceni v rozstřílených hnízdech, která po sobě zanechali odcházející potomci, obklopeni lesklým detritem dospívání. Buď to, nebo pózují v nově opeřené cvičebně. Tato druhá skupina vypadá, pokud vůbec, ještě zmateněji. O tomhle kousku vám vlastně nikdo nic neřekne.

To ale neznamená, že by tu nebylo žádné varování. Pro mě jsou víkendy jakousi generálkou na syndrom prázdného hnízda: děti celý den spí a večer mizí. Kdyby mi nekradly peníze z kapes, nevěděla bych, že tu ještě žijí. Překypuji nevyžádanými radami, ale většinu dní není nikdo, kdo by je mohl házet na hromadu.

Pokud byste se na tyto obrázky dívali z pohledu budoucího rodiče, pravděpodobně byste se pozastavili nad tajemným, nezaznamenaným obdobím mezi nimi: nad tím pověstným úsekem drolících se dnů, bezesných nocí a uplakaných oslav narozenin. Bude vám připadat skličující a zároveň nepředstavitelné.

Při pohledu z druhého konce mě zaráží, jak krátký ten úsek ve skutečnosti je. Má to být celý váš život, ten dvacetiletý interval zvaný rodičovství, ale při zpětném pohledu se zdá být šokujícím způsobem krátký. Netuším, jak velká se mi výsledná díra v životě bude zdát, ale už teď vím, že to není nic, co by zaplnil běžící pás.“

Andrea a Colin, 11 dní do termínu porodu

Andrea: Mé vzrušení v posledních měsících roste, když vidím, jak šťastný a netrpělivý je můj manžel. Klade mi spoustu otázek a každý večer nacvičuje čtení dětských knížek. Také se těším, až se seznámí s našimi rodinami a přáteli a bude mít malou kombinaci mě a mého manžela.

Colin: Znepokojuje mě možnost, že bude mít zdravotní problémy, zejména autismus. Z toho, co jsem viděla, může být opravdu těžké udržet přes to rodinné vztahy. Dokud se nenarodí a nezačne žít, připadá mi to jako obrovská neznámá, do které mohou prosakovat nejrůznější nejhorší scénáře.

Susan a Chris, prázdní rodiče sedm měsíců

Susan (vlevo): V našem domě panuje klid a mír. Nehraje tu hip-hop a televize je vypnutá, pokud se na ni zrovna nedíváme. Další požehnání: žádné špinavé ponožky na nábytku, žádné špinavé pánve na sporáku, žádní cizí mladí lidé, kteří chodí po zadních schodech.

Chybí mi energie dětí – vnášejí do tohoto stařičkého domu život a akci. Prožívají dobrodružství, škrabošky a střídající se přehlídku kamarádek: některé milé, jiné bláznivé. Další zápory: žádní pomocníci na odklízení sněhu, žádné velké svaly na zvedání těžkých břemen.

Je tu méně zmatku a chaosu. To se promítá i do našeho vztahu: lépe spolu vycházíme a máme méně konfliktů. A je zábavné vítat je doma na prázdninách, poznávat dospělé, kterými se stali a stávají.

Kathryn a Michael, 18 dní do jejího termínu porodu

Kathryn: Vzali jsme se v březnu 2008 a věděli jsme, že nechceme čekat příliš dlouho, jednak kvůli našemu věku, jednak proto, že věříme, že otevřenost životu je zásadní pro to, abychom mohli naplno prožít naše manželské povolání.

Nemůžu se dočkat, až zjistím, kdo je ten malý človíček, kterého jsme dostali na starost, a až mu pomůžu objevit jeho talenty a slabosti, jeho vášně a jeho životní poslání.

Mám obavy, jak mu mohou ublížit mé vlastní chyby a nedokonalosti tím, že ho naučím špatným návykům nebo lekcím o světě, které jsou nesprávné.

Ale středem našeho světa se má stát někdo jiný než my sami. Doufám, že mě to změní tím, že mi to pomůže stát se méně sobeckým.“

Lu a Bruce, dva roky prázdní manželé

Bruce: Mám rád čas na nezprostředkované a neuspěchané večeře s Lu. Rád se také raduji z úspěchů našich dětí a vidím, jak rostou v samostatnosti; podle mého názoru jsou všechny docela pozoruhodné. A jako bonus se mi v jejich očích zdvojnásobilo IQ, jakmile odešly na vysokou školu. Ale teď s námi chtějí spát všechna zvířata.

Andrea a Brad, 16 dní do jejího termínu porodu

Andrea: Tohle dítě jsme neplánovali. Nedávno jsem se vrátila z Iráku a miminko bylo něco, co nezapadalo do mých myšlenek na „přizpůsobení se domovu“. Ale vždycky jsem plánovala, že budu mít rodinu.

Brad: Nejvíc se těším, až si budu hrát a trávit čas se synem nebo dcerou a sledovat, jak rostou. Učit je hrát míč, rybařit a lovit. Ale být ve službě a mít rodinu je těžké.“

Leola, prázdná matka tři měsíce

Co se mi na tom, že jsem prázdná matka, líbí nejméně? Nic.

Kathy a Lyonel, prázdní rodiče 18 měsíců

Kathy: Chybí mi ta energie a živost, kterou děti přinášejí do domu, do života – ten „teenagerovský duch“. Také mi chybí role mámy, kterou mám v popisu práce.

Lyonel: Mám ráda ticho. Děti vyplňují prostor, o kterém člověk ani neví, že existuje. Ale chybí mi každodenní injekce mládí a života. Údiv, který děti projevují nad těmi nejjednoduššími věcmi, nad těmi nejbanálnějšími zážitky. Hudba a štěbetání. Strašně mi chybí.

Bobby a Kevin, čekající na adopci

Bobby (vlevo): Součástí našeho plánu bylo založit rodinu dva roky po našem obřadu zasnoubení. Nejprve jsme si museli zajistit stabilitu z hlediska bydlení a financí. Jsem nadšený, že mohu mít velký vliv na utváření něčího života hned na začátku. Vštěpovat jim naše hodnoty nebo jen sledovat, jak vyrůstají ve zdraví. Ale myslím, že většina budoucích rodičů by se obávala, abychom neudělali žádnou chybu – děsím se toho, že pokud se z našich dětí stanou dospělí a budou mít nepřekonatelné problémy, budou nám vyčítat, že jsme špatní rodiče. To by mi zlomilo srdce.

Kevin: Máme skvělý systém podpory v rodině a přátelích. Oba máme jisté zaměstnání a můžeme děti zabezpečit. Náš flexibilní pracovní rozvrh nám umožní soustředit se na potřeby dítěte. Těším se, že pomůžu dítěti vyrůst, ale mám obavy, zda nás přijme jako své otce.

Kathleen a Mark, prázdní rodiče jeden rok

Kathleen: Už nemusím pořád nosit pyžamo a v lednici je víc džusu. Také nejsem vystavena každodennímu dramatu, které mě někdy rozčiluje. Ale moc mi chybí – někdy se prostě cítím prázdná. Je to opravdu těžké, protože jsme v podstatě stejný člověk. Takže jsem přišla o svou druhou polovinu.

Makesha, 13 dní do termínu porodu

Moje dítě nebylo plánované, ale odmítla jsem potrat nebo adopci. Věděla jsem, že jsem dostatečně zralá na výchovu dítěte. Těším se, až ji budu utěšovat, když to bude potřebovat nebo prostě jen bude chtít mou pozornost. Myšlenka na to, že ji budu dávat do školy, mě znepokojuje, budu dbát na to, aby se s ní zacházelo spravedlivě, spolu s tím, aby se jí dostalo kvalitního vzdělání.

Lori a Scott, pět dní do termínu porodu

Lori: Snažili jsme se o to více než tři roky a uvědomili jsme si, že to není něco, co bychom mohli ovlivnit. Teď čekáme dvojčata – jsem nadšená, že budu moci tyto děti vychovávat v milujícím a laskavém domově a rodině. Dokážu si jen představit, jaké to je přivést tyto děti na svět a zajistit pro ně všechny aspekty péče.

Scott: Byli jsme manželé více než tři roky a rozhodli jsme se, že je čas založit rodinu. Po třech letech, po mnoha procedurách neplodnosti a jednom potratu, jsme konečně blízko založení této rodiny, a to s dvojčaty. Náš klidný a tichý domov brzy zmizí – nahradí ho však smích a zvuky šťastných dětí.

Kate a Phillip, prázdní rodiče již čtyři roky

Kate: Moje děti patří k mým nejoblíbenějším lidem a chybí mi čas, abych si s nimi mohla povídat a sdílet s nimi svůj život. S naším nejmladším jsme stále v poměrně častém kontaktu. Starší děti mají partnery a náročný život a vidím, že náš vztah ztrácí na významu.

Zajímavé je, že se stále trápím, když jsou nemocní nebo čelí obtížím. Naše mantra v těchto dnech zní: „Oni to vyřeší“, ale ve skutečnosti je těžké nechtít věci napravovat nebo se do nich plést.

Phillip: Mám mnohem víc času na Kate a na další věci, které mě baví. Osvobození od rodinných povinností mi umožňuje užívat si chvíle. Určitě mi chybí čas strávený s každým z mých dětí, ale opravdu mi chybí naše pětičlenná „rodinná jednotka“. V tom, že naše „malá rodina“ dělala věci společně, bylo něco kouzelného, co se nedá znovu zachytit.“

– Knihu Dony Schwartzové Na hnízdě vydalo nakladatelství Kehrer Verlag.

{{#ticker}}

{{vlevo nahoře}}

{{vlevo dole}}

{{vpravo nahoře}}

{{vpravo dole}}

.

{{#goalExceededMarkerPercentage}}

{{/goalExceededMarkerPercentage}}

{{/ticker}}

{{heading}}

{{#paragraphs}}

{{.}}

{{/paragraphs}}{{highlightedText}}

{{#cta}}{{text}}{{{/cta}}

Připomeňte mi to v květnu

Budeme vás kontaktovat, abychom vám připomněli, že máte přispět. Zprávu ve své e-mailové schránce očekávejte v květnu 2021. Pokud máte jakékoli dotazy ohledně přispívání, kontaktujte nás.

• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na Twitteru
• Sdílet e-mailem
• Sdílet na LinkedIn
• Sdílet na Pinterestu
• Sdílet na WhatsApp
• Sdílet na Messenger

.