Když se zamyslíme nad bubeníky, kteří utvářeli zvuk moderní rockové hudby, vyniknou tři: Hal Blaine, Jim Gordon a Jeff Porcaro.
Všichni tři dokázali víc než jen udržovat rytmus, překonali roli nájemného hráče nebo pomocníka.
Blaine se nejvíce proslavil jako člen skupiny Wrecking Crew, studiových kouzelníků, kteří pomáhali Philu Spectorovi vytvořit jeho „zvukovou zeď“.
Jeff Porcaro byl především bubeníkem skupiny Toto, ale až do své předčasné smrti v roce 1992 byl považován za „jednoho z nejvíce nahrávaných bubeníků v historii“.
Mezi Blaina a Porcara se vklínil Jim Gordon.
Gordon si vydělal jako sessionový bubeník v Los Angeles, kde hrál na koncertech, které Hal Blaine nemohl stihnout… a stal se tak třetinovým členem Wrecking Crew, i když to už většina nepřizná.
Byl tak dobrý, že hned po dokončení střední školy dostal práci na turné po Evropě jako bubeník The Everly Brothers.
Po návratu z turné v Los Angeles si koncem 60. let začal budovat pověst vynalézavého a spolehlivého session bubeníka. Vzhledem ke všemu, co se v té době dělo, byla vynalézavost snadno dostupná, ale spolehlivost nebyla vždy silnou stránkou tehdejší tvůrčí sféry v LA.
Naštěstí pro Gordona byl vynalézavý i spolehlivý.
Po turné s Delany & Bonnie odjel na turné Joe Cockera s příhodným názvem Mad Dogs and Englishmen Tour. Když toto turné skončilo, pustil se rovnou do práce na albu George Harrisona All Things Must Pass.
Vzhledem k tomu, že to byla vrcholná doba pití a fetování, už jenom přežít tyto tři věci by byl úspěch, natož být aktivním tvůrčím účastníkem.
Přestože jste jistě slyšeli práci Jima Gordona, asi jeho nejslavnějším vystoupením bylo členství v doprovodné kapele na albu George Harrisona All Things Must Pass. Jádro této kapely pak založilo skupinu Derek and the Domino’s v čele s kytarovým božstvem Ericem Claptonem.
Dnes známe album Derek and the Domino’s Laya and Assorted Other Love Songs jako klasický základ rockové hudby. Ale v době, kdy bylo vydáno, tomu tak nebylo.
Když ho Clapton odmítl uvést na trh jako album „Erica Claptona“, udělala jejich nahrávací společnost to, co nahrávací společnosti dělaly a stále dělají nejlépe – zachovaly se jako malicherné děti a odmítly desku uvést na trh. Vtipné ale je, že hudební fanoušci jsou chytřejší než většina šéfů nahrávacích společností.
Laya and Assorted Other Love Songs se rychle stala jedním z nejzásadnějších alb počátku 70. let.
Tady jste určitě slyšeli Gordonovo dílo – charakteristickou píseň skupiny „Layla“ napsali Clapton a Gordon.
Clapton napsal hudbu a text a Gordon klavírní codu (i když, abychom byli spravedliví, existuje argument, že ji vypíchl své tehdejší přítelkyni Ritě Coolidge). „Layla“ je základem rock &rollu.
Kromě brilantního a okamžitě rozpoznatelného kytarového úvodu a Claptonových útrpných proseb je to Gordonova klavírní koda, která tuto píseň pronásleduje a spolu s Claptonovým úvodem z ní dělá jedno z nejsmutnějších hudebních děl rock &rollu.
Jim Gordon nebyl jen bubeník, byl to génius. Dokonce i poté, co Derek and the Domino’s implodovali, ho Eric Clapton stále považoval za „nejlepšího bubeníka v rock’n’rollu“ a používal ho na každém sólovém albu až po Slowhand.
Seznam alb, na kterých se Jim Gordon podílel, je stejně dlouhý jako pestrý. Bez námahy proplouval od žánru k žánru, od Mela Tormeho přes Merle Haggarda a Lindu Rondstadtovou až po reklamní znělky a Muzak a všude mezi tím.
Jim Gordon nastavil platinový standard toho, co to znamená být nejen session bubeníkem, ale bubeníkem jako hudebníkem. Gordonova schopnost tak obratně přeskakovat z žánru do žánru a každou skladbu tak dokonale ovlivnit byla téměř schizofrenní. Má to svůj důvod.
Jim Gordon je schizofrenik.
Většina lidí trpících schizofrenií není násilnická. Jim Gordon k nim bohužel nepatří.
3. června 1983 nemoc Jima Gordona přemohla a on zabil svou matku.
Poté byl odsouzen na 16 let na doživotí a od roku 1984 je vězněn v Kalifornii.
Příběh Jima Gordona je však víc než jen jeho nemoc, jeho zločin a jeho hudba. Je to varovný příběh o zneužívání drog a také obžaloba tehdejšího zdravotnického zařízení, losangeleských úřadů a tolerantní povahy prostupující zábavní průmysl.
Nejdůkladněji o Gordonovi napsal Barry Rehfeld v časopise Rolling Stone v roce 1985, „When the Voices Took Over“.
Odmítnout Jima Gordona jako „blázna“ je prostoduché a popírá to jak jeho nemoc, tak podkopává jeho tvůrčí přínos.
K čemuž se nabízí otázka: „Uplynulo už dost času, abychom mohli Jima Gordona znovu zkoumat nezávisle na jeho zločinu?“
V naší společnosti je duševní nemoc formou společenského malomocenství. Přiznat ji jakýmkoli způsobem znamená okamžitě ostrakizovat.
Něco tak komplikovaného a chaotického jako schizofrenie je exponenciálně horší než deprese nebo bipolární porucha. V chápání a léčbě duševních problémů došlo k pokroku. Bohužel, jakkoli je zábavní průmysl tolerantní, duševní nemoci stále ignoruje.
Není tedy divu, že se od Gordona po jeho zatčení a odsouzení mnoho jeho přátel a kolegů odvrátilo.
Gordon je v současné době ve vězení a nejsem si zcela jist, zda bude z vězení propuštěn. Dosud mu bylo desetkrát zamítnuto podmínečné propuštění a v roce 2021 má nárok na další.
Na základě toho, co vím (přiznávám, že málo), bych se pro podmínečné propuštění nepřimlouval.
NĚKDY…
Hudba, kterou Jim Gordon vytvořil a podílel se na vybudování základů celého hudebního žánru, který bude definovat celou generaci. Písně, které dodnes inspirují lidi.
Ačkoli může být údělem bubeníka zůstat v pozadí, jsou tací, kteří se skutečně povznesou nad něj a zaslouží si kritičtější zkoumání než bubeník, který prostě umí hrát na click track a držet 4/4 takt.
Jim Gordon je typ bubeníka, který si zaslouží kritické zkoumání.
Jeho umělecký přínos pro tolik umělců v tolika písních je prostě příliš důležitý na to, aby se mohl podceňovat nebo aby byl tak snadno odmítnut jako ‚blázen‘.“
- To, co víme jako fakt, je, že zabil svou matku a je skutečně nemocný.
- To, co také víme jako fakt, je, že po dobu, kdy byl praktikujícím hudebníkem, byl bezkonkurenční.
- Víme také, že jeho příběh je tragicky komplikovaný a o to tragičtější, že pomalu necháváme jeho tvůrčí přínos bez povšimnutí.
Uplynulo dost času na to, abychom se na jeho tvorbu mohli dívat nezávisle na jeho zločinu?
Led Zeppelin získal cenu Kennedyho centra. Jsem jediný, kdo četl Kladivo na bohy?“
Podívejte, já nenavrhuji ani nežádám o žádné ocenění nebo přijetí do nějaké „síně slávy“. Jen si myslím, že jeho hudební schopnosti a přínos si možná zaslouží kritičtější zkoumání.
Pantheon rock &rollu je plný lidí, kteří dělali jiným lidem hrozné věci. Stačí si poslechnout podcast Disgraceland.
Možná si někdo při čtení tohoto článku myslí, že přehlížím nebo podceňuji pozůstalé členy Gordonovy rodiny nebo ignoruju památku jeho matky Osy Marie Gordonové. Já to tak nedělám. Pokud ano, tak podvědomě. To, co zažila celá rodina Gordonových, by neměla zažít žádná rodina.
Možná si někdo při čtení tohoto textu myslí, že jsem apologet Jima Gordona.
Nejsem. Nedělám si iluze o tom, co udělal. Ubil svou matku kladivem a ubodal ji. To je fakt. Také vím, že závislost a zneužívání drog zvyšuje pravděpodobnost násilí u schizofreniků. Tato nemoc pustoší nejen jedince, ale i rodinu a nakonec i společnost.
Ale není Jim Gordon víc než jeho zločin? Není víc než jeho nemoc?“
Není Pablo Picasso víc než jen rasista? Nebo pedofil?
Možná vám to přirovnání připadá hyperbolické, ale stačí se zamyslet nad některými umělci, s nimiž pracoval:
Carly Simon
Hall &Oates
Merle Haggard
Crosby, Stills and Nash
Neil Diamond
Steely Dan
Tom Waits
Frank Zappa
John Lennon
BB King
Jackson Browne
To by tě mělo ohromit. Na mě to stále dělá dojem a to o tom vím… no, už mnoho let.
V tvůrčí komunitě existuje precedens přehlížení vraždy. Nebudu uvádět jména, ale ujišťuji vás, že existují.
S přibývajícími lety je jeho přínos hudbě stále marginalizován a to jen přidává další tragickou vrstvu do už tak epického tragického příběhu.