AntikaEdit
Padua se prohlašuje za nejstarší město v severní Itálii. Podle tradice datované přinejmenším do doby Vergiliovy Aeneidy a Liviova Ab Urbe Condita byla Padova založena kolem roku 1183 př. n. l. trojským knížetem Antenorem.
Po pádu Tróje vedl Antenor skupinu Trójanů a jejich paflagonských spojenců, Enetiů či Venetiů, kteří přišli o svého krále Pylaemena, aby osídlili Euganejskou rovinu v Itálii. Když byl tedy v roce 1274 exhumován velký starověký kamenný sarkofág, úředníci středověké obce prohlásili, že ostatky uvnitř jsou Antenorovy. Nápis rodilého humanistického učence Lovata Lovatiho umístěný poblíž hrobky zněl:
Tato z mramoru vykopaná hrobka obsahuje tělo vznešeného Antenora, který opustil svou zemi, vedl Enety a Trójany, vyhnal Eugejce a založil Padovu.
Novější testy však naznačují, že hrobka pochází z období mezi 4. a 3. stoletím př. n. l..Archeologické nálezy nicméně potvrzují ranou dataci založení centra města do období mezi 11. a 10. stoletím př. n. l. Do 5. století př. n. l. se Padova rozkládala na březích řeky Brenta, která se v římské době nazývala Medoacus Maior a pravděpodobně až do roku 589 n. l. sledovala trasu dnešního Bacchiglione (Retrone). Padova byla jedním z hlavních center Benátčanů.
Římský historik Livius uvádí pokus o invazi spartského krále Kleonima kolem roku 302 př. n. l. Padova se stala jedním z hlavních center Benátčanů. Sparťané připluli po řece, ale byli poraženi Benátčany v námořní bitvě a vzdali se myšlenky na dobytí. Ještě později Veneti z Padovy úspěšně odrazili invazi Etrusků a Galů. Podle Livia a Silius Italicus uzavřeli Veneti, včetně těch padovských, v roce 226 př. n. l. spojenectví s Římany proti společným nepřátelům, nejprve Galům a poté Kartagincům. Muži z Padovy bojovali a umírali po boku Římanů u Cannae.
S expanzí Říma na sever byla Padova postupně asimilována do Římské republiky. V roce 175 př. n. l. požádala Padova Řím o pomoc při potlačení místní občanské války. V roce 91 př. n. l. Padova spolu s dalšími benátskými městy bojovala po boku Říma proti povstalcům v sociální válce. Kolem roku 49 (nebo 45 či 43) př. n. l. se Padova stala římským municipiem podle zákona Lex Julia Municipalis a její občané byli přiřazeni k římskému kmeni Fabia. V té době mělo město snad 40 000 obyvatel. Město bylo proslulé vynikajícím plemenem koní a ovčí vlnou. Básník Martial se ostatně zmiňuje o tloušťce tunik, které se zde vyráběly. Zdá se, že na konci 1. století př. n. l. byla Padova nejbohatším městem v Itálii mimo Řím. Město se stalo tak mocným, že bylo údajně schopno shromáždit dvě stě tisíc bojovníků. Navzdory svému bohatství však město proslulo také prostými mravy a přísnou morálkou. Tento zájem o morálku se odráží v Liviových Římských dějinách (XLIII.13.2), kde líčí vzestup Říma k dominanci jako založený na jeho morální bezúhonnosti a disciplíně. Ještě později Plinius s odkazem na padovskou babičku jednoho ze svých chráněnců, Sarranu Proculu, ji chválí jako počestnější a ukázněnější než všechny její přísné spoluobčany (Epist. i.xiv.6). Padova poskytla říši také významné intelektuály. Nedaleké Abano bylo rodištěm a po mnoha letech strávených v Římě i místem úmrtí Livia, o jehož latině kritik Asinius Pollio prohlásil, že prozrazuje jeho Patavinitas (srv. Quintilian, Inst. Or. viii.i.3).).
Padua byla také rodištěm Thrasea Paeta, Asconia Pediana a snad i Valeria Flaca.
Křesťanství do Padovy a velké části Benátska přinesl svatý Prosdocimus. Je uctíván jako první biskup města. Jeho jáhen, židovský konvertita Daniel, je rovněž svatým patronem města.
Pozdní antikaEdit
Dějiny Padovy v období pozdní antiky sledují průběh událostí běžný pro většinu měst severovýchodní Itálie. Padova trpěla nájezdy Hunů a v roce 450 byla krutě vypleněna Attilou. O několik let později se dostala pod kontrolu gótských králů Odoakera a Theodorika Velikého. Během gótské války v roce 540 bylo na krátkou dobu znovu dobyto Byzantskou říší. Následovalo však vylidňování v důsledku moru a války. Města se znovu zmocnili Gótové za Totily, ale Narses ho vrátil Východní říši, aby se v roce 568 dostalo pod kontrolu Lombardů. V těchto letech mnoho Paduánců hledalo bezpečí na venkově a zejména v nedalekých lagunách, které se později staly Benátkami. v roce 601 se město vzbouřilo proti Agilulfovi, langobardskému králi, který město oblehl. Po dvanáctiletém krvavém obléhání Lombarďané město dobyli a vypálili. Mnoho starověkých artefaktů a budov bylo vážně poškozeno. Z římské Padovy dnes zbyly jen zbytky amfiteátru (aréna) a základy některých mostů. Obyvatelé města uprchli do kopců a později se vrátili, aby si vydělávali na živobytí mezi ruinami; vládnoucí třída podle kroniky opustila město a vydala se do benátské laguny. Město se z této rány nevzpamatovalo snadno a Padova byla stále slabá, když Lombarďany vystřídali Frankové jako páni severní Itálie.
Franská a biskupská nadvládaEdit
Na sněmu v Aix-la-Chapelle (828) bylo vévodství a maršálství Friuli, v němž ležela Padova, rozděleno na čtyři hrabství, z nichž jedno převzalo svůj název od města Padovy.
Konec raného středověku v Padově znamenalo vyplenění města Maďary v roce 899.
Konec raného středověku v Padově znamenalo vyplenění města Maďary. Trvalo mnoho let, než se Padova z tohoto zpustošení vzpamatovala.
V období biskupské nadvlády nad městy severní Itálie se zdá, že Padova nebyla ani příliš významná, ani příliš aktivní. Obecná tendence její politiky byla po celou dobu války o investituru císařská (ghibellinská), nikoliv římská (guelfská), a její biskupové byli většinou germánského původu.
Vznik KomunyEdit
Pod povrchem probíhalo několik důležitých hnutí, která se měla ukázat jako formativní pro pozdější vývoj Padovy.
Na počátku 11. století si občané vytvořili ústavu, která se skládala z generální rady neboli zákonodárného shromáždění a credenzy neboli výkonného orgánu.
V průběhu následujícího století vedli války s Benátkami a Vicenzou o právo na vodní cestu po řekách Bacchiglione a Brenta. Město nabývalo na síle a sebevědomí a v roce 1138 byla vláda svěřena dvěma konšelům.
Začaly se objevovat velké rody Camposampiero, Este a Da Romano, které si mezi sebou rozdělily padovský okres. Občané, aby ochránili své svobody, museli v roce 1178 volit podestu. Jejich volba nejprve padla na jednoho z rodu Este.
V roce 1174 zpustošil Padovu požár. To si vyžádalo faktickou přestavbu města.
Dočasný úspěch Lombardské ligy pomohl posílit města. Jejich občanská řevnivost je však brzy opět srazila do slabosti. V letech 1214-1216 se Padova dostala do konfliktu s Benátkami, který prohrála. V roce 1236 neměl Fridrich II. velké potíže s dosazením svého vikáře Ezzelina III. da Romano do Padovy a okolních měst, kde na obyvatelích uplatňoval děsivé krutosti. Ezzelino byl v červnu 1256 sesazen bez civilního krveprolití díky papeži Alexandrovi IV.
Padua pak zažívala období klidu a prosperity: byla zahájena stavba baziliky svatého a Paduánci se stali pány Vicenzy. Padovská univerzita (po Bologni druhá univerzita v Itálii) byla založena v roce 1222, a jak ve 13. století vzkvétala, předstihla Padova Bolognu, kde se nijak nesnažili rozšířit oživení klasických precedentů mimo oblast jurisprudence, a stala se centrem raně humanistických bádání, se znalostí římských básníků z první ruky, která neměla v Itálii ani za Alpami konkurenci.
Vývoj Padovy ve 13. století však nakonec přivedl obec do konfliktu s Can Grande della Scala, pánem Verony. V roce 1311 musela Padova ustoupit Scaligerimu z Verony.
Jacopo da Carrara byl zvolen pánem Padovy v roce 1318, v té době ve městě žilo 40 000 lidí. Od té doby do roku 1405 se ve funkci pánů města vystřídalo devět členů mírně osvíceného rodu Carraresiů, včetně Ubertina, Jacopa II. a Francesca il Vecchio, s výjimkou krátkého období vlády Scaligerů v letech 1328-1337 a dvou let (1388-1390), kdy město držel Giangaleazzo Visconti. Období Carraresiů bylo dlouhým obdobím neklidu, neboť Carraresiové neustále válčili. Za vlády Carraresiů byly rané humanistické kroužky na univerzitě fakticky rozpuštěny: Albertino Mussato, první novodobý laureát básnické ceny, zemřel v roce 1329 ve vyhnanství v Chioggii a konečným dědicem padovské tradice se stal toskánský Petrarca.
V roce 1387 vyhrál John Hawkwood bitvu u Castagnaro za Padovu proti Giovannimu Ordelaffimu za Veronu. Období Carraresiů definitivně skončilo s tím, jak rostla moc Viscontiů a Benátek.
Benátská nadvládaEdit
Padua se dostala pod nadvládu Benátské republiky v roce 1405 a většinou to tak zůstalo až do pádu republiky v roce 1797.
Bylo jen krátké období, kdy město změnilo majitele (v roce 1509) během válek Cambraiské ligy. Dne 10. prosince 1508 uzavřeli zástupci papežství, Francie, Svaté říše římské a Ferdinanda V. Kastilského proti republice Ligu z Cambrai. Dohoda stanovila úplné rozdělení benátského území v Itálii a jeho rozdělení mezi signatáře: Kromě Verony a dalších území měl císař Svaté říše římské Maxmilián I. z rodu Habsburků obdržet také Padovu. V roce 1509 byla Padova jen několik týdnů v držení císařových stoupenců. Benátská vojska ji rychle získala zpět a úspěšně bránila Padovu během jejího obléhání císařskými vojsky.
Město spravovali dva benátští šlechtici, podestà pro civilní záležitosti a kapitán pro vojenské záležitosti. Každý z nich byl volen na šestnáct měsíců. Pod těmito místodržícími pokračovala velká a malá rada ve výkonu městských záležitostí a ve správě padovského práva, obsaženého ve statutech z let 1276 a 1362. Pokladnu spravovali dva komoří a každých pět let posílali Paduánci jednoho ze svých šlechticů, aby pobýval jako nuncius v Benátkách a dohlížel na zájmy svého rodného města.
Benátky opevnily Padovu novými hradbami, postavenými v letech 1507 až 1544, s řadou monumentálních bran.
Rakouská nadvládaEdit
V roce 1797 skončila Benátská republika smlouvou z Campo Formio a Padova byla stejně jako velká část Benátska postoupena Habsburkům. V roce 1806 připadlo město francouzskému loutkovému Italskému království, a to až do Napoleonova pádu v roce 1814, kdy se město stalo součástí nově vzniklého Lombardsko-benátského království, které bylo součástí Rakouského císařství.
Rakouská nadvláda byla mezi pokrokovými kruhy v severní Itálii nepopulární, ale pocity obyvatelstva (od nižších po vyšší vrstvy) vůči císařství byly smíšené. V Padově došlo v roce revolucí 1848 ke studentskému povstání, které 8. února proměnilo univerzitu a kavárnu Caffè Pedrocchi v bojiště, v němž vedle sebe bojovali studenti i obyčejní Paduánci. Vzpoura však neměla dlouhého trvání a za rakouského císařství nedošlo k dalším epizodám nepokojů (ani dříve) jako v Benátkách nebo v jiných částech Itálie; odpůrci Rakouska přitom byli nuceni odejít do exilu.
Pod rakouskou vládou se Padova začala průmyslově rozvíjet; v roce 1845 byla postavena jedna z prvních italských železničních tratí Padova-Benátky.
Bitva u Königgrätzu v roce 1866 poskytla Itálii jako spojenci Pruska možnost obsadit Benátsko a Padova byla rovněž připojena k nově vzniklému Italskému království.
Italská nadvládaEdit
Připojena k Itálii během roku 1866 byla Padova centrem nejchudší oblasti severní Itálie, jakou bylo až do 60. let 20. století Benátsko. Přesto město v následujících desetiletích hospodářsky i společensky vzkvétalo, rozvíjelo svůj průmysl, bylo důležitým zemědělským trhem a mělo velmi významné kulturní a technologické centrum v podobě univerzity. Ve městě sídlilo také hlavní vojenské velitelství a mnoho pluků.
20. stoletíRedakce
Když 24. května 1915 vstoupila Itálie do první světové války, byla Padova vybrána jako hlavní velitelství italské armády. Král Vittorio Emanuele III. a vrchní velitel Cadorna odjeli na dobu války do Padovy. Po porážce Itálie v bitvě u Caporetta na podzim 1917 se frontová linie nacházela na řece Piavě. Ta se nacházela pouhých 50-60 km (31-37 mil) od Padovy a město bylo nyní na dostřel rakouského dělostřelectva. Italské vojenské velení se však nestáhlo. Město bylo několikrát bombardováno (asi 100 mrtvých civilistů). Pamětihodný byl let Gabriele D’Annunzia do Vídně z nedalekého hradního letiště San Pelagio.
O rok později bylo ohrožení Padovy odstraněno. Koncem října 1918 vyhrála italská armáda rozhodující bitvu u Vittorio Veneto a rakouské síly se zhroutily. Příměří bylo podepsáno 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti v Padově.
Během války se rychle rozvíjel průmysl, což Padově poskytlo zázemí pro další poválečný rozvoj. V letech bezprostředně po první světové válce se Padova rozvíjela i mimo historické město, rozšiřovala se a rostl počet obyvatel, i když v té době zuřily dělnické a sociální nepokoje.
Stejně jako v mnoha jiných oblastech Itálie zažívala Padova v letech bezprostředně po první světové válce velké sociální nepokoje. Městem otřásaly stávky a střety, továrny a pole byly předmětem okupace a váleční veteráni se snažili vrátit do civilního života. Mnozí z nich podporovali nový politický směr, fašismus. Stejně jako v jiných částech Itálie začala být Národní fašistická strana v Padově brzy vnímána jako ochránce majetku a pořádku před revolucí. Město bylo také dějištěm jednoho z největších fašistických masových shromáždění, jednoho projevu Benita Mussoliniho se údajně zúčastnilo asi 300 000 lidí.
Ve městě vyrostly nové budovy v typické fašistické architektuře. Příkladem jsou dnešní budovy v okolí náměstí Piazza Spalato (dnes Piazza Insurrezione), nádraží, nová část radnice a část paláce Bo, kde sídlí univerzita.
Po porážce Itálie ve druhé světové válce 8. září 1943 se Padova stala součástí Italské sociální republiky, loutkového státu nacistických okupantů. Ve městě sídlilo ministerstvo veřejného vyučování nového státu, velitelství armády a domobrany a vojenské letiště. Proti nové fašistické vládě i nacistům velmi aktivně vystupovala italská partyzánská organizace Resistenza. Jedním z hlavních vůdců Resistenza v této oblasti byl prorektor univerzity Concetto Marchesi.
Od prosince 1943 do konce války byla Padova 24krát bombardována spojeneckými letadly; nejtěžší byly nálety 16. a 30. prosince 1943 (každý z nich si vyžádal 300 obětí), 7. února 1944 (300 obětí), 11. března 1944 (přes 300 tun bomb svržených 111 bombardéry), 22. a 23. března 1944, 20. dubna 1944 (180 obětí), 22. února a 12. března 1945. Nejhůře zasaženými oblastmi bylo nádraží (cíl většiny náletů) a severní čtvrť Arcella, kde bylo zničeno 96 % všech budov; celkově bylo zničeno 950 domů a 1 400 poškozeno. Při jednom z těchto náletů byl zničen kostel Eremitani s freskami Andrey Mantegny, který někteří historici umění považují za největší válečnou kulturní ztrátu Itálie. Poškozena byla také katedrála a univerzita. Při náletech zahynulo asi 2 000 obyvatel Padovy.
Dne 26. dubna 1945 zahájili partyzáni poslední povstání proti Němcům a fašistům; v následných bojích bylo zabito 224 partyzánů a 497 Němců. V Padově se partyzánům vzdalo 5 000 německých vojáků včetně tří generálů a dalších 10 000 v okolí; 28. dubna vstoupily do města novozélandské jednotky (2. novozélandská divize) britské 8. armády. V západní části města se nachází malý válečný hřbitov Commonwealthu, který připomíná oběti těchto vojáků.
Po válce se město rychle rozvíjelo, což odráží vzestup Benátska z nejchudšího regionu severní Itálie na jeden z nejbohatších a hospodářsky nejaktivnějších regionů moderní Itálie.