Jedním z opakujících se témat historie je, že technologie někdy předbíhají společnost a politici se snaží dohnat následky. Tak tomu bylo i s dopadem knihtisku, parního stroje a počítače. Pravděpodobně je tomu tak i dnes s editací genů, sociálními médii a umělou inteligencí.
Zatímco technologové často namítají, že politici prostě „nechápou“ technologie, politici oponují, že technologové až příliš zřídka chápou politiku.
Jedním fascinujícím příkladem obou stran debaty byla historie hnutí technokracie, které krátce vzkvétalo v Severní Americe ve 30. letech 20. století. „Vzpoura inženýrů“, jak se jí říkalo, v sobě skrývá zajímavé poučení pro dnešek.
Je pochopitelné, že ve 30. letech 20. století se v USA objevila radikální hnutí jako reakce na velkou hospodářskou krizi, stejně jako se v Evropě šířil komunismus a fašismus. Hnutí technokracie tvrdilo, že nejlepším východiskem z krize je odmítnout chaotičnost trhu a staromódní politiku a přijmout „moderní vědecký pohled“.
V úvodu ke knize Technokracie, vydané v roce 1933, představitelé hnutí prohlásili, že „lůza“ zastaralých společenských institucí blokuje pokrok a politici by měli být smeteni ze stolu, stejně jako dříve alchymisté a astrologové ustoupili vědě. Tradiční ekonomie, posedlá spíše svévolnými cenovými mechanismy než racionální výrobou, nebyla ničím jiným než „patologií dluhu“.
„V protikladu k prohnaným způsobům politiky, tápajícím metodám financí a obchodu… máme metody vědy a techniky,“ hlásal manifest hnutí. „Moderní zdravý rozum nyní vyzývá fyzikální vědu a techniku, aby rozšířily hranice své domény.“
Historik William E. Akin identifikoval tři prameny začínajících technokratů: rostoucí módu centralizovaného plánování mezi pokrokovými reformátory, populární mytologii inženýra jako spasitele americké společnosti a teorie vědeckého řízení Fredericka W. Taylora.
Abolševisace cenového mechanismu a maximalizace výroby měla některé zjevné paralely s tím, co se dělo v Sovětském svazu. Ruský spisovatel Jevgenij Zamjatin ve svém brilantním dystopickém románu My takové technokratické myšlení pranýřoval a předvídal společnost, v níž lidé měli čísla, nikoli jména, a fungovali jako kolečka v obrovském průmyslovém stroji. Severoamerické technokratické hnutí však ostře brojilo proti komunismu i fašismu a tvrdilo, že je mnohem humánnější.
Navzdory zájmu médií technokratické hnutí v USA nikdy neuspělo, a to především proto, že jeho vůdci byli beznadějní politici. Prezident Franklin D. Roosevelt byl tím, kdo zachránil kapitalismus prostřednictvím svého New Dealu. Snad největším selháním hnutí bylo, že nikdy nespecifikovalo praktická řešení, kterým by rozuměli běžní voliči. Zklamáno tím, že čistý rozum nesmetl vše před sebou, se hnutí nakonec rozštěpilo a jedna odštěpená skupina skončila jako kvazifašistický fanklub.
Na sever od hranic bylo hnutí technokracie bráno tak vážně, že ho kanadské úřady zakázaly v obavě, že plánuje svržení vlády. Zklamaný vůdce strany, dobrodruh Joshua Haldeman, později Kanadu opustil a přestěhoval se do Jihoafrické republiky.
Jádrem hnutí bylo přesvědčení, že lidské jednání je měřitelné a v konečném důsledku předvídatelné. „Technokracie razí jeden základní postulát: že jevy, které se podílejí na funkčním fungování společenského mechanismu, jsou metrické,“ tvrdil její manifest.
Záblesky této mentality se dnes zřejmě znovu objevují na západním pobřeží USA v tom, co spisovatel Jevgenij Morozov nazval technologickým „solutionismem“. Podle tohoto světonázoru má technologie odpověď na téměř každý problém a člověka lze nejlépe analyzovat jako soubor datových bodů.
Odpovědí politiků je, že lidské chování nelze vypočítat. Individuálně i kolektivně jednáme osvěžujícím způsobem iracionálně. Těžko lze vylepšit slavný výrok Immanuela Kanta: „Z křivého lidského dřeva nebyla nikdy vytvořena rovná věc.“ To, co se děje, se dá jen těžko vysvětlit.
Jedna malá, ale zajímavá poznámka pod čarou v dějinách technokratického hnutí však může mít dnes zvláštní ohlas. Jedním z Haldemanových vnuků je Elon Musk, vesmírný podnikatel, který z nás chce udělat meziplanetární druh.
Možná se technokracie konečně dočká svého dne, příhodně na Marsu.