Myslím, že to nejdůležitější, co mi kurzy Porodní asistence a podpora duly daly, byl pocit zmocnění při mém porodu. Díky znalostem o tom, co se vlastně během porodu fyzicky děje, byla myšlenka na něj méně skličující.
Pro maminky, které rodí poprvé, nebo alespoň pro mě, si myslím, že kolem toho, co se děje během porodu, bývá hodně strachu, ale naše dula nás naučila, že máme opravdu kontrolu nad svým přístupem k porodu a nad tím, jak chceme, aby náš porod probíhal (s výjimkou naléhavých zdravotních případů).
Informovanost a učení se o porodu prostřednictvím kurzů nám opravdu pomohlo stmelit nás jako pár, když jsme diskutovali a představovali si, jak chceme, aby náš porod probíhal. Také vím, že to mému manželovi pomohlo lépe pochopit, jak mi může během porodu pomoci a být aktivním účastníkem, místo aby jen přihlížel. Celkově jsem moc ráda, že jsme se rozhodli spolupracovat s René na kurzech a jako s dulou.Myslím, že mi opravdu dodala sebedůvěru a byla hlavním aktérem, který mi pomohl dosáhnout porodu, který jsem chtěla!
Příběh Kateřiny
Rada jsem četla a poslouchala porodní příběhy, když jsem byla těhotná, tak jsem si řekla, že se podělím o ten svůj. Své první dítě, chlapečka, jsem porodila 9. prosince. Termín porodu jsem měla ve skutečnosti až 29. 12., přišel o tři týdny dřív!
Věděla jsem, že se chci pokusit o přirozený porod, a můj manžel mě v tom také podporoval. Jelikož to bylo naše první dítě a nevěděli jsme, co můžeme očekávat, vyhledali jsme kurzy a podporu duly, která nám na této cestě pomohla. Na webových stránkách Ženské nemocnice jsem našla webovou stránku Pomoc při porodu a kontaktovali jsme naši dulu, abychom si domluvili schůzku. Setkání s naší dulou René mi opravdu pomohlo utvrdit se v rozhodnutí rodit přirozeně a také jsme se přihlásili na porodní kurzy. Cítila jsem se jistější, že budu schopna dosáhnout přirozeného porodu díky znalostem získaným na kurzech a s vědomím, že dula bude přítomna jako další podpora.
Dne 8. 12. 2015 jsem byla objednaná na 37. týden. Na 36týdenní schůzce jsem odmítla, aby mě lékař zkontroloval, ale na této 37týdenní schůzce mě zvědavost přemohla a nechala jsem se zkontrolovat. Byla jsem rozšířená pouze na 1 cm a vyčerpaná na 70 %. Z porodních kurzů jsem věděla, že se mám snažit, abych se těmito čísly nezabývala a nenechala se jimi odradit, takže jsem je hodila za hlavu a pokračovala ve svém dni.
Téhož večera jsme navštívili porodní kurz (Natural Birth Series), který vedla naše dula. Během hodiny jsem měla lehké kontrakce, ale byly tak slabé, že jsem na ně vůbec nemyslela. Hodina skončila ve 21 hodin a ve 22 hodin jsme už byli doma v posteli. O půlnoci jsem vstala na záchod, a když jsem si sedla, všimla jsem si, že mám promočené spodní prádlo. Vrátila jsem se k posteli a zjistila, že tam, kde ležím, je obrovská mokrá skvrna; praskla mi voda, když jsem spala! Byla jsem v šoku. Vůbec jsem ještě necítila žádné kontrakce.
Vzbudila jsem manžela s tím, že si myslím, že mi praskla voda, a zavolali jsme naší dule René, abychom jí to oznámili. Po několika otázkách a rozhovoru s ní řekla, že ano, vypadá to, že vám skutečně praskla voda. Řekla mi, že pokud nemám kontrakce, pravděpodobně brzy začnou. Protože jsme chtěli nastoupit do porodnice v aktivním porodu, navrhla mi, abych se pokusila usnout, pokud to půjde, a zavolala, až začnu mít pravidelné kontrakce. Zavolali jsme si a já se snažila usnout, ale byla jsem příliš vzrušená! Krátce poté, co jsem s ní zavěsila, mi začaly kontrakce. Manžel usnul, když jsme si lehli (typické), takže když mi začaly kontrakce, vstala jsem a šla do druhého pokoje, aby se mohl vyspat.
Přibližně od 12:30 do 17:30 jsem měla kontrakce. Samozřejmě nezačínaly nijak intenzivně. Využila jsem všechny techniky, o kterých jsme se učili na porodních kurzech, a snažila se je co nejlépe prodýchat, poslouchala jsem hudbu, chodila ven se psy, sprchovala se atd. Když byly intenzivnější, začalo se mi dělat špatně a při každé kontrakci jsem zvracela. To jsem vůbec nečekala. V půl šesté ráno už byly dost silné a já už nechtěla být sama, tak jsem vzbudila manžela a řekla mu, že mi musí pomoct, protože jsem v tu chvíli začínala být trochu znechucená tím, že půjdu přirozenou cestou.
Volali jsme René, abychom ji informovali. Navrhla mi, že jakmile budou moje kontrakce trvat minutu a budou od sebe vzdálené asi 3 minuty, ať jí zavolám zpátky a my se s Davem rozhodneme, jestli pojedeme do porodnice. Pokračovala jsem v porodu doma. Používala jsem cvičební míč, na kterém jsem se odrážela a houpala, a při intenzivnějších kontrakcích mi pomáhal manžel.
V 8:00 byly mé kontrakce zhruba minutové a v rozmezí 3 minut – zavolali jsme naší dule a řekli jí, že jedeme do porodnice, a ona se tam s námi setkala. V tuto chvíli už jsem měla kontrakce velmi silné a měla jsem co dělat, abych je překonala. Vokalizace a houpání mi hodně pomohly.
Po příjezdu do nemocnice mě zkontrolovali a byla jsem otevřená na 4 cm. V 8:30 mě poslali na porodní sál, kde mě napojili na bezdrátový monitor, abych se mohla pohybovat. V koupelně jsem si vlezla do vany a chvíli tam laborovala. René a můj manžel byli po celou dobu skvělí a podporovali mě, připomínali mi, abych dýchala, a pomáhali mi s polohami a zachováním klidu. Manžel měl sprchovou hůlku a pouštěl mi horkou vodu na záda a nabízel mi masáž atd. Několikrát jsem začala bolestí ztrácet nervy… několikrát se na mě dula podívala a láskyplně mi řekla: „Vzpamatuj se, zvládneš to!“. Teď se tomu směju, když si na to vzpomenu, ale bylo to to, co jsem potřebovala. Dokázala jsem se zklidnit a pracovat na kontrakcích tím, že jsem se dostávala do různých poloh, houpala se, vokalizovala, říkala mantry atd. Manžel na mě celou dobu mluvil a také mě povzbuzoval.
Většinu času jsem strávila porodem ve vaně. Během této doby sestry připravovaly na pokoji větší porodní vanu. Po několika hodinách porodu se mi zdálo, že mám nutkání tlačit. Vylezla jsem z vany, a protože se zdálo, že porod postupuje rychle, pro jistotu jsme probrali žádost o vyšetření děložního hrdla. Bylo pro mě těžké si vůbec lehnout, protože kontrakce byly v tu chvíli velmi blízko u sebe. Sestřička mě zkontrolovala a byla jsem na 7 cm. Zůstala jsem mimo vanu a laborovala dalších asi 30 minut v různých polohách. Nejpřirozenější poloha pro mě byla na rukou a kolenou.
V tuto chvíli jsem měla opravdu nutkání tlačit, a když mě sestra znovu kontrolovala, byla jsem na 10 cm, tak zavolala doktora. V tu chvíli jsem si říkala fajn, už je čas jít, když sem volají doktora. Bohužel tento den měl můj stálý lékař volno, takže k porodu přišel jiný lékař. Službu konající lékař chtěl, abych byla při tlačení v poloze na zádech, a tak jsme to řešili pořád dokola. To nebylo v mém plánu a můj stálý lékař souhlasil s tím, abych byla v jakékoliv poloze, nicméně tento lékař ne. Nakonec jsme se dohodli na poloze vsedě.
Začala jsem tlačit s každou kontrakcí, kterou jsem cítila. Měla jsem problém popadnout dech a v některých momentech jsem byla při tlačení prostě trochu flustrovaná. Moje dula a manžel mi opravdu pomohli popadnout dech, uklidnit se a pořádně zatlačit. Bylo to zvláštní, protože podle mě, když jsem netlačila/neměla kontrakce, tak mě to vůbec nebolelo, což mě překvapilo. Nečekala jsem, že tlačení bude mít přestávky od bolesti. Asi jsem si nebyla jistá, co od této části porodu čekat. Jen když jsem tlačila, bylo to bolestivé. Tlačila jsem asi 20 minut a syn se narodil v 11:24 s váhou 5 liber a 5 uncí.
Jednou z věcí, kterou jsme chtěli, bylo odložené dotepání pupečníku. Manžel musel doktorce opravdu bránit v okamžitém přestřižení pupeční šňůry a několik minut nad tím chodili sem a tam. Nakonec lékař opravdu počkal poté, co manžel milionkrát naléhal, že to je to, co chceme.
Od začátku do konce trval můj porod necelých 12 hodin. Byla jsem tak ohromená, že jsem nemohla uvěřit, že jsem to dítě opravdu právě porodila!!! Byla to ta nejúžasnější věc na světě!
Catherine Wright