Olive Senior je neobyčejně originální autor s geniálním talentem znovuobjevovat a ztvárňovat zázračné a kruté divadlo dětství a zároveň zkoumat nároky a skutečnosti dospělých ve vztahu k historii, lokalitě a rozmanitému a objevnému světu přírody. Narodila se v roce 1941 v malé vesnici jménem Troy hluboko ve vnitrozemí Jamajky. Její rodiče byli rolníci a ona byla sedmým z deseti dětí vychovaných v divoké hornaté krajině Trelawny. Ve čtyřech letech odjela na prázdniny k příbuzným, kteří žili v Haddu ve farnosti Westmoreland , a domů se pak vracela jen krátce. Jak později vzpomínala, bylo pozoruhodné, že se už v tomto mladém věku rozhodla, že bude tvůrčí osobností, spisovatelkou nebo výtvarnicí. Čtení knih pro ni bylo prostředkem úniku před ostatními lidmi a autoritami a zároveň uvolňovalo její představivost a odhalovalo nové světy možností. Když dočetla knihy, přečetla si noviny, a tak si zajistila, že zůstala šťastně sama. Živý kontrast mezi jejími dětskými světy byl extrémní. Mezi neradostnou nouzí onoho nechtěně opuštěného přeplněného rodičovského domova a noblesou jejího adoptivního bohatšího domova, kde žila sama se svým světáckým a kosmopolitním prastrýcem a pratetou Peartovými, zela bolestná propast. Právě tam zažila podivně podmanivou výlučnost osamělého dítěte. V té době se na Jamajce „do značné míry pohybovala mezi dvěma krajními body kontinua založeného na rase, barvě pleti a třídě“ a mnohé z jejích zážitků z dětství se přetaví do její poezie a prózy.
Po získání stipendia na dívčí střední škole v Montego Bay se dostala do ctižádostivě elitářského zařízení typického pro jamajské střední školy té doby, které přirozeně zahrnovalo privilegované a mračilo se na vyloučené. Bylo to místo, které se snažilo socializovat své dívky, aby se staly Angličankami, a Senior se často bouřila a projevovala svůj individualismus; ve studiu si však vedla dobře, a dokonce založila školní literární časopis. V devatenácti letech začala pracovat v The Daily Gleaner, hlavních jamajských novinách, které otiskly některé z jejích školních prací, a brzy poté odešla studovat žurnalistiku do Cardiffu v rámci Thompsonovy nadace a poté na Carletonovu univerzitu v Ottawě. Při práci spisovatelky a redaktorky na volné noze již psala povídky a básně, z nichž některé vyšly v antologiích a vzbudily velký zájem. Její první sbírka beletrie Summer Lightning and Other Stories (Letní blesk a jiné povídky, 1986) se dočkala širokého uznání a získala cenu Commonwealth Writers Prize, a ty následující byly vydány s podobným ohlasem a naplnily Seniorův výjimečný příslib. Pokud se zaměříme na poezii Olive Senior, zjistíme, že se mnoho témat překrývá s tématy její beletrie. Její první sbírkou byla Talking of Trees (1986) a v roce 1994 následovala Gardening in the Tropics (Zahradničení v tropech). Sbírka Over the Roofs of the World (2005) byla nominována na Cenu generálního guvernéra Kanady a v roce 2007 vyšla sbírka Shell. Její Encyklopedie jamajského dědictví (1993) zůstává rohovnickým referenčním dílem, které je mnohem větší než součet jeho mnoha částí.
Seniorův životopis nám dává mnoho vodítek k jejímu zájmu. Identita a etnická příslušnost se zdají být dost přímočaré, ale její úvahy o nich jsou častěji úsečné než přímé a umí mistrně zacházet se skrytým odhalením, které dává na frak zdánlivě slušnému statusu quo, jako by jen ona viděla, kolik kulatých kolíků je v hranatých dírách. Zvlášť bolestné je sledovat složité svádění oběti po kolonizaci, její nakažlivý snobismus a sebezapírání; ono podivně komické, až opovrženíhodné napodobování koloniálního gentlemanského rituálu, kdy se těsně pod povrchem života a básně skrývají divocí duchové bohů, kmene i samotné Afriky. Příroda je pro Senior stálým zdrojem inspirace a ve všech čtyřech sbírkách využila její rozmanitosti ke zkoumání mnoha různých aspektů rasy, náboženství, politiky a historie v širším kontextu kořenů a národnosti. Opět však dává přednost konverzačnímu tónu před rétoričtějšími výkvěty a podobně jako ti původní ústní básníci a písničkáři přesazení do Karibiku využívá nejrůznější folklorní techniky, přísloví a bajky, tradiční pořekadla a magická zaříkadla – tedy samé věci každodenního života hluboko v oněch venkovských komunitách, které tak dobře zná ze svého dětství. Ty přežívají navzdory povinnému koloniálnímu vymazání jako paměť i kvaziafrická společnost a Senior nám předkládá mnoho bohatě propracovaných náčrtů a portrétů života jamajské komunity. Nevyhýbá se ani rostoucímu napětí mezi městem a venkovem, v němž se skrývají nebezpečné hrozby modernity pro tradice a kolektivní paměť; a už vůbec nezapomíná na ženy a jejich mocnou roli, tak často skrytou za machistickými kulisami.
V jejích básních je často ukryto jakési tajné poznání, které se rozhodla sdílet nebo snad jen naznačit v rámci každé volně sjednocené sbírky. Stejně jako ony dřívější stromy a zahrady nebo Pablo Neruda zkouší kousek nitě, která se stává ptačím letem ve sbírce Nad střechami světa, dává mušle její nejnovější sbírce leitmotiv, v němž nachází překvapivé virtuózní možnosti. Jak už to u této básnířky bývá, určitý odstup umožňuje zvláštní okouzlení a v naznačené autorské samotě Senior, v jejím jediném úhlu pohledu a částečném falešném exilu je cosi, co dává její poezii onu zvláštní kvalitu něčeho velmi zvláštního, jako je vzpomínaný a popisovaný intenzivní zážitek. Přesně to se děje v bizarně brilantní básni „Meditace o červené“, když popisuje pouť do ponurého devonského bungalovu a místa posledního odpočinku Jeana Rhyse za deštivého jarního dne. Diskurzivně, důvěrně, omluvně a okouzleně se jí daří zachytit proměnlivé nálady smutku, zklamání, komiky, obdivu a tlumené úcty, když uvažuje o literárních a osobních ironiích tak exotické tropické krásky, která nyní leží pod mrholícím nebem zeleného anglického Západního venkova. Je to vzpomínková kniha s klamně neumělou jednoduchostí a skvělá pocta velkému spisovateli a nepochybně spřízněné duši. Čte se s vypravěčským darem udržet si posluchače, stoupá a klesá s každou vlnou pocitů a zdá se, že to nejlepší si nechává na konec.
Básně, které Olive Seniorová vybrala do výběru Archivu poezie, ilustrují mnohé z jejích zájmů, a to jak po stránce technické, tak i tematické. V „Tahu ptáků“ vidíme hořkou ironii toho, že tyto vzdušné symboly svobody nevědomky vedou Colna do své země a vyzývají k jejímu dobytí. „Příběh o pávovi 2“ je černá komedie rozehraná v chytrých dvojverších, jimiž autorka rozšiřuje metaforu krásného páva jako exotického představení, které mu při vší své nádheře nemůže poskytnout let, protože je uzemněn svýma prozrazenýma černýma nohama, které ho „drží na uzdě“ – což je poučný komentář k aspektům karibské zkušenosti. Kratší básně mají ostrou průzračnost zátiší, v nichž tradiční plody nesou varovné příběhy a mikrokosmické schránky obsahují víry vášní. „Koloniální dívčí škola“ je nemilosrdným rozborem velmi neúplných učebních osnov, kde dokonce hovorová latina trumfovala kreolštinu a dívky četly blahosklonné „bláboly“ Vachela Lindsaye; zdá se, že jde o malý obrázek, ale má veškerou expanzivní působivost nástěnné malby zobrazující celou společnost. Každou báseň čte s vítěznou poctivostí klasické interpretky a posluchače drží přímo v hrsti.
.