William Carlos Williams napsal „Použití síly“ v roce 1933 jako jednu z povídek, které slíbil redakci proletářského časopisu Blast. Tehdy byl na vrcholu svého období sociálního uvědomění a cítil bolest nad tím, že mnozí z jehopacientů žijí v chudobě. Spojené státy byly zničeny Velkou hospodářskou krizí, ekonomickou katastrofou, která trvala po celá třicátá léta, dokud druhá světová válka nestimulovala dostatečný růst, takže nezaměstnaní našli práci ve válečném průmyslu. Williams, rodinný lékař v průmyslovém městě Rutherford v New Jersey, věděl, co znamená chudoba, a po letech, kdy se věnoval básnictví a experimentální próze, začal psát o životě lidí jasněji a příměji. „Žil jsem mezi těmi lidmi,“ vysvětloval, „byl jsem do toho zapletený.“
Jeho cílem v povídkách z třicátých let jako „Použití síly“, „Jean Beickeová“, „Dívka s uhrovitou tváří“ a „Čtyři láhve piva“ bylo vyjádřit krásu i bolest obyčejného Američana. Jak napsal ve své autobiografii: „Neměli vůbec žádné znalosti a dovednosti. Propadli, dostali se do vězení, pořídili si ‚Mamie‘ s dítětem a odpadli, pokud přežili, od své dokonalosti….. Byli dokonalí, zdá se, že se dokonalými narodili, že nic jiného nepotřebovali. Byli tam, žili přede mnou.“ „The Use of Force“ vyšla ve Williamsově druhé sbírce povídek Life along the Passaic River (Život podél řeky Passaic), knize nazvané tak, aby zdůraznila spojení mezi uměním a lidmi žijícími v těžce postižené oblasti kolem řeky Passaic v New Jersey.
Williams vydal svou první básnickou sbírku již před více než 25 lety a během studií medicíny ve Filadelfii se přátelil s Ezrou Poundem, H. D. a Marianne Mooreovou. Po této době začal být považován za předního avantgardního spisovatele. Nebyl však znám jako politický spisovatel. V polovině dvacátých let se začal věnovat beletrii a zkoumal postavy a témata, která byla pro modernistickou literaturu nová. James Joyce těžil ze svého irského chlapectví, stejně jako Ernest Hemingway psal o svém dospívání v Michiganu a zážitcích z první světové války. Williams, místo aby jako námět použil svá vlastní dřívější léta, se obrátil ke svým pacientům z dělnické třídy. Klíčovou otázkou v těchto klíčových letech pro něj bylo:
„Použití síly“ je překvapivé beletristické dílo, protože se zdá, že má tak málo struktury. Příběh vyprávěný jako fyzický zápas mezi vyšetřujícím lékařem a tvrdohlavým mladým pacientem je jedinou epizodou zaměřenou výhradně na souboj vůlí. Je psán z pohledu lékaře-muže, jehož úkolem je otevřít dívce Mathildě Olsonové ústa, aby jí viděl do krku a zjistil, zda má či nemá záškrt. Dívka, držená svými mrzutými rodiči, jejichž dialog s dcerou přiměje briskního lékaře k mlčení, bojuje s lékařem ze všech sil. Poškrábe ho a rozkousá na kousky kleště na jazyk, které jí nakonec vtlačí do úst. Po celou dobu boje zůstávají její čelisti pevně sevřené a její tajemství střežené. Vyvrcholení příběhu přichází, když jí lékař konečně vypáčí ústa a vidí, že je skutečně nakažena smrtící nemocí. Název povídky odkazuje na použití síly oběma postavami.
Někteří čtenáři četli povídku jako zkoumání psychiky lékaře, který se zabývá tím, že nutí mladou dívku, aby se podrobila jeho vyšetření. Kniha byla dokonce čtena jako příběh o znásilnění, přičemž byl kladen důraz na erotiku nad zdánlivou dějovou linii způsobem, který omezuje Williamsovu skutečnou genialitu v oblasti krátké beletrie. To, co Williams udělal s postavou lékaře, přispívá k této složité fikci. Ukazuje lékaře jako muže plného vášně, odhodlaného získat mladou pacientku, přestože obdivuje její stejně vášnivou vůli vzdorovat jeho vyšetření. Zároveň však lékaře vykresluje jako člověka s ironickým smyslem pro jazyk, ne-li pro humor. Lékař mluví tvrdě: „Musel jsem se pro sebe usmát. Koneckonců, už jsem se do toho divokého spratka zamiloval.“
Williams čtenáře nutí k otázce, zda by takového lékaře člověk chtěl pro své dítě. Proč ji nazývá „divokým spratkem“? Proč ten důraz na vítěznou roli lékaře? Williams však umocňuje dramatičnost prosté události tím, že jednání postav oživuje. Erotické podněty dodávají boji rozměr, který je vlastní všem interakcím mezi muži a ženami, i když slušná společnost, kterou Olsonovi reprezentují, jeho přítomnost popírá. Williams příběh nabíjí soubojem mezi jazykem Olsonových a jazykem lékaře. „On vám neublíží,“ říká paní Olsonová. Čtenář se však ocitá v zajetí dramatické ironie, protože ví, že lékař by jí skutečně ublížil, kdyby musel, neboť jeho jediným cílem je diagnostikovat její nemoc. Na tom, co musí udělat, aby toho dosáhl, příliš nezáleží. Její rodiče začnou nálepkovat; radí svému bojujícímu dítěti, aby nechalo „hodného“ lékaře, a jí přitom říkají „zlá“. Williamsův lékař se staví na stranu dítěte a přemýšlí, jak by na ni mohl působit mile, když se ji snaží přemoci, aby jí mohl cpát věci do úst.
Williamsův styl je explicitní i svižný. Žádné slovo není zbytečné a vše, co se na stránce objeví, je pro čtenáře užitečné. Úspornost však není kostrbatým novinářským zpracováním, které příliš zjednodušuje. Williamsova beletrie spíše zůstává záměrně sugestivní a často je osvěžujícím způsobem ambivalentní, pokud jde o morální postoje. Williams je sice nejznámější jako básník, který krátce po své smrti v roce 1963 získal Pulitzerovu cenu za poezii, ale byl také významným inovátorem v oblasti prózy. „Použití síly“ zůstává velkou americkou povídkou, přesnou v prokreslení charakterů a pečlivě přímou v provedení vyprávění.
-Linda Wagner-Martin