Mezigenerační trauma se často ukazuje jako převažující rys rodinných systémů.
Například trauma z nacistických koncentračních táborů může být znovu prožíváno v životě dětí těch, kteří tábor přežili. Bylo zjištěno, že i vnuci těch, kteří přežili holocaust, trpí následky traumatu. Tyto účinky se u těchto osob projevují charakteristikami, jako je zvýšená podezřívavost vůči ostatním, hněv a podrážděnost ve srovnání s kontrolními osobami (J. Relig. Health 2011;50:321-9).
Takéto mezigenerační trauma bylo zjištěno u městské populace amerických indiánů a původních obyvatel Aljašky, kteří byli zapojeni do kulturně specifických programů udržování střízlivosti (Am. Indian Alsk. Native Ment. Health Res. 2011;18:17-40). Stejně tak řada výzkumů podporuje názor, že neléčené mezigenerační trauma spojené s generacemi otroctví ve Spojených státech stále negativně ovlivňuje mnoho lidí v černošské komunitě.
Přes generace se mohou přenášet i jiné druhy traumat. Vezměme si například trauma vojáka v boji; oběti nebo válečného zajatce; člověka, který přežil hromadnou střelbu nebo zneužívání dětí; svědka genocidy; nebo člověka, který přežil koloniální útlak, otroctví nebo politickou totalitu. Lidé, kteří tato traumata zažili, mohou jejich následky předávat dalším generacím.
Víme, že u lidí, kteří utrpěli trauma na vlastní kůži, se často objevují příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSD), jako je strach, noční můry, vzpomínky, smutek a potíže s citovou blízkostí. Je však také zřejmé, že ve srovnání s kontrolními skupinami se u dětí veteránů s PTSD projevuje neschopnost prožívat přiměřené emoční reakce na situace a potíže s efektivním řešením problémů v rámci rodinné jednotky i mimo ni (Aust. N.Z. J. Psychiatry 2001;35:345-51).
Trauma ze zneužívání v dětství se přenáší dolů také vlivem ostatních členů rodiny, zejména jejich dětí.
Další skupinou, o níž je známo, že trpí následky mezigeneračního traumatu, jsou děti alkoholiků. U této skupiny se projevuje zvýšená potřeba pečovat o druhé a zachovávat tajemství. Mohou používat lhaní jako běžný styl vyrovnávání se se situací a někdy mají potíže s tím, že jsou dětmi. Takové chování je chápáno jako přímý důsledek prožitku rodinné dysfunkce. Otázka týkající se traumatu je následující: Jak se příznaky posttraumatické stresové poruchy „přenášejí“ na další generace, když mladší členové rodiny nebyli vystaveni žádnému traumatu?
Uvažuje se o různých mechanismech, přičemž nejčastěji se uvádějí individuální psychologické mechanismy a rodinná dynamika. Byly navrženy i další faktory, například úloha kulturních a společenských faktorů při přetrvávání symptomů. Děti a mladí dospělí mohou rozvíjet odvetné fantazie, „aby napravili křivdy spáchané na svých rodinách“. Tyto typy přesvědčení a fantazií podněcují mnoho sektářských bojů po celém světě.
Individuální psychologické mechanismy, které jsou běžně považovány za důležité, jsou projekce a identifikace. Rodič s posttraumatickou stresovou poruchou promítá nežádoucí aspekty sebe sama na dítě, které tuto projekci přebírá a ztotožňuje se s ní; tomu se říká projektivní identifikace. Strach z chladu nebo tmy u otce se pak místo toho stává strachem dítěte. Nejvíce postiženy budou děti, které jsou traumatizovanému rodiči nejblíže.
Další postulované mechanismy se zaměřují na regulaci afektů. Rodiče, kteří mají potíže s regulací emocí, budou mít potíže s vhodným navázáním vazby se svým dítětem. Na druhé straně může být přítomno emoční otupění, které brání rozvoji silného pouta mezi rodičem a dítětem.
Jedna studie vietnamských veteránů mužského pohlaví zjistila, že „emoční otupení“ a kvalita jejich vztahu s dětmi zůstaly významné i poté, co vyšetřovatelé kontrolovali řadu faktorů, včetně stresorů v rodině otce, vystavení bojovým vlivům, deprese a zneužívání návykových látek (J. Trauma Stress 2002;15:351-7). Jinými slovy, děti pak trpí sekundárním traumatem.
Traumatem zasažené rodiny mohou mít také potíže s nastavením vhodných hranic mezi rodičem a dítětem, takže dítě se stává jakýmsi pečovatelem a ochráncem rodiče. Obavy rodiče se mohou stát obavami dítěte. Pro dítě může být matoucí, když rodič řekne: „Pst! Slyšel jsi ten hluk?“, čímž naznačí, že „oni“ nás dostanou, aniž by skutečně upřesnil, kdo a proč, čímž dítě připraví o racionální vysvětlení vlastních zážitků.
Někdy se však trauma nepřenáší mezigeneračně, jak ukazuje řada metaanalýz (Attach. Hum. Dev. 2008;10:105-21). Místo toho jsou tyto rodiny schopny rozvinout odolnost a dobře se adaptovat tváří v tvář nepřízni osudu – a dosáhnout posttraumatického růstu. Jak můžeme rodinám s traumatem pomoci stát se těmito odolnými rodinami?
Níže uvádíme seznam devíti bodů, kterými se může rodinný psychiatr řídit:
.