NAIROBI Když jsem nedávno jednomu příteli řekl poznámku o zdatnosti keňských atletů, pohrdavě ji odmítl: „To nejsou Keňané,“ vyhrkl. „Jsou to Kalenjci.“ Netřeba dodávat, že on mezi ně nepatří.
Rozhodl jsem se na to navázat a vyzpovídal jsem Joshe Kiragu, trenéra keňského týmu v dobách větší slávy. Vedl tým na Všeafrických hrách v Alžíru a později na Hrách Commonwealthu v kanadském Edmontonu.
Nostalgicky vzpomíná na éru Henryho Rona, který během dvou let překonal pět světových rekordů. Kiragu, který sám pochází z Meru, nepopírá, že v kultuře a tradici Kalenjinů je něco, co je předurčuje k tomu, aby dobře běhali.
„Je to tím, že na vysočině chovají dobytek a běhají za ním,“ říká Kiragu. „Dále je to nadmořská výška, ve které žijí, v údolí Rift Valley. Dále je tu biologický aspekt: Jejich delší stehenní kost znamená, že mají lepší dosah.“
„Většina běžců na střední vzdálenosti má něco podobného,“ dodává. „Je to otázka úderu: Jejich horní část těla je silnější, takže mohou nabrat mnohem více vzduchu.“
Je to další příklad Darwinova „přežití nejsilnějších“?
Ano, odpovídá a ukazuje na slavného etiopského Haile Gebreselassieho, který je také takto stavěný.
Loni skupina dánských vědců, kteří prováděli pokusy na skupině kalenžinských školáků a dánských školáků, tvrdila, že výsledky ukázaly, že běžci z Nandi Hills mají genetickou výhodu oproti ostatním atletům.
Tiskové zprávy nazvaly tyto výhody „geny rychlosti“ a vědci tvrdili, že jejich výzkum mají podporu některých keňských špičkových atletů včetně Mika Boita a Petera Rona, z nichž druhý jmenovaný tvrdí, že to bylo prostředí spolu s potravou a výchovou, co z nich udělalo přirozené běžce.
Kiragu souhlasí s tím, že o kondici rozhoduje to, co děláte v raném věku. Kalengiové mají výhodu vysoké nadmořské výšky, což znamená, že při potřebě většího množství kyslíku jsou schopni kondiciovat své srdce a dýchací soustavu. Když sestoupí do nižších nadmořských výšek, jsou schopni běhat mnohem rychleji než my, menší smrtelníci.
„Trénuj na vrcholu hory a bude z tebe hvězda!“. Říká Kiragu.
Důležitou roli hraje také strava. Stejně jako ostatní pastevci i Kalenžinci konzumují velké množství masa a mléka, které dodávají tělu vysokoenergetické sacharidy a také vápník, jenž posiluje kosti. Kalenjinové nacházejí trávu pro svá zvířata v nížinách a na rozdíl od Masajů, kteří se drží v nížinách, musí překonávat mnoho kopců.
Skauti se účastní soutěží na svých základních školách, kde hledají zvláštní talenty.
„Když přijde na atletiku,“ žertuje Kiragu, „všichni se Kalenžinců bojí, protože vždycky zametou s tabulemi.“
„Všichni se bojí Kalenžinců,“ říká.
Chlapci i dívky jsou často nadaní, ale upozorňuje, že zvyk časných sňatků připravuje mnoho žen o možnost rozvíjet svůj talent. Tegla Loroupe věnovala mnoho času a energie založení tábora pro mladé atletky, aby jim poskytla potřebnou podporu, kromě toho je sama vynikajícím vzorem.
Mladé keňské atletky se jezdí rozvíjet na kempy do Japonska, Německa a Velké Británie, zatímco podle Kiragu je důležité, aby trénovaly v Keni a měly podporu dobře organizovaného ministerstva sportu. V současné době je funkce sportu pohlcena velkým ministerstvem, které se zabývá kulturou a vnitřními záležitostmi, čímž ztrácí svůj potenciál být skutečně efektivní.
Je ponechána jako v mnoha jiných oblastech komunitního života na jednotlivcích a soukromých organizacích.
Do boje vstoupila také armáda spolu s organizacemi, jako je Kenya Communications Sports Organisation, aby prostřednictvím pravidelných soutěží využila talenty. Provinční mistrovství zajišťují, že se najdou budoucí laureáti.
Kiragu s láskou vzpomíná na 70. léta, kdy po celé zemi existovala vládou financovaná mládežnická centra a kdy byla silná keňská fotbalová reprezentace. Dnes podporuje každoroční hudební festival v Nairobi, ale sport zůstává stranou. Přesto Keňa získala na loňských olympijských hrách v Sydney dvě zlaté, dvě stříbrné a dvě bronzové medaile, všechny v běhu. I když je to působivé, nedá se to srovnat s výkonem Keni na hrách v Soulu v roce 1988, kde tým vyhrál běh na 800, 5 000 a 10 000 metrů. Kiragu však s potěšením připomíná, že Keňané vyhráli olympijský běh přes překážky pokaždé od roku 1984!“
Myslel si snad, že relativní úspěch keňských běžců v roce 2000 by mohl být impulsem k získání nové energie a finančních prostředků? Atleti byli na dráze ani ne tak jako Keňané, ale spíše jako jednotlivci, v této funkci dokázali vydělat spoustu peněz. Keňská amatérská atletická asociace trvá na tom, aby se vrátili a běhali za zemi, ale to je možné pouze v roce konání olympijských her nebo her Commonwealthu.
„Je to otázka odhodlání a podpory vlády,“ trvá na svém Kiragu. „Vláda by měla dělat víc pro to, aby sportovci byli na svou zemi hrdí.“
Jako příklad uvádí Kamerun, hvězdy loňské fotbalové olympiády: „Smetánka jejich týmu se může ubytovat v jakémkoli hotelu a nechat se pozvat na večeři jen tak.“
Kamerun má ministerstvo věnující se sportu, které vyhledává mladé talenty a rozvíjí je. Kiragu to přirovnává ke způsobu, jakým je bývalým keňským boxerským hvězdám umožněno zemřít v anonymitě. Výjimkou je bývalý policista a atlet Kipchoge Keino, „nejlepší sportovec, jakého kdy Keňa vyprodukovala“, který byl poctěn tím, že po něm byla pojmenována ulice v každém větším městě v zemi.
Od dob své největší slávy v 60. a 70. letech založil v Eldoretu dětský domov a nyní reprezentuje Keňu v Mezinárodním olympijském výboru.
Kip Keino však myšlenku genetické výhody odmítá jako „rasistický nesmysl“.
„Pro mě je to zájem a tvrdá práce,“ říká zlatý medailista z olympijských her 1968 a 1972. „Na světě není nic, pokud tvrdě nepracujete, abyste se dostali tam, kde jste, a tak si myslím, že běh je mentální; tři čtvrtiny čehokoli jsou mentální.“
Kiragu svého času působil jako hlavní trenér fotbalu, plavání a basketbalu a smutně kroutí hlavou, když poznamenává, kolik vrcholových sportovců je promarněno. Sám na střední škole běhal a plaval a později vystudoval Loughborough University ve Velké Británii, kde se specializoval na trenérství. Pracoval v oddělení volného času a rekreace na Utalii College v Nairobi, kde pomáhal školit manažery. Později odešel do Aberdeenu ve Skotsku, kde pokračoval ve studiu.
Jaká byla situace ve Velké Británii ve srovnání s Keňou, pokud jde o sport?
„Samozřejmě, že Velká Británie vyniká v takových věcech, jako je silový trénink,“ říká, „ale tady máme přírodní zázemí a vysokou nadmořskou výšku, která je pro běžce tak důležitá.“
Pokud by snad někdo pochyboval o tom, že vhazování peněz do problému pomáhá, výkony Velké Británie na letošních olympijských hrách jsou toho důkazem. Jedenáct zlatých medailí britského týmu představuje úžasný zvrat oproti propadu v Atlantě před čtyřmi lety.
„Rozdíl oproti Atlantě,“ říká Richard Williams v nedávném týdeníku Guardian, „spočíval v loterijním financování, které při rozumném využití umožnilo sportovcům připravovat se na plný úvazek pod dohledem trenérů světové úrovně a odborných lékařských týmů.“
Představu, že tyto soutěže probíhají za „rovných podmínek“, jednou provždy zhatila společnost Global Equity Monitoring se sídlem v australské Canbeře, která denně přepočítávala výsledky olympijských her v Sydney s úpravou podle ukazatelů ekonomického a sociálního rozvoje. Po započtení HDP na obyvatele se Spojené státy propadly z prvního místa na 16. místo, které obsadily na hrách v Atlantě v roce 1996.
Lidé jako Josh Kiragu však neztrácejí čas vysedáváním a litováním se. V současné době je zaneprázdněn prací ve škole Imani v Thice, kde je mistrem sportu. Vzpomíná na to, jak musel běhat dlouhé vzdálenosti do školy, jak to v dnešní době stále musí dělat mnoho dětí ve venkovských oblastech Afriky.
„Moje škola byla daleko, takže jsem běhal celkem 12 kilometrů denně!“ směje se.
Říká se, že nutnost je matkou vynálezů. Možná je na životě v „zaostalé“ rozvojové zemi ještě něco dobrého.