Proč má pravoslavná církev ženaté kněze?
Ženatí duchovní jsou jedním z rozdílů mezi pravoslavnou a římskokatolickou církví. Pravoslavná církev umožňuje kněžím uzavírat manželství, pokud tak učiní před svým vysvěcením. Biskupy se však mohou stát pouze celibátní nebo svobodní kněží.
V rané církvi vidíme, že někteří z Pánových učedníků byli ženatí. Τaže Písmo hovoří o tom, že Ježíš uzdravil Petrovu tchyni. V době apoštolů, kdy se tituly „presbyter“ a „biskup“ používaly zaměnitelně, radil svatý Pavel, že biskup „musí být bezúhonný, muž jedné ženy, střídmý, střízlivě smýšlející…“. (1 Timoteovi 3,2). I později, když byly role presbyterů a biskupů jasněji vymezeny, se každý z nich mohl rozhodnout uzavřít manželství. V 5. století však církev rozhodla, že biskupové musí z pastoračních důvodů (aby jim rodinné záležitosti nepřekážely při dohledu nad církví) zůstat v celibátu. Na Západě se tento požadavek rozšířil i na kněze a byl jasně formulován ve 12. století.
Povolením vstupu ženatých mužů do kněžského stavu pravoslavná církev potvrzuje požehnanost manželství, aniž by snižovala potvrzení požehnanosti celibátu. Svatý Klement Alexandrijský píše: „Celibát i manželství mají každý své vlastní funkce a specifické služby Pánu“, a proto „vzdáváme hold těm, které Pán obdařil darem celibátu, a obdivujeme monogamii a její důstojnost“ (Stromata, kniha 3). Manželství podle Kristovy vůle a celibát jako oddanost Kristu jsou dvě různé duchovní cesty, stejně platné pro opravdové prožívání duchovního života. Platí to pro vysvěcené duchovní stejně jako pro všechny ostatní.
Svobodní muži, kteří cítí povolání ke kněžství, se musí rozhodnout, zda se nejprve ožení a pak budou vysvěceni, nebo se stanou kněžími v celibátu. Je třeba si uvědomit, že celibát je zvláštním Božím darem. Když se na tuto záležitost ptali staršího Paisia, řekl, že všechny překážky na cestě k celibátnímu životu v Kristu lze překonat modlitbou a duchovním zápasem. Jednu věc však překonat nelze, a tou je potřeba a touha mít rodinu, protože tato touha je do nás vložena Bohem (Genesis 1,27-28). Proto je povolání k celibátnímu životu zvláštním Božím darem.
Bůh požehnal jak celibátní, tak manželský život. Je na každém z nás, abychom dané povolání používali k tomu, abychom sobě i svému okolí zasloužili spásu. Naše povolání je pouze cestou k naší spáse. Zvláště kněz se snaží být vzorem křesťanského života; být, jak říká svatý Basil Veliký, „bezúhonným pracovníkem, správně hlásajícím slovo pravdy“ (Přikázání svatého Basila kněžím). Toho lze dosáhnout bez ohledu na to, zda je kněz ženatý nebo žije v celibátu.
† P. G. L.