Proč nerandím ve 23 letech:
Nikdy jsem opravdu nerandil. Opravdu. Nebyli žádní kluci ze střední školy ani protějšky z vysoké. Nikdy jsem cíleně nevyhledávala lásku, sex nebo jakýkoli mileniální odvar romantiky dnešní doby. A ne, nejsem asexuál. Jistě, byly tu nečekané úlety a matoucí „situační vztahy“, ale aktivně nikam nechodím a nerandím.
Přemýšlela jsem, jestli o něco nepřicházím a jestli nedělám život špatně. Přátelé na mě nechápavě zírají s náznakem lítosti, když jim po milionté říkám „ne, s nikým nechodím“. Teď už by to opravdu měli vědět. Ale já se jim nedivím, protože kdo by nechtěl mít rozšafnou nezadanou kamarádku, aby mohl žít zprostředkovaně, zvlášť když vychází z perspektivy všedního a pohodlného vztahu. Přesto mám tendenci je zklamat, protože odpověď je vždycky stejná: „ne, dělám jenom sebe“ (což je shodou okolností moje životní motto už 23 let). Ale ráda velkoryse poslouchám seznamovací extravagance jiných přátel a telenovelové příběhy o milenecké lásce, když si říkám: „možná bych ve svém životě potřebovala trochu víc dramatu“.
(To nikdy nikdo neřekl.)
Nemám nic proti aplikacím. Už jsem si aplikace prohlédl, protože mě samozřejmě zajímá, co se v nich vlastně děje, aby to vedlo k tomu, že je mnozí nenávidí, ale přesto je ti samí lidé neustále používají. Koneckonců jsem Blíženec. Ale moje blíženecká povaha má také pozornost zlaté rybky a barometr nudy, který přestřelí i při sebemenším náznaku nudy. Takže mám o aplikace takový zájem a nadšení, jaké má batole při pojídání brokolice (tj. nic moc). Mluvit s cizími lidmi, kteří mě upřímně řečeno příliš nezajímají, mi přináší jen málo vzrušení. Prostě mě to nebaví.
Randění mi připadá strašně dramatické a emočně náročné. Dešifrování záhadných textů, profilování na sociálních sítích a celková digitální politika randění mi stačí k tomu, abych uvažoval o tom, že hodím telefon z mostu v Sydney Harbour Bridge. Víte, jak je příjemné mít klidnou mysl, která není obsedantně fixovaná na někoho jiného? Uvolní to spoustu energie. Mohu bezpečně sledovat ze sedadla pro diváky, jak mi ostatní líčí svůj současný randící průšvih. Stává se to velmi zábavným. A jen málo mě to přesvědčí o tom, že musím začít randit.
Ale navzdory tomu, co si možná myslíte, proti randění vlastně nic nemám. Nejsem jeptiška proti randění, která žije v klášteře. Při večeři s kamarádkou na začátku tohoto roku (ve dnech před virem-který-nemá-být-jmenován) jsme probíraly svět randění, nebo konkrétně její vlastní svět randění. Byla jsem šokována, když jsem se dozvěděla, že lidé randí pro zábavu a ne pouze za účelem hledání vztahu. Dříve jsem si seznamování představovala tak, že chci najít někoho, kdo se mnou bude mít vztah, abych zaplnila svou vlastní díru plnou nejistoty. Když jsem si uvědomila, že jediným důvodem, proč bych měla uvažovat o randění, je „vyléčit“ se z těch bastardů, rozhodla jsem se, že bude plodnější, když se prostě zabezpečím sama. Následně se krátká touha po randění vypařila.
Vlastně ani nevím, jestli rozumím tomu, co to randění technicky vzato je. Jak se to konkrétně klasifikuje? Je randění definováno jako chození po barech s cizími lidmi, které jste potkali v aplikacích? Znamená „randění“ neexkluzivní setkávání nebo spaní s jinými lidmi s aurou nenucenosti přirovnávanou k nošení tepláků do supermarketu? Znamená randění aktivní vyhledávání druhého ve jménu zábavy, sexuálního uspokojení, pro zábavu nebo z nudy? Je cílem něco získat? Vyléčit přetěžký pocit osamělosti?“
(Možná jsem zde narazil na sebemenší náznak odsudku.)
Randění považuji za ztrátu času. Zním jako strašně snobský sebestředný člověk, jako bych měl zdánlivě nějaký náročnější program, který musím stíhat. Ale bohužel nemám, pokud tedy nemyslíš Keeping Up with the Kardashians. Jsem pouhá mladá dvacetiletá studentka, která je, jak tvrdí společnost, dokonale zralá na randění. Randění mi připadá časově náročné, což je vzácná komodita, kterou využívám selektivně. Balancování mezi pracovním životem a hrozící prokrastinací úkolů na univerzitě, pochybným duševním zdravím a udržováním jakéhosi společenského života překvapivě spotřebovává spoustu mé energie. Jak můžou mít lidi sakra čas na randění? Musí si čas tahat z prdele, protože mě myšlenka na to vyčerpává.
Možná je můj nezájem o randění důsledkem toho, že jsem plachý introvert, který nerad vybočuje z vlastního společenského kruhu. Ale ač se to může zdát překvapivé, ve skutečnosti se rád seznamuji s novými lidmi předpokládám stejně jako ti, kteří rádi randí. Nejde mi však o aktivní vyhledávání zážitků ze seznamování jen kvůli samotnému seznamování. Musím působit neuvěřitelně nudně; sám jsem si to pomyslel, když jsem si zpětně přečetl toto prohlášení. Říkejte mi romantik, ale já bych raději randila spontánně. Vzpomínáte si na doby, kdy jste byli venku v přírodě a někdo atraktivní vás oslovil a pozval na rande, naživo? (Nemůžu říct, že si tuhle éru ve svých 23 letech osobně pamatuju.) Chci, aby se pro mě randění dělo sporadicky a nečekaně. Chci být venku, prostě žít svůj život a ani trochu nepřemýšlet o tom, jestli s někým chodím, když se naskytne vhodná chvíle.
Jestliže je nalezení „toho pravého“ skutečně hrou čísel, pak šance, že se to brzy stane, pravděpodobně není v můj prospěch, pokud se „nevydám ven“ a nebudu randit. Společnost mi možná říká, že o něco přicházím, ale pro někoho, kdo nikdy pořádně nerandil, asi netuším, jestli můj život opravdu „postrádá“ celé spektrum lidských zkušeností. Možná brzy opět přijde den, kdy se moje zvědavost znovu vzedme, abych se ponořila do online světa seznamovacích mrdek a milenecké lásky. Anebo to přijde jako rána dvěma ranami, až to budu v přírodě nejméně čekat. Ale do té doby budu docela rád sledovat, jak se na jevišti odehrávají divadelní dramata; budu v hledišti s popcornem.
Zpět na čísla