Každá čtyři léta se rodiny shromáždí u televize, aby fandily Spojeným státům a hrdě se přitom oblékly do celé červené, bílé a modré výstroje. Po těch několik týdnů se bez ohledu na rozdělení, konflikty, zkoušky a boje, kterými tato země prochází, všichni sejdou, aby se navzájem podpořili s extrémním pocitem vlastenectví. Lidé po celém světě se shromažďují, aby sledovali nekonečné množství čistých soutěží s jediným cílem: aby jejich národ získal zlato.
Přes zřejmý technologický pokrok, jako je televize a přímé přenosy, se skutečný duch olympijských her od těch prvních v roce 1896 příliš nezměnil. Ti, kdo se dívají, žasnou nad předváděnými sportovními schopnostmi a hlavou jim proplouvá drobná myšlenka, že bych to možná mohl být já. Od roku 1986 se však tato myšlenka vzdálila, protože k účasti na hrách byli připuštěni profesionální sportovci ve Spojených státech (Greene). Ačkoli tato změna udělala zázraky, pokud jde o ekonomický úspěch, skutečný duch her byl odsunut stranou, protože scénu ovládli sponzoři a celebrity, místo aby obyčejní lidé projevovali lásku ke své zemi a sportu.
Podle Mezinárodního olympijského výboru je „cílem olympijského hnutí přispívat k budování mírového a lepšího světa výchovou mládeže prostřednictvím sportu provozovaného bez jakékoli diskriminace, v duchu přátelství, solidarity a fair play“ (MOV).
Olympijské hry vznikly proto, aby spojily svět pod společnou láskou ke sportu. Tím, že se umožnilo hrát profesionálním sportovcům, se tento cíl odsunul stranou, protože se zdá, že novým středem zájmu jsou peníze. Lidé už se nedívají, aby podpořili svůj národ jako celek, nyní se naladí jen na velká jména sportovců, což zjevně ukazuje posedlost celebritami spíše než povzbuzení pro běžné sportovce.
Po 90 let moderních olympijských her se jich mohli účastnit pouze amatérští sportovci. Lidé se vyhýbali všem placeným sportovcům, kteří chtěli hrát (Greene). Lidé se nezajímali o sportovce, kteří dostávali nejvíce sponzorů nebo měli největší jméno, soustředili se jen na ty největší z největších a na ducha pro svou vlast.
Zimní olympijské hry v Lake Placid ve státě New York v roce 1980 se zapsaly do paměti. Sedmý nasazený hokejový tým USA byl složen z mladých, průměrných dětí, které si nedělaly velké naděje na vítězství proti neporaženým Sovětům. V závěrečné třetině však Spojené státy zvítězily. Lidé se radovali z toho, že tito chlapci porazili tým snů z Ruska. Z outsiderů se stali šampioni („Zázrak na ledě“). To ukazuje, o čem jsou olympijské hry; fandit svému národu, ať se děje cokoli, fandit outsiderům, dívat se, protože milujete sport a svou zemi.
Povolením účasti profesionálních sportovců o několik let později by se ztratil pocit, který byl cítit poté, co USA byly svědky zázraku na ledě. Krátce po zavedení tohoto nového zákona vyslaly USA basketbalový tým složený ze superhvězd NBA, který bez námahy vyhrál každý zápas. Lidé se již nedívali na týmy složené z outsiderů ve věku vysokoškoláků, ale na milionářské sportovce velkých jmen (A&E Network). V centru pozornosti olympijských her byli nyní sponzoři a velká jména, duch outsiderů se ztratil.
Není šokující, že přijetí profesionálních sportovců s sebou přineslo mnoho diváků. Na olympijských hrách v brazilském Riu v roce 2016 přilákala velká jména sportovců, jako jsou Michael Phelps a Simone Bilesová, mnoho diváků, kteří by jinak události nesledovali. Kdyby se Phelps a Bilesová nemohli her zúčastnit, lidé by měli menší zájem sledovat sportovce bez jména (How Olympic Ratings Surprised NBC).
I když však olympijské hry využitím amatérských sportovců ztratí na sledovanosti, stále mohou naplňovat svůj cíl přispívat prostřednictvím sportu k mírovému a lepšímu světu. Důraz olympijských her by se neměl přesouvat na počet diváků nebo sponzorů, ale spíše jen na využití sportu ke sblížení světa. Tito profesionální sportovci mohou přivést na hry více diváků, což by mohlo vést k dalším ekonomickým úspěchům. Tito diváci však mohou tyto profesionální sportovce sledovat v normálně vysílaných sportovních pořadech. Olympiáda je něco mnohem většího než obyčejný basketbalový zápas na ESPN.
Ačkoli tito profesionálové dostávají tisíce od velkých sponzorů a vydělávají více než většina ostatních sportovců, je třeba poznamenat, že to nesnižuje jejich talent. Ve většině případů tito sportovci získávají tolik sponzorů kvůli úrovni svého talentu. Je zřejmé, že her by se měli účastnit ti nejlepší z nejlepších z každé země.
To je sice pravda, ale tito sportovci dostávají šílené částky jen za to, že se na těchto akcích objeví. Sponzoři jim platí trénink v těch nejlepších zařízeních. Dostávají zaplaceno za to, aby mohli nosit vybavení nejvyšší technologie (Appelbaum, Binyamin). Vysláním těchto sportovců se olympijské hry mění spíše ve hru elitářů. Sportovci, kteří možná propásli příležitost získat sponzora, se sice mohou her zúčastnit, ale najednou se ve srovnání s těmito profesionálními sportovci zdají být tak bezvýznamní.
Dává smysl, že tito neuvěřitelní a oddaní sportovci dostávají za svou tvrdou práci zaplaceno, ale při zvažování olympijských her by placení sportovci neměli stát proti amatérským sportovcům z jiné země. Tito placení sportovci by měli soutěžit během své běžné sezóny, ale neměli by zabírat místa v olympijském týmu oproti amatérským sportovcům se stejnou mírou oddanosti a lásky ke svému sportu a zemi.
Být sportovcem ve Spojených státech je výhoda sama o sobě. Mají více příležitostí a prostředků k tomu, aby se stali úspěšnými sportovci, než sportovci v méně šťastných zemích. Olympijské hry nevznikly proto, aby všem na očích ukazovaly ekonomické rozdíly mezi zeměmi. Byly vytvořeny proto, aby země mohly ignorovat své rozdíly a soutěžit pouze ve sportu. Tím, že se jich mohou účastnit placení a sponzorovaní sportovci, získávají USA mnohem snazší vítězství. Přestože profesionální sportovci projevují velký talent a neuvěřitelně tvrdě pracují, mají také přístup ke zdrojům, ke kterým sportovci z celého světa přístup mít nemusí.
Neexistuje způsob, jak učinit olympijské hry zcela rovnými, ale povolení účasti profesionálních sportovců tomu rozhodně nepomohlo. Tito profesionální sportovci mohou USA získat více zlatých medailí, ale tyto medaile ztrácejí význam, když se soustředí na peníze a sponzory. Zakladatel moderních olympijských her kdysi řekl, že „nejdůležitější na olympijských hrách není vyhrát, ale zúčastnit se“ (MOV). Sportovci, kteří nemusí dostávat peníze nebo mít sponzory, by se měli stále účastnit olympijských her, aby si zachovali ducha účasti.
Zdravá konkurence a nadějný duch, které sport poskytuje, by měly překonat dobu a být inspirativnější než velká jména a drazí sponzoři. Malé děti, které nastupují do svého prvního sportovního týmu, stále sní o tom, že jednou budou tím olympionikem se zlatou medailí v ruce. Navzdory změnám na olympijských hrách nebo ve světě obecně jsou sny jednou z věcí, které by nikdy neměly zemřít. I vy můžete být tím smolařem, který se vzepře všem předpokladům a porazí tým snů.