Proč se lidé na starých fotografiích nikdy neusmívali

Na většině starých fotografií – pořízených v 19. a na počátku 20. století – se lidé neusmívají. To vedlo k rozšířenému názoru, že se lidé na starých fotografiích prostě neusmívali. Jako na této depresivní svatební fotografii z roku 1900:

Proč tedy lidé na starých fotografiích vypadali, jako by se právě dozvěděli nejhorší zprávu svého života? S jistotou to vědět nemůžeme, ale několik teorií nám pomáhá odhadnout, co stálo za vším tím černobílým mračením.

1) Velmi raná technologie ztěžovala zachycení úsměvů

Jedním z častých vysvětlení nedostatku úsměvů na starých fotografiích je, že kvůli dlouhým expozičním časům – době, kterou fotoaparát potřebuje k pořízení snímku – bylo důležité, aby fotografovaný objekt zůstal co nejvíce v klidu. Tak by snímek nevypadal rozmazaně.

Výše uvedený obrázek ilustruje, proč rané fotoaparáty ztěžovaly zachycení úsměvu. Jedna postava uprostřed je rozmazaná, pravděpodobně proto, že se během dlouhého expozičního času mírně pohnula. Teoreticky byste chtěli udržet co nejklidnější polohu a úsměv se udržuje hůře než relativně plochý výraz obličeje.

To je ale jen část příběhu – a byla opravdu velkým faktorem jen v úplných počátcích fotografování. Jak mi řekl kurátor George Eastman House Todd Gustavson, když jsem zkoumal historii selfie, expoziční časy se do roku 1900 se zavedením Brownie a dalších fotoaparátů výrazně zkrátily. Tyto fotoaparáty byly podle dnešních měřítek stále pomalé, ale ne tak pomalé, aby nebylo možné se usmívat.

Přesto byly úsměvy na začátku století stále neobvyklé. To naznačuje, že existovaly i kulturní důvody, proč se lidé na starých fotografiích neusmívali. Jakékoli obecné kulturní teorie zahrnují několik skoků víry – ale tyto se snaží vysvětlit, proč staré fotografie vypadají tak smutně.

2) Rané fotografie byly silně ovlivněny malířstvím – což znamenalo, že se neusmívaly

Dnes je fotografie prostředkem k zaznamenávání našich životů tak, jak je žijeme. V jejích počátcích však zůstala poplatná tradici portrétování v malířství. Fotografie byla zastaveným zobrazením osoby, nikoliv časového okamžiku. Dokonce i modelové si to mysleli.

V roce 1894 vedl časopis Photographic Journal of America rozhovor s modelem jménem Elmer Ellsworth Masterman. Měl neobvyklou práci – profesionálně modeloval jako Ježíš Kristus pro obrazy a fotografie. Také on neviděl rozdíl mezi oběma uměleckými formami. „Jaký je rozdíl mezi pózováním pro fotografii a pózováním pro obraz?“ ptal se.“

Fotografická tradice portrétů začala částečně kvůli technologickým omezením fotoaparátů, které musely snímat pomalu. Ale i po zdokonalení fotoaparátů bylo obtížné představit si fotografii jako jedinečné umění s vlastní estetikou. I když bylo snazší fotografovat rychle, fotoaparáty stále představovaly ideál života, nikoli jeho výsek. To znamenalo žádné usmívání.

3) Rané fotografie byly vnímány jako přechod k nesmrtelnosti

Když si dnes pořizujeme profilovou fotografii, je částečně cílem vypadat cool nebo zdokumentovat prchavé okamžiky. V počátcích fotografování však lidé o své stránce na Facebooku nepřemýšleli. Fotografie pro ně byly přechodem k nesmrtelnosti.

To je patrné zejména v tradici posmrtných fotografií. V tomto žánru se nedávno zesnulý člověk, dítě nebo domácí zvíře fotografovali, jako by byli stále naživu. Začalo to v počátcích fotografie a do roku 1900 to do značné míry – i když ne úplně – ustrnulo. Prozrazuje však mentalitu doby: portrétování se používalo jako způsob, jak zachovat živé pro budoucí generace.

To znamenalo, že médium bylo předurčeno k vážnosti před pomíjivostí. Není lepšího odrazu této myšlenky než slova Marka Twaina – muže, který se živil jako humorista a psal povídky o skákajících žábách. I on řekl: „Myslím, že fotografie je nejdůležitějším dokumentem, a není nic prokletějšího, co by se zapsalo do paměti potomků, než hloupý, pošetilý úsměv zachycený a zafixovaný navždy.“

4) Viktoriánská a edwardiánská kultura se na úsměv dívala svrchu

Čtvrtý argument, proč se lidé na starých fotografiích mračili, je jeden z nejpřesvědčivějších – i když také nejhůře prokazatelný. Je možné, že mnoho lidí na počátku 20. století si prostě myslelo, že úsměv je pro idioty.

Nicholas Jeeves zkoumal úsměvy na portrétech pro Public Domain Review a došel k závěru, že existuje staletí trvající historie, kdy se na úsměv pohlíželo jako na něco, co dělají jen šašci. (Jeeves odmítá alternativní teorii, že lidem bránily v úsměvu špatné zuby – koneckonců, kdyby všichni měli špatné zuby, asi by to nebyl problém.)

Jako každá rozsáhlá kulturní teze se i toto tvrzení těžko dokazuje a výjimky jsou hojné. Například skupina na Flickru „Smiling Victorians“ obsahuje 2100 fotografií a přinejmenším na některých z nich jsou vidět opravdové úsměvy. Už to samo o sobě je významný protiargument. Ale převládající představa o starých fotografiích jako o relikviích bez humoru se zdá být na místě (a svým způsobem ji potvrzuje i potřeba vytvořit na Flickru zvláštní skupinu pro fotografie, které nejsou zachmuřené).

Na přelomu 19. a 20. století se možná celá kultura na úsměv mračila a chvíli trvalo, než jsme se ho naučili mít rádi.

Ale proč se tedy tento muž usmíval?“

Všechno to dělá následující fotografii pořízenou kolem roku 1904 tak pozoruhodnou. Pochází ze sbírky snímků Bertholda Laufera z jeho expedice do Číny (a je vystavena v knihovně Amerického přírodovědného muzea).

Tento muž se rozhodně usmívá:

O samotné fotografii toho moc nevíme. Nabízí však skvělou příležitost prozkoumat, proč se zdá, že se lidé na starých fotografiích nikdy neusmívají.

Nápověda může spočívat ve fotografovi a objektu. Fotograf Berthold Laufer byl antropolog, což znamenalo, že měl jiné poslání než ostatní fotografové své doby – snažil se zaznamenávat život, nikoli pózovat. Tento cíl znamenal zachycení širší škály emocí. Jeho objekt milující rýži byl možná ochoten se šklebit, protože pocházel z jiné kultury s vlastní citlivostí, pokud jde o fotografování a chování na veřejnosti. Oba byli outsidery hlavního proudu fotografické kultury.

Společně vytvořili snímek, který je nezapomenutelný i dnes. Nevíme jistě, proč jeden muž, který jedl rýži, vypadal tak šťastně – ale víme, že to vedlo ke vzniku snímku, který nás dokáže rozesmát i dnes.