Byly to palmové ratolesti, které učinily tento den jedinečným, a pak zase nebyly.
Po staletí si církev připomíná dnešní den, první den Svatého týdne, jako Květnou neděli kvůli palmovým ratolestem a plášťům, které lidé rozprostřeli před Ježíšem, když vjížděl do Jeruzaléma.
Evangelisté vyprávějí, že se shromáždil vzrušením kypící dav, který lemoval cestu před Ježíšem, když pomalu vjížděl do města. Jak si razil cestu, krok za krokem u tažného zvířete, na němž seděl, se před ním sešíval jakýsi koberec. Čerstvé, zelené palmové větvičky, pravděpodobně utržené z nedalekých stromů, a hrubé, obnošené šaty, pravděpodobně ze zad davu, tvořily gobelín přízně vůči dlouho očekávanému Mesiáši Izraele.
A podle farizeů to byl problém.
Co říkal lid
Ve skutečnosti však nebyly problémem ani tak palmové ratolesti, jako to, co říkal lid.
Lukáš vypráví, že když Ježíš vcházel do Jeruzaléma, lid se začal radovat a chválit Boha a volal:
Požehnaný král, který přichází v Hospodinově jménu! (Lk 19,38)
Někteří farizeové se snaží Ježíše přimět, aby dav zastavil. Žádají ho, aby lidi pokáral za to, co říkají – za celé to „Požehnaný král“.
Farizeové to pochopí, jak vidíte. Tohle není jen tak nějaká fráze. Tohle je přivítání, které je vyhrazeno Spasiteli Izraele.
Je to fráze, kterou najdeme v Hebrejských písmech, sahající až k 118. žalmu, žalmu, který se raduje z Hospodinova triumfu. Ve 22. verši tohoto žalmu se zavržený kámen stal „úhelným kamenem“ (Ž 118,22). Jedná se o podivuhodné dílo – Božím přičiněním -, které pak zahajuje den spásy (Ž 118,23-24). Tento den spásy je dlouho očekávané vysvobození, o němž si Izrael myslel, že nikdy nepřijde. Ale přijde, přijde a žalm 118,25 vystihuje tuto naději: „Zachraň nás, prosíme, Hospodine! Hospodine, prosíme tě, dej nám úspěch!“
No a toto spasení a úspěch není nic obecného. Přijde skrze osobu – Božího Mesiáše – toho, který byl poslán, aby zachránil svůj lid. Tak zní zvolání v žalmu:
Blaze tomu, kdo přichází ve jménu Hospodinově! (Žalm 118,26)
Bezpochyby tento bloumající jeruzalémský dav, který si bere příklad ze Žalmu 118, prohlašuje Ježíše za Mesiáše. Proto farizeové říkají Ježíšovi, aby s tím šílenstvím přestal. Slyšíš, co říkají? Myslí si, že jsi Mesiáš, který nás přišel zachránit. Řekni jim, ať zmlknou.
Ježíš je však nezastaví. Místo toho říká, že kdyby to lidé neříkali, pak by křičely samy skály. Ježíš je samozřejmě Mesiáš. Přišel do Jeruzaléma, aby zachránil svůj lid.
A podle zástupu to byl problém.
Co viděl lid
Ale ve skutečnosti nebyla problémem ani tak ta část spasení, jako spíš způsob, jakým Ježíš přinese spasení.
Lidé chtěli spasení a úspěch, nezapomeňte. Což znamená, že chtěli, aby Mesiáš napochodoval do města a udělal tvrdý obchod s Římem. Chtěli se osvobodit od pohanského útlaku, i kdyby násilím, i kdyby hrozbami, pohromami a rozpolceným mořem, jak si to dobře vyprávěli ve svých dějinách. Chtěli další exodus, takový, který by vyhnal Římany.
Na místo toho dostali v pátek ráno zkrvaveného hasiče, muže v římské vazbě, zavrženého vlastními vůdci, stojícího vedle nechvalně známého zločince jménem Barabáš. Chtěli nesrovnatelného krále, ale dočkali se zbitého rouhače. Nebo si to alespoň mysleli.
Zvuky davu této neděle – této Květné neděle – budou později prozrazeny zvuky jejich kamenných srdcí. „Požehnaný je!“ se brzy stane „Ukřižuj ho!“. Z tohoto důvodu je na dnešním dni cosi mdlého. Čteme o reakci na Ježíše, ale protože ten příběh známe, víme, že není skutečný. Není to správné.
A když cítíme hlubokou tragiku jejich slov, jejich zaslepenost, neměli bychom očekávat, že my bychom byli jiní. Farizeové a lidé měli své problémy a my také. Kdybychom znali svá srdce kromě milosti, kdybychom mohli naslouchat tomuto zástupu, slyšeli bychom své výkřiky spolu s jejich. Slyšeli bychom svou chválu, jakoby dutou, a pak bychom do pátku „zahanbeně slyšeli svůj posměšný hlas, který by volal mezi posměváčky“.
Ježíš přece nepřišel zachránit spravedlivé, ale hříšníky. Hříšníky, jako jsme my.