Problémy LGBTQ / Pohlavní identita a sexuální orientace

Ačkoli sexuální nebo romantická orientace či pohlavní identita nemusí být pro člověka zdrojem stresu, lidé, kteří se identifikují jako lesby, gayové, bisexuálové, transsexuálové, queer, pochybující, asexuálové nebo s jinou orientací či pohlavní identitou, mohou zjistit, že společenské stigma života v menšině je zdrojem stresu nebo úzkosti.

Při vyhledávání terapie, ať už kvůli problémům spojeným s vlastní sexuální, romantickou nebo genderovou identitou, nebo kvůli obavám souvisejícím s duševním zdravím, může být pro úspěšné výsledky terapie rozhodující vyhledání kvalifikovaného odborníka na duševní zdraví, který má zkušenosti a je obeznámen s problémy, s nimiž se příslušníci komunity LGBTQIA často potýkají.

• Co znamená zkratka LGBTQIA?
• S jakými problémy se mohou lidé LGBTQIA potýkat?
• Vyhledávání terapie pro otázky pohlaví a sexuální identity
• Genderová dysforie v DSM
• Příklady případů

Co znamená zkratka LGBTQIA?

Zkratka LGBTQIA, která je rozšířením dříve používaného LGBT, byla rozšířena tak, aby zahrnovala větší počet osob. Někteří jedinci tvrdí, že praxe sdružování osob, které nejsou heterosexuální nebo cisgenderové (nebo ani jedno z toho), pod tuto zkratku, která může, ale nemusí přesně vyjadřovat jejich konkrétní sexuální orientaci nebo identitu, je sama o sobě vylučující. Jiní zkoumají alternativní termíny, jako je GSM (genderové a sexuální menšiny) nebo LGBTQ+, které podle nich mohou lépe reprezentovat širokou škálu identit a orientací, které lidé mohou mít.

Současná zkratka představuje osoby, které jsou lesby, gayové, bisexuální, transgender, queer a pochybující, intersexuální a asexuální.

Písmeno „Q“ ve zkratce znamená queer i questioning (protože tyto pojmy nejsou synonyma. Někteří lidé používají termín „queer“ jako zastřešující termín místo LGBTQIA, ale ne všichni lidé se jako queer identifikují nebo se rozhodnou tento termín používat.

Někteří se domnívají, že písmeno „A“ znamená „ally“, stejně jako „asexual“. ale ohledně zařazení spojenců do zkratky existují určité kontroverze, protože „ally“ není pohlavní identita nebo sexuální orientace.

Jakým problémům mohou čelit lidé LGBTQIA?“

Přes rychle rostoucí kulturní akceptaci různých sexuálních a romantických orientací a genderových identifikací přetrvává útlak, diskriminace a marginalizace lidí LGBTQIA. Vyrovnávání se s diskriminací a útlakem, coming out před rodinou a tříbení „autentického“ sebepojetí tváří v tvář společenským očekáváním a tlakům může u LGBTQ lidí vést k vyšší míře deprese, úzkosti, užívání návykových látek a dalším problémům s duševním zdravím.

Výzkumy ukazují, že mladí lidé, kteří se identifikují jako LGBTQ, jsou vystaveni zvýšenému riziku sebevražedných myšlenek a sebepoškozování, zejména pokud zároveň zažívají diskriminaci na základě své sexuální nebo genderové identity. Podle průzkumu z roku 2007 měli studenti, kteří se identifikovali jako lesby, gayové, bisexuálové nebo transsexuálové, téměř desetkrát vyšší pravděpodobnost, že ve škole zažijí šikanu a viktimizaci, a více než dvakrát vyšší pravděpodobnost, že budou v předchozím roce uvažovat o sebevraždě, než jejich heterosexuální spolužáci bez transsexuální orientace.

Diskriminace může mít několik podob, včetně sociálního odmítání, slovní a fyzické šikany a sexuálního napadání, a opakované epizody pravděpodobně povedou k chronickému stresu a zhoršení duševního zdraví. Vnímaná diskriminace – očekávání diskriminace – může rovněž vést ke zhoršení duševního zdraví. Také dospělí LGBTQ mohou být vystaveni podobným formám obtěžování, stejně jako diskriminaci, pokud jde o bydlení, zaměstnání, vzdělání a základní lidská práva.

Mnoho obav a životních problémů, které si LGBTQ lidé přinášejí do terapie, jsou běžné u všech lidí. Všechny páry se hádají kvůli mnoha stejným věcem – penězům, sexu, příbuzným, kvalitnímu trávení času – a všichni lidé podléhají stejným druhům každodenního stresu, jako jsou výkyvy nálad, obavy na pracovišti nebo nízké sebevědomí.

Vyhledávání terapie v otázkách pohlaví a sexuální identity

Ačkoli mnoho terapeutů může být kvalifikovaných pro pomoc, někdy se LGBTQ klienti cítí lépe u LGBTQ terapeuta nebo alespoň u terapeuta, který se specializuje na problematiku LGBTQ nebo s ní má velké zkušenosti. Takoví terapeuti nejsou k dispozici v každé komunitě, ale stále více terapeutů a poradců poskytuje služby na dálku po telefonu nebo přes internet, což může pomoci rozšířit hledání vhodného terapeuta. Od lidí, kteří uvažují o operaci potvrzení pohlaví, se často vyžaduje, aby před zákrokem vyhledali terapii. Doporučuje se odborník v této oblasti, pokud je k dispozici.

V prvních vydáních Diagnostického a statistického manuálu (DSM) byla homosexualita označována za duševní poruchu, dokud klinický výzkum neprokázal, že sexuální nebo romantická přitažlivost k osobě stejného pohlaví je normální, zdravou a pozitivní formou lidské sexuality. Navzdory tomu, že komunita zabývající se duševním zdravím již desítky let potvrzuje všechny sexuální orientace, někteří terapeuti stále poskytují péči o změnu sexuální orientace (SOCE) a někteří lidé, kteří se cítí ve vztahu ke své sexuální orientaci rozporuplně, o ni usilují. Několik organizací, včetně Americké psychologické asociace a Americké psychiatrické asociace, se staví proti terapii změny sexuální orientace, známé také jako konverzní nebo reparativní terapie, a mnoho států tuto praxi buď zakázalo, nebo zvažuje návrhy zákonů, které by ji zakázaly, zejména pro nezletilé. Etika profesí sociální práce, psychologie, psychiatrie a manželského a rodinného poradenství navíc nařizuje, aby terapeuti poskytovali služby všem lidem bez diskriminace.

Najděte si terapeuta Genderová dysforie v DSM

Genderová dysforie je v DSM-5 uvedena jako psychický stav, aby se zohlednilo významné utrpení, které může člověk zažívat, když jeho genderová identita nebo vyjádření neodpovídá pohlaví, které mu bylo přiděleno při narození. V předchozím vydání byl tento stav uveden jako porucha pohlavní identity, ale poté, co se na něj snesla kritika ohledně stigmatizujícího účinku slova „porucha“, byl tento stav přejmenován na genderovou dysforii, aby bylo zajištěno, že genderová nekomformita nebude označena jako duševní porucha.

Diagnostika genderové dysforie vyžaduje

• Významný rozpor mezi jejich pohlavní identitou nebo vyjádřením a pohlavím, které jim bylo přiřazeno při narození, který přetrvává nejméně šest měsíců.
• Měřitelné zhoršení nebo potíže v běžných funkcích, jako jsou sociální nebo pracovní, v důsledku tohoto stavu.

Pro diagnostikování genderové dysforie u dítěte se musí projevit šest z osmi kritérií, mezi něž patří naléhání dítěte, že není pohlavím, které mu bylo přiděleno při narození; silný odpor k vlastní sexuální anatomii a silná touha po oblečení, hračkách a činnostech typických pro jiné pohlaví.

Pro diagnózu genderové dysforie u dospívajících a dospělých musí jedinec splňovat alespoň dvě ze šesti kritérií, mezi něž patří rozpor mezi pohlavím přiděleným při narození a prožívaným pohlavím, touha mít jiné anatomické charakteristiky/charakteristiky jiného pohlaví, než je pohlaví přidělené při narození, a prožívání pocitů a reakcí typických pro jiné pohlaví, než je pohlaví přidělené při narození.

Příklady případů

• Úzkost a zmatek ohledně sexuální orientace: Sonja, 32 let, přichází na terapii kvůli úzkosti a jako hlavní faktor označuje rozpolcenost ohledně své sexuální orientace. Sonju sice vždy přitahovaly ženy, ale někdy ji přitahují i muži a má pocit, že zrazuje svého současného partnera, ženu, už jen tím, že o takových myšlenkách uvažuje. Je zmatená ohledně své skutečné orientace. Terapeutka ji ujistí, že se nemusí označovat tak či onak, a neutrálním, přijímajícím způsobem s ní zkoumá povahu její přitažlivosti, její přání do budoucna, pokud jde o vztahy, její pocity vůči současnému partnerovi a její touhu – kterou Sonja poněkud provinile odhaluje – mít dítě. Po několika měsících se Sonja rozhodne, že by někdy mohla uvažovat o chození s muži, ale je stále dosti připoutaná ke svému současnému partnerovi, a na společných sezeních začnou diskutovat o možnosti Sonjina otěhotnění pomocí umělého oplodnění.
• Pár v konfliktu ohledně coming outu: John a Paolo, kterým je kolem třiceti, vyhledávají párová sezení, aby se vypořádali se svými neustálými hádkami. Terapeut k jejich vztahu přistupuje stejně jako ke vztahu jakéhokoli jiného páru, pomáhá jim řešit zejména komunikační dovednosti a zvládání hněvu. V průběhu práce vyjde najevo, že John se přiznal ke své rodině (která ho zcela přijímá) i veřejně, zatímco Paolo nechce, aby jeho rodina věděla, že je gay. To je pro Johna, který chce „normální život, včetně toho, aby Paolova rodina byla součástí mé rodiny“, frustrující. Terapeut pomáhá Paolovi sdělit strašnou úzkost, kterou pociťuje ve světle ortodoxního náboženského přesvědčení své rodiny, a John pochopí, že Paolova rodina pravděpodobně nikdy nepřijme jeho ani jeho vztah s Paolem. John je schopen se s touto skutečností začít smiřovat, což oba sbližuje.
• Přechod mezi pohlavími: Čtyřicetiletý Ray je lékařem primární péče nasměrován na terapii poté, co se Ray rozhodne začít navenek přecházet z muže na ženu, a to pomocí hormonů, operace potvrzující pohlaví a změny jména. Rachelle (Rayovo zvolené jméno) uvádí, že prožívá značné utrpení z toho, že se snaží žít jako muž, i když je ve skutečnosti žena. Terapeutka, která byla doporučena díky svým zkušenostem s transgenderovými osobami, zkoumá s Rachelle její osobní historii: kdy poprvé poznala, že je žena, její potíže při snaze přizpůsobit se mužské identitě a její očekávání od dalšího života. Terapeutka také pomáhá Rachelle zpracovat její pocity smutku, úzkosti a hněvu z toho, jak se k ní kvůli její genderové identitě chovala její rodina. Diskutují také o možných komplikacích přechodu a o rozmanitých pocitech, které může Rachelle po operaci zažívat. Terapeutka může Rachellinu lékaři s jejím svolením sdělit, že si Rachelle plně uvědomuje složitost a rizika svého rozhodnutí. Rachelle začne užívat hormony a plánuje si naplánovat operaci a pokračuje v terapii, zatímco si zvyká žít jako své pravé já a řeší, jak to ovlivňuje její každodenní život. Její terapeut jí v průběhu celého procesu nadále poskytuje podporu.

1. Almeida, J., Johnson, R. M., Corliss, H. L., Molnar, B. E., and Azrael, D. (2009). Emotional distress among LGBTQ youth (Emoční strádání u LGBTQ mládeže): The influence of perceived discrimination based on sexual orientation. Journal of Youth and Adolescence, 38(7), 1001-14. Převzato z http://search.proquest.com/docview/204636129?accountid=1229
2. Diagnostický a statistický manuál duševních poruch: DSM-5. (5. vydání). (2013). Washington, D.C.: American Psychiatric Association.
3. Feldman, J., MD, PhD, and Spencer, K., PhD. (2014). Genderová dysforie u 39letého muže. Kanadská lékařská asociace. Journal, 186(1), 49-50. Převzato z http://search.proquest.com/docview/1507590761?accountid=1229
4. Gender variance: A primer. (2001). Gender Education & Advocacy, Inc. Získáno z http://www.gender.org/resources/dge/gea01004.pdf
5. Mentální zdraví. (2013). LGBTQ věda. Získáno z http://www.LGBTQscience.org/mental-health/
6. Zpráva pracovní skupiny APA o vhodných terapeutických reakcích na sexuální orientaci. (2009). Americká psychologická asociace. Získáno z https://www.apa.org/pi/LGBTQ/resources/therapeutic-response.pdf
7. Schulman, M. (2013, 9. ledna). Generace LGBTQIA. Získáno z http://www.nytimes.com/2013/01/10/fashion/generation-lgbtqia.html

.