- V nejistých sociálních situacích máme tendenci bránit se postavením psychologické „zdi“.
- U těch, kteří jsou velmi opatrní, mohou lidé, kteří s nimi navážou kontakt, pocítit naprosté „odmítnutí“.
- Překonávání zdí u mnoha lidí je pro budování vztahů s nimi důležitější než kdy jindy pěstování důvěry.
Co je to zeď? Ne, ne kolosální opevnění, které odděluje Sedm království od divokých – nebo velkolepá přepážka, kterou prezident Trump předpokládá na jižní hranici – myslím zeď. Tu zdánlivě neproniknutelnou, kterou si během mrknutí oka přivoláváme při interakci s ostatními.
Na rozdíl od svého protějšku v seriálu Hra o trůny by tato vnitřní pevnost – bezpochyby – odolala modrým plamenům dračího dechu. Navzdory bojovným pokusům o její stržení se neochvějně tyčí nad mlhavými siluetami mnoha podezřelých postav. Ale opět, co to je? Odkud se vzal? Proč ji vyzdvihujeme do takových výšin, že by ji žádný vrah nedokázal přelézt?“
Abychom pomohli lépe pochopit tuto všudypřítomnou psychologickou strukturu, oslovili jsme jednu z nejlepších newyorských vztahových kouček Susan Winterovou, která se specializuje na „vyšší myšlení“. Jak se ukázalo, existuje dobrý důvod, proč se mnozí lidé mohou mít v nejistých sociálních situacích na pozoru.
Takže co to je?“
Foto: Raychan on Unsplash
„“Zeď“, o které mluvíte, je sebeochranná bariéra, kterou si ego staví na naši obranu,“ říká Winterová. „Náš přirozený obranný systém se automaticky zapojí, kdykoli se setkáme s někým novým. Posuzujeme jeho potenciální zásluhy nebo škody: ‚Je to někdo, koho chci poznat? Pokud ano, jak daleko ho pustím do svého života?“
Co se týče obranných strategií, jsou zde jisté výhody. Winter se například domnívá, že toto opevnění nám dává možnost mentálně vyhodnotit příchozí informace, které dostáváme o neznámé osobě. „Zeď nám dává čas na přezkoumání našich vnitřních pocitů ohledně jejich slov, činů a chování,“ říká. „To je zásadní krok, který je třeba učinit, než se bezhlavě vrhneme do přátelství, obchodního spojenectví nebo milostného vztahu.“
Jak se tyto zdi projevují v každodenních rozhovorech, je různé – mohou být nenápadné nebo zcela rozpoznatelné. Koneckonců žádní dva lidé nejsou zcela stejní. Každý z nás má jiné zkušenosti, nemluvě o různých interpretacích těchto zkušeností – k některým z nich patří i traumata. „Pokud je člověk extrémně opatrný, bude se bránit,“ říká Winter. „Každý, kdo s ním bude komunikovat, bude cítit odstup; od drsného chladu až po přímé odmítnutí. Pokud bude jemný, pozorovatel vycítí uzavřenou osobu, která je rezervovaná.“
Chladné rameno
Ačkoli se to někomu může zdát samozřejmé, tato obranná strategie u „extrémně opatrných“ jedinců často souvisí s bolestnými zážitky z minulosti. Podobně jako zdi v reálném světě existuje tato psychologická bariéra na ochranu. Ačkoli má obranná bariéra své výhody – tj. kontrolujeme se, abychom neposkytovali citlivé informace necitlivým lidem – má také nepředvídatelné nepříznivé účinky. Zvláště pokud je tato obranná taktika neustále ve hře.
„Negativní stránkou neustáléhobezpečnostnízástěnyjeto, že se nikdo nemůže dostat dovnitř,“ říká Winter. „To, co se jeví jako ‚dobrá zpráva‘, která nás má chránit, je ve skutečnosti ‚špatná zpráva‘, která nás izoluje: „
Neschopnost lidí proniknout do našeho autentického já – tedy do té části, kterou se snažíme vehementně chránit – sžírá naše každodenní vztahy s ostatními a přispívá k osamělosti, která je v současné době v USA na epidemické úrovni.Pokud jste si nevšimli, žijeme v době, kdy i ti, kteří se tváří jako sebevědomí jedinci, jsou vnitřně rozerváni a sužováni nízkým sebevědomím.
„Tato zeď je obzvláště patrná, pokud jde o randění a romantiku,“ říká Winter a popisuje neobvyklou taktiku „opatrných“ jedinců, když se cítí na pokraji odhalení. „Tato míra angažovanosti vytváří přirozenou zranitelnost, která způsobuje, že někteří jedinci se tváří jako někdo, kým nejsou, odvracejí přímé otázky nebo se vyhýbají všem pokusům o navázání kontaktu.“
Riskujte, ale řiďte se svým instinktem.
Foto: Toa Heftiba na Unsplash
Tak co se dá dělat? Dá se vůbec něco dělat? Máme snad všem nevěřit? Máme bezstarostně důvěřovat? Stejně jako u mnoha jiných věcí je pravděpodobně nejlepší přístup „zlaté střední cesty“, tedy mezi oběma extrémy. To znamená, že stejně jako se kontrolujeme, abychom příliš nepolevili v ostražitosti vůči lidem, které neznáme – jejichž vzorce chování jsme ještě nepochopili -, je také důležité kontrolovat sami sebe, když si uvědomíme, že druhým nedáváme patřičnou šanci.
„Jde o otázku důvěry,“ říká Winter o rozvíjení smysluplných vztahů. „Neublíží nám tento člověk? Můžeme této osobě svěřit informace o nás? Pokud zná určité skutečnosti nebo pocity, které sdílíme, použije tyto informace k tomu, aby nám ublížila, nebo aby nám pomohla? . . . Dokud nebudeme s konečnou platností vědět, že daná osoba je přítel, nikoli nepřítel, budeme se držet při zdi.“
Je také důležité mít na paměti, že ne každý nám chce úmyslně ublížit – Thupten Jinpa, hlavní překladatel dalajlamy do angličtiny, dokonce avizuje, že laskavost je základní lidskou vlastností. Ano, dokonce i mezi neustále válčícím, nerudným lidstvem. Vskutku bychom jako eusociální druh přestali existovat, kdybychom se v nekonečných obdobích naší evoluce nestarali jeden o druhého. Navíc jsme i tváří v tvář útokům ostatních schopni pozoruhodné míry odolnosti.
Všechno toto řečeno, ano, buďte si vědomi toho, kdy jsou vaše zdi vztyčené, ale buďte také ostražití, abyste odhadli, kdy se mohou otevřít mihotavé brány. Je to riziko – mnoho věcí je – ale stojí za to ho podstoupit. Závisí na něm naše věčnost.
Nauka o soucitu: Věda o soucitu: Laskavost je základní lidskou vlastností
Věda o soucitu: Laskavost je základní lidská vlastnost.