Psychology Today

Maminka se zdála být mou reakcí trochu překvapená – zjevně si o tom nic nemyslela. Pro ni to byla typická věc, kterou jsem řekl. Byla to prostě jedna z jejích cenných vzpomínek na mou svéráznost.

Ale když teď vím, co vím, musím se ptát, jestli v tom nebylo něco víc. Kromě toho, že jsem byla trochu předčasně vyspělá (podle jejího vlastního sdělení se tyto návštěvy odehrály, když mi byly tři a pět let), je na tom ještě něco trochu zvláštního:

Nikdy to asi nebudu vědět jistě, ale mám teorii. Když se nad tím zamyslím, dává toto tvrzení smysl pouze v kontextu matčiny lásky k britské kultuře, literatuře a televizi. Jedna z prvních hudebních skladeb, kterou si pamatuji, že jsem se naučila, byla znělka k seriálu Masterpiece Theatre.

V britské mluvě se slovo „garden“ používá ve stejném smyslu, jako Američané používají výraz „yard“. Je možné, že jsem si tento kousek jazyka „odnesl“ z jednoho z britských televizních pořadů mé matky? Pokud je tato teorie pravdivá, znamená to, že to, co jsem předváděl, byla forma opožděné echolálie. Říkal jsem: „Pojďme ven!“. – ale vypůjčil jsem si k tomu slova jiných lidí. Něco, co v mé rodině není bezprecedentní.

Tento malý objev z mého dětství je příkladem pravdy, která není neobvyklá u těch, jejichž autismus nebyl v dětství diagnostikován. To, že problémy s expresivní řečí nebyly zachyceny v dětství, neznamená, že tam nebyly. U mnoha z nás byly prostě jen trochu subtilnější.

Ne všichni se zdají být přesvědčeni, že tomu tak je. Již v únoru napsal Dr. Paul Steinberg článek pro New York Times, ve kterém zpochybnil rostoucí počet diagnóz Aspergera, zejména u těch, kteří byli diagnostikováni v pozdním věku. Základem jeho argumentace? „Skutečný autismus odráží velké problémy s receptivní řečí (schopnost porozumět zvukům a slovům) a s expresivní řečí.“ A zřejmě podle jeho názoru ti z nás, kteří trpí Aspergerovým syndromem, do této škatulky nezapadají.

Mnoho dospělých s touto diagnózou by řeklo něco jiného – ve skutečnosti jsou potíže s expresivním a receptivním jazykem hlavní příčinou řady aspektů „sociálního postižení“, které jsou podle něj odděleny od „pravého autismu“. Tento týden otevřel na Facebooku vlákno jeden z přátel a dospělých lidí s tímto spektrem. Ptala se, kolik dalších dospělých diagnostikovaných v pozdním věku zjistilo, že mají problémy s expresivní řečí?“

Vzešlá konverzace byla živá. Všichni se shodli: Určitě ano. A způsoby, jakými se tyto obtíže projevovaly, byly velmi rozmanité. Za sebe mohu uvést nespočet příkladů. Problém je v tom, že mnohé z nich nejsou pro druhého člověka okamžitě patrné. Jsou pohřbeny pod vrstvami mechanismů zvládání, které se vyvíjely léta. Ale pokud víte, co hledat, jsou tam.

Tato konkrétní návštěva se konala v jednom z jejich vrcholů, takže hluk byl vyšší než obvykle, což zajišťovalo potíže z mých problémů se sluchovým zpracováním. Snažil jsem se je sledovat co nejpečlivěji, ale rychle jsem se přetěžoval. Snažil jsem se pochopit, co se říká.

Kromě toho jsem se potýkal s úkolem pracovní paměti, který vyžadoval, abych si v hlavě udržel seznam možností a zároveň část této paměti použil k rozhodnutí, které položky vybrat. Můj mozek si připadal jako plný kbelík vody, který hrozí přetéct. Nakonec jsem ve snaze zastavit ten příval stiskla oči a vyhrkla: „Kuřecí polévku a kukuřici, prosím.“ A pak jsem se nadechla.

Ale když jsem vyzvala servírku, reagovala zmateně: „Tohle jste si objednal.“ Moje reakce byla okamžitá. „Ne, neobjednala.“ Pak se ozval můj nevlastní syn. „Ano, vlastně jste si objednal. Slyšel jsem tě.“ Byl jsem v rozpacích a trochu překvapený – ale uvědomil jsem si, že je to nejspíš pravda. Slyšela jsem, jak si můj manžel vedle mě zhluboka povzdechl.

Takové situace už zažil a způsobilo to mezi námi hrozné hádky. Než jsem věděla, co se děje, než jsem si uvědomila rozsah svých problémů s vyjadřováním, často jsem se tvrdě hádala, když mě lidé vyzývali. Je to pochopitelné – z pohledu mluvčího to působí jako gaslighting.

Je to masivně dezorientující pocit. VÍTE, co jste řekl. Bohužel přijdete na to, že slova, která jste si mysleli, nejsou slova, která slyší ostatní lidé, nebo slova, která tvoří vaše ústa. Něco se ztratí v překladu.

Na druhé straně je to stejně dezorientující… protože druhý člověk VÍ, co slyšel. Výsledkem interakce je, že vás vnímá jako nečestného, pomýleného nebo ještě hůř. Oba lidé se nakonec cítí hluboce znehodnoceni – a zdá se, že za to může ten druhý.

Problémy s vyjadřováním jsou u dospělých osob se spektrem často podceňovány, ale nelze je podceňovat, pokud jde o problémy, které vytvářejí. Jsou to problémy, které se často skrývají před očima. Pokud jde o tyto problémy, to, co je vidět navenek, se často liší od toho, co se skrývá pod povrchem. To je bod, který by lidé měli pochopit.

Je důležité nesoudit knihu podle obalu.

Pro aktuální informace mě můžete sledovat na Facebooku nebo Twitteru. Zpětná vazba? Napište mi na můj e-mail.