Q, sedmnácté písmeno moderní abecedy. Odpovídá semitskému koph, které může pocházet ze staršího znaku představujícího ucho jehly, a řeckému koppa. Podoba majuskule je po celou známou historii prakticky totožná.
Encyclopædia Britannica, Inc.
V podobě nalezené na moábském kameni se svislý tah táhl až k vrcholu smyčky a stejně je tomu i u rané podoby z ostrova Théra. Etruská forma byla totožná s řeckou. Latinská abeceda měla dvě formy, z nichž ta druhá se podobala současnému Q.
V minuskulní formě byl tah přesunut na pravou stranu písmene kvůli rychlosti psaní. Tím vznikla v 6. století n. l. kurzivní forma podobná modernímu q. Unciální písmo mělo také podobnou formu jako q a karolinská forma byla prakticky totožná. V semitštině byl zvuk reprezentovaný písmenem neznělá guturála vyslovovaná dále dozadu než zvuk reprezentovaný písmenem kaph. V řečtině bylo písmeno do značné míry nadbytečné a ve východní abecedě bylo zcela vytlačeno písmenem kappa (Κ).
V chalkidské abecedě však přetrvalo a odtud se pravděpodobně přes etruštinu rozšířilo do latinky, kde se používalo pouze s následujícím u, přičemž tato kombinace představovala neznělý labiovelární zvuk ve slovech jako quaestor. Kombinace těchto dvou písmen se udržuje dodnes a v moderní angličtině se q nepoužívá, pokud nenásleduje u, i když ve slovech jako oblique jde o jednoduchou veláru, nikoli labiovelár. Nejobvyklejší pozice zvuku je počáteční ve slovech jako queen a quick. Písmeno se kromě u používá jen výjimečně ve slovech cizího původu, zejména k vyjádření semitské guturály, jako je tomu v Kataru nebo Iráku.