Aktualizace: Děkuji za krásné reakce na tento článek. S velkou radostí a hrdostí oznamuji vydání své druhé knihy „r2i:
Kniha je kronikou mých zážitků z r2i a doufám, že vás zaujme, pobaví a dotkne se vás tak, jak se to povedlo mému druhému pobytu v Indii.
Knihu najdete na těchto místech:
Kindle (celosvětově): https://amzn.to/2P75lU9
Tisk (v USA a na Zemi): https://amzn.to/2P75lU9
Tisk (Indie): https://pothi.com/pothi/book/parth-pandya-r2i-return-india
**********************************************************
Bylo to za mírné letní noci v květnu 2016, kdy jsem se svou rodinou nastoupil na jednosměrnou letenku ze Seattlu do Bangalore (Bengalúru). Té noci se mi splnila dvě z mých dlouholetých přání: (a) čekal na mě někdo s cedulkou s mým jménem (b) r2i-ed. (vrátil se do Indie)
Poté, co jsem o tom doslova napsal knihu (nestydatá vsuvka pro r2idreams: pro sem nebo na cestu?), byl návrat do Indie očekávaným dobrodružstvím. Po přemítání, přehazování a zvažování pro a proti jsem se odhodlal ke skoku víry a po šestnácti letech se do Indie vrátil.
Poslední měsíce před odjezdem z USA se nesly ve znamení dlouhého loučení. S domem, kde se narodily mé děti, s přáteli, kteří se stali mou rodinou, s městem, které mě ochránilo a přijalo mezi sebe.
Byl jsem však v tom životním období, kdy se nade mnou vznášela hrozba otázky „co kdyby“. Poté, co jsem v sobě živil touhu zažít život v Indii, být nablízku svým rodičům, dát svým dětem ochutnat jejich kořeny, se okno zužovalo. Čím déle člověk zůstává, tím více se utvrzuje v životě, který si buduje. A tak jsem se odhodlal ke skoku víry a přistál na místě, kterému se říká indické Silicon Valley.
Když toto píšu, první rok r2i se chýlí ke konci. Stejně jako domluvené manželství byl tento rok plný vzrušení, mrazení a aktu vzájemného porozumění. Konec prvního roku je pro mě novým normálem a mohu říct, že teď tomu novému životu rozumím o něco lépe.
Přestože jsem se během svého pobytu v USA vracel do rodné Bombaje se znepokojivou pravidelností, vyjmutí „ne“ z NRI mi otevírá dveře do jiného portálu. K tomu je třeba dodat, že Bangalore byl pro mě neznámou entitou. Velmi brzy jsem si uvědomil, že mé zkušenosti s Indií budou přímo ovlivněny geografií. Místo, kde jsem bydlel vzhledem ke své práci, vzhledem ke škole mých dětí, vzhledem k místům, kde existuje život mimo práci, diktovalo spokojenost, kterou jsem z toho mohl čerpat.
Našli jsme sladké místo, které fungovalo pro mé pracoviště (vzdálené 13 kilometrů), manželčino a školu pro mé děti. Aby byla vzdálenost schůdná, našel jsem řešení v brzkém nástupu do práce každý den. Čas strávený cestou v kancelářském taxíku jsem začal využívat ke čtení, psaní, spánku, sledování videí a konverzaci. Řízení v Indii mě nebaví a každý den děkuji svým šťastným hvězdám, že nemusím jezdit do práce autem.
Indie je pro mě podnětná a náročná a jako pro pozorovatele a vypravěče příběhů je to jeden z nejlepších darů, jaké jsem si mohl přát. Prvních několik měsíců života v Indii chrlilo jednu ságu za druhou. Zlomil jsem si prst při hraní kriketu a pomohl mi dobrý samaritán, děti uvízly na čtyři hodiny v dešti v autobuse, který je vezl domů druhý školní den, můj služební taxikář se dostal do sporu s důstojníkem IAS a celý taxík včetně cestujících byl odtažen k důstojníkovi domů, aby mu mohl vyčinit. Chtěl jsem si vytvořit vzpomínky a Indie mě nezklamala.
Tolik omílané problémy života v Indii zcela závisí na vašem nastavení. Roti, kapda, makaan (jídlo, oblečení, bydlení) a internet jsou poměrně snadno zaveditelné. I když se vyskytly předvídatelné byrokratické problémy v soukromém i veřejném sektoru, jakmile byly věci zavedeny, šly hladce. Žádné výpadky elektřiny, žádný nedostatek vody. V pronajatém bytě jsme fungovali s minimálními problémy. Bangalorská jezera možná občas vzplanou, ale to, že jsou několik set metrů nad mořem, jim pomáhá udržet si pohodu.
Když jsem žil v krásném městě Seattle, mým bydlištěm byl jeden dům v komunitě, kde jste nemohli jednoduše požádat své děti, aby si šly hrát ke kamarádovi. Když jsem žil v Indii, měl jsem jasno v tom, že děti by měly získat „budovatelskou“ zkušenost, jakou jsem měl já, když jsem vyrůstal. Poté, co jsem se přestěhoval do komunity s asi 1200 byty, jsem byl přesvědčen, že zapracuje přirozený výběr a děti si mezi mnoha nabízenými kamarády najdou takové, se kterými si budou rozumět. A to se také stalo. Nyní čelím výzvě, kterou měli moji rodiče, když jsem vyrůstal já – snažím se zajistit, aby se děti dostaly domů na večeři.
V Seattlu jsme byli nukleární rodina. V Bangalore jsme nukleární rodina. Naši rodiče jsou sice k dispozici, aby k nám mohli ochotněji přijet, ale žijí svůj vlastní život v Bombaji. To znamená, že boj, kterému jsme jako dva pracující rodiče čelili, pokračoval beze změny i po přestěhování.
V Seattlu jeden z nás děti vysadil a druhý je vyzvedl. Vzdálenosti, flexibilita a čas byly na naší straně a my jsme se prodírali řízením našich životů. V Indii je takové uspořádání mnohem obtížnější. Právě tady nastala ta nejsložitější část našeho uspořádání. Museli jsme se spolehnout na pomoc zvenčí.
Máme doma pomoc s vařením a úklidem a se zvládáním dětí, než se vrátíme domů. To bylo obrovské přizpůsobení, které jsme museli všichni zvládnout. Lidé si pletou dostupnost práce s její spolehlivostí a já jsem si uvědomila, že musíte mít štěstí na lidi, které dostanete.
Téměř všichni nám všeobecně říkali, že děti se nejrychleji přizpůsobí jakékoli změně. Měli jednoznačně pravdu. Mým dvěma chlapcům bylo sedm a čtyři roky, když jsme se stěhovali z jediného místa, kde kdy žili. Byli odstaveni od své komfortní zóny do země, kterou navštěvovali jen o prázdninách. A přesto byli oba stateční vojáci, kteří do dvou týdnů po přistání nastoupili do školy a zorientovali se v nepřehledném bludišti jiné kultury a odlišného prostředí.
Naše pokusy o náboženské přijetí do tradičnějších škol jsou příběhem samým pro sebe. Některé nám odmítly dát formulář, pokud jsme se nedostavili osobně. Jiné projevovaly po telefonu vyloženě sexistické postoje. Idealismus ustoupil realismu a děti byly přijaty do mezinárodní školy a byl to dobrý krok.
Zkušenost jezdit školním autobusem, být součástí velké školy, každý den sportovat a učit se mluvit v hindštině (s příměsí kannadštiny) byla obohacující. Zdokonalily se v indickém potřásání hlavou, mluví rozkošným indickým slangem, pochutnávají si na nabízeném jídle a začaly pozorovat a vstřebávat okolnosti kolem sebe.
Veděl jsem, že když do toho jdu, práce tvoří velmi velkou část toho, co může způsobit, že r2i bude fungovat, nebo ne. Moje společnost je softwarový gigant se sídlem v USA a já tam často pracuji s lidmi. Jako tradičnímu rannímu člověku mi trvalo několik měsíců, než jsem si zvykl zůstat vzhůru a být produktivní při nočních hovorech. Zjistil jsem, že moje rovnováha mezi pracovním a soukromým životem se vychýlila od toho, co bylo, když jsem byl v USA. Práce však byla zajímavá a zabírá větší část dne, než tomu bylo dříve. Porota vliv této změny ještě nezkoumá.
Kulturní atmosféra v práci je mnohem neformálnější a mnohem osobnější. Hranice mezi vztahy se spolupracovníky jsou mnohem tekutější, stejně jako humor a politická nekorektnost. Obědy jsou dlouhé a morální akce jsou velmi zábavné. Práce zde ode mě vyžadovala, abych se svým způsobem „odlehčil“. To, že je Indie mladá země, se projevuje na pracovní síle a občas se to projeví i na přístupu lidí k práci a s tím související vyspělosti.
Když jsem byl v USA, dovolenou jsem si vyčerpal cestováním do Indie. Když jsem se přestěhoval do Indie, využil jsem příležitosti navštívit místa, která bych normálně při svých cestách do Indie neměl šanci navštívit. Coorg, Čikmagalur, Bheemeshwari, Srí Lanka – seznam se rozrůstá. Sledovat kriketové zápasy na stadionech, poslouchat hudební koncerty, jíst chaat na cestách, v létě hltat mango, to všechno bylo skvělé zažít, nemluvě o festivalech, které jsme teď mohli slavit s rodinou. A co mohu říci o jídle jiného než to, že mi pomohlo osobnostně růst. Doslova.“
Přítel mi poslal analýzu nákladů a přínosů finančních důsledků stěhování zpět do Indie a došel k závěru, že mu to nedává smysl, a ptal se mě, jaké jsou náklady ztracené příležitosti. Nyní na to mohu s jistotou odpovědět. Pro mě jako svobodné dítě stárnoucích rodičů je možnost být tady, často je vídat a prostě pro ně „být“ k nezaplacení. Čas strávený prarodiči s dětmi v prostředí, které jim vyhovuje, je k nezaplacení. Možnost odpovědět si sám sobě na otázku „co kdyby“ je uspokojující.
„Jsi tu napořád?“, ptají se mě. A já jim odpovídám, že nevím. Věřím, že tak velká změna si zaslouží nějakou dobu na upečení. Spojené státy jsem sice opustil, ale to neznamená, že mi nechybí. S přibývajícím rokem to sice slábne, ale nikdy to není za horizontem.“
Někdy stačí udělat skok víry a uvidíte, kam vás to zavede. Let prvního roku byl obohacující. Dychtivě se těším, kam vítr zavane příště. Plachty jsou připravené.