Populární na Variety
Guy Pearce je reverend z pekla a Dakota Fanning jeho oběť na útěku v epickém sadomasochistickém westernovém hororu Martina Koolhovena.
Holandský režisér Martin Koolhoven měl v Nizozemsku velký úspěch s dramatem z druhé světové války „Zima za války“ z roku 2008 (v USA vyšlo v roce 2011). Dostal nabídky z Hollywoodu, ale místo toho se rozhodl natočit film „Brimstone“, svou první mezinárodně financovanou anglicky mluvenou produkci. Když film uvidíte, snadno pochopíte, proč se o něj americká studia ucházela. Titulní záběr filmu zní „Koolhoven’s Brimstone“, a to je koolhovenovský branding, který připomíná titulní záběr filmu „Prolomit vlny“ (v němž se obrovskými písmeny objevilo jméno „Lars von Trier“ a malým písmem název filmu). Kromě toho Koolhovenovo dílo promlouvá odvážnou syntaxí franšízového Hollywoodu; je plné panoramatické pastvy pro oči a ultranásilí.
Ale „Brimstone“ by navzdory svým velkým studiovým výkvětům nikdy nemohl být financován v Hollywoodu. Odehrává se v rozlehlých prostorách 19. století, je to dvouapůlhodinový sadomasochistický westernový domácí horor ve čtyřech kapitolách a jeho velkým tématem je zlo incestu. Ve filmu hrají Guy Pearce jako pekelný kazatel z řad holandských přistěhovalců a Dakota Fanningová jako jeho dcera, kterou si chce výslovně vzít. Myslí si, že je to Boží vůle, a jako důkaz uvádí biblický příběh o Lotovi a jeho dcerách. „Brimstone“ může být pravděpodobně holandskou verzí dobrého sobotního večera v kině, ale i vzhledem k westernovému prostředí a jmenovitému obsazení jsou jeho šance na velký dopad v USA mizivé. Film však naznačuje, že by Koolhoven měl zvážit odchod do Hollywoodu, protože by tak mohl vhodně oddělit svůj talent od svých nároků. „Brimstone“ je totiž lživý, rozmělňující kus religiózní slátaniny, která se bere vážně.
Film začíná epizodou, která je záměrně trochu mystifikující. Fanningová, celá rozechvělá chrabrostí, hraje Liz, hraničářskou ženu s dcerou a nevlastním synem; je také němá a mluví znakovou řečí. Vše se zdá být relativně v pořádku, dokud rodina nejde do kostela a neobjeví se nový kazatel. Jmenuje se prostě Reverend, má ošklivou řeznou jizvu na tváři a jeho první zářivé kázání je o tom, že zná – opravdu zná – bolest pekla a že je to horší, než si myslíte, a že by to měli vědět i všichni ostatní, protože to je to, co vás čeká. Pěkný týpek.
Pearce s amišským plnovousem hraje tohoto temného manipulátora s děsivým holandským přízvukem a bezvadným šmrncem. Nikdy není důvod pochybovat o tom, že je to absolutní zlo, ale Pearce z něj dělá mazaného – muže v černém, který vyzařuje nádech tajemna. Přijde na návštěvu k Liz domů a řekne jí, když se schovává ve stínu: „Musím tě potrestat“. A tresty, čím brutálnější, tím lepší, jsou reverendovým obchodním artiklem. S oblibou zavírá ženám obličeje do jakéhosi pásu cudnosti na hlavě (opravdu odporné zařízení), hospodářská zvířata se stále objevují poražená a on se ohání bičem na koně, aby udržel své okolí na místě. (Je tu také postava, která se uškrtí ve vlastních střevech.) „Brimstone“ má dvě scény, v nichž jsou ženám vyříznuty jazyky, a v jednu chvíli je pětiletá dívka podrobena bičování na holá záda. I když reflexivně hájím právo režiséra inscenovat, co chce, tato scéna mi nesedí, protože Koolhoven není dost dobrý filmař na to, aby ospravedlnil zobrazení takové sadistické obscénnosti.
Pokud se ptáte, kde je v tom všem prvek zábavy, tak tam vlastně je – v časosběrné struktuře filmu. Po této první epizodě nazvané „Zjevení“ přechází „Brimstone“ do „Exodu“, v němž třináctiletá uprchlice Joanna (Emilia Jones) přistane ve westernovém městečku, kde ji přivedou do nevěstince nad saloonem zvaným Frankovo peklo. Dozvídáme se, kdo Joanna je, a právě v tomto okamžiku se odhaluje záměr „Brimstone“: Koolhoven vypráví svůj příběh pozpátku, ani ne tak ve stylu „Mementa“, jako spíše ve starém dobrém analogovém obráceném pořadí, jako je tomu například u „Zrady“ Harolda Pintera. Začínáme si v hlavě skládat velký oblouk filmu a trik „Brimstonu“ spočívá v tom, že čím víc se film posouvá do minulosti, tím víc se blíží k jádru své temnoty. My bychom to nazvali domácím sexuálním zneužíváním, ale reverend tomu říká „láska“, a právě to dodává filmu jedinou děsivou jiskru groteskního napětí.
Téma možná rezonuje v Nizozemsku více než jinde. Je to koneckonců země, která už od šedesátých let, zejména v Amsterdamu, nabízí liberálnější pohled na to, co by se dalo eufemisticky nazvat „sexualitou mladých“, než téměř kdekoli jinde. Tématem filmu „Brimstone“, pokud vůbec nějaké má, je incest jako démon ve skříni. Nemoc Pearcova reverenda nespočívá jen v tom, že dělá to, co dělá, ale že věří, že má právo to dělat. Bůh ho k tomu nabádá (v jeho vlastní mysli), zároveň je však jeho názor vykreslen tak, že vzešel ze strnulých represivních prvků holandského křesťanství. „Brimstone“ je jako holandská verze sexuální noční můry v katolickém hororu, kde reverend působí jako přísně chlípná postava otce Freddyho Kruegera. Není to sice nadpřirozená postava, ale stejně jako Freddy si pro vás jde.“
„Brimstone“ lopotí a loudá se, vrací se dál v čase a pak se střihne dopředu do segmentu nazvaného „Retribution“, který je něco jako „The Revenant“ se slasherovou vyhrávkou. Film má hrůzostrašně účinné momenty a člověk se občas dostane do soukolí jeho velkého provázaného vyprávění, ale má také vážné zdlouhavosti. Přes veškerý talent Martina Koolhovena má hifistický exploatační snímek jako „Brimstone“ příliš mnoho – a málo – na srdci.
.