Tento přehled se zaměřuje na široce pozorovaný morfologický jev, jedinečnou třídu cytoplazmatické vakuolizace, která se vyskytuje v kultivovaných (savčích) buňkách. Tato vakuolizace je zcela odlišná od autofagozomální a heterofagozomální, tj. nadměrné lyzozomální vakuolizace, a vyskytuje se u většiny typů buněk spontánně nebo prostřednictvím široké škály indukčních podnětů. Kromě vakuolizace vznikající arteficiálně (obvykle v důsledku špatné fixace) dochází ke spontánní vakuolizaci v jednotlivých kultivovaných buňkách nebo malých shlucích buněk bez zjevné změny jejich místního prostředí, zatímco sousední buňky zůstávají zcela nedotčeny. Protože spontánní vakuolizace je nepředvídatelná, proces vakuolizace – neboli „vakuolizace“ – („Vakuolizace“ je stav, kdy se na buňce nacházejí vakuoly; „vakuolizace“ tedy znamená proces vakuolizace. V tomto přehledu však bude pro proces vakuolizace používán pouze rychlejší termín vakuolizace) vyvolaný experimentálně, a tedy relativně reprodukovatelně řadou látek a poruch, nabízí experimentální přístup, který by měl poskytnout další vhled do jeho fyziologie a patofyziologie. Bohužel naše znalosti zde zůstávají žalostně nedostatečné ve srovnání s čistě morfologickými aspekty tohoto jevu. Vakuolizace po poruchách by mohla mít společný základní mechanismus; přehled literatury však naznačuje, že tomu tak není a že k ní dochází několika různými cestami, které zahrnují mnoho různých buněčných organel a struktur. Zdá se, že všechny buňky si zachovávají schopnost vakuolizace za určitým fyziologickým účelem a může být trvalou vlastností mnoha typů buněk, zejména „nižších“ organismů a rostlin. Vakuolizace v buňkách je obecně považována za adaptivní fyziologickou reakci, která pravděpodobně slouží k „omezení poškození“, ale o vnitrobuněčných homeostatických mechanismech, které fungují pro obnovení stávajícího stavu, je známo jen velmi málo. Pokud omezení poškození selže, buňky obvykle rychle odumírají, ale nebyl nalezen žádný jasný důkaz, že je to nějakým způsobem „naprogramováno“. Tvrdí se, že zánik, k němuž dochází cestou vakuolizace, může být ve skutečnosti odlišnou formou buněčné smrti, kterou je obtížné zařadit mezi konvenční lytické a apoptotické způsoby
.