Road Test: 1979 BMW 320i

Model 320i patří do rodiny E21 vozů BMW, která je nejčastěji známa jako první z vozů „řady 3“. Model E21 nahradil vozy řady Neue Klasse, včetně nadčasových modelů „02“, jako byly 1802 a 2002. Model E21 znamenal pro BMW vstup do důležitého sektoru yuppies a navždy upevnil jeho pozici lídra ve své třídě. Naštěstí po nějaké době přestaly být „cool“ zhruba na 10 až 20 let, než se znovu objevily jako zapomenutá klasika.

Ušetřím ty z vás, kteří toto čtou, přirovnání k dobrému vínu, které dobře zestárlo, ale představu chápete. Mnoho vozů z konce 70. let navždy zmizelo a mnoho lidí jim dá za pravdu. Napadá mě třeba Chrysler Cordobas, kterému zesnulý Ricardo Montalban tak nadšeně tleskal pro jeho „měkkou korintskou kůži“. Na druhou stranu Evropané vyráběli skutečně slušná auta, která však nedosahovala takového fyzického měřítka a estetické úrovně jako výsadkové lodě z druhé světové války.

Před několika týdny jsem si koupil BMW 320i z roku 1979, které mělo na tachometru něco málo přes 129 000 km (cca 80 100 mil). (Uvádím kilometry, protože tento vůz je technicky kanadské specifikace s odpovídajícími přístroji). Je logické, že když si člověk koupí „nové“ auto, dostane něco, co ve skutečnosti opustilo továrnu později než vozidlo, které mu předcházelo. Musím však přiznat, že jsem tuto filozofii ignoroval.

Přibližně tři roky byl mým každodenním řidičem Volkswagen Golf GLS 1.8T z roku 2000, který měl najeto 215 600 mil (347 000 km). Po všech stránkách to bylo docela slušné auto. A to i přesto, že se jednalo o MK IV a měl problémy tak často spojované s touto konkrétní generací VW, ale to je samozřejmě jiný příběh. Zajímavé je, že jsem na 320i narazil u stejného místního prodejce, u kterého byl můj VW zakoupen jako nový. Mezi hlavní faktory, které vedly k tomu, že jsem si pořídil tři desítky let staré BMW jako svůj primární dopravní prostředek, patřilo rozhodnutí, že chci něco zajímavějšího a vzrušujícího a že chci něco, co bude v konečném důsledku rozumně dostupné na pořízení a údržbu. Připouštím, že jsem neměl na mysli BMW – ani takhle staré -, ale všechno to vypadalo jako dobrý balíček. Mít takové auto jako každodenního řidiče není pro každého, ale jako „člověk od aut“, který má dost zkušeností s prací se starými teutonskými stroji, jsem cítil, že je to pro mě dobrá volba.

To, co tohle auto dělá příjemným, je osobnost. Paradoxně automobilový tisk tato auta zatracoval jako příliš klinická, sterilní, no, příliš německá. Věřím, že čas udělal tyto vozy hodnotnějšími. Například chování na silnici těží z relativní lehkosti vozu. Moderní vozy budou navždy trpět značnou těžkopádností v důsledku nárůstu gadgetů, luxusních prvků a bezpečnostní výbavy. Žádné ladění odpružení, elektrický posilovač řízení nebo pokročilé systémy pohonu všech kol nemohou sloužit jako náhrada za sportovní kupé s pohonem zadních kol, které je hbité a ani nemá (a vlastně ani nepotřebuje) posilovač řízení. Takže ano, parkování vyžaduje větší fyzickou námahu než nový vůz – ale BMW bylo vždy inzerováno jako „The Ultimate Driving Machine“, ne jako „The Ultimate Parking Machine“.

Každodenní dojíždění do práce je zábavné, když zjistím, že při odbočování na nájezd na mezistátní dálnici jsem zadní část vozu trochu odkopl jako jezevčík běžící po linoleu. Je to tak akorát přes řízení, aby mě to trochu probudilo, ale ne tolik, aby to bylo opravdu děsivé. Přední vzpěry McPherson a zadní nezávislé zavěšení s částečně vlečenými rameny obecně odvádějí docela dobrou práci a udržují auto dobře posazené. Co se týče předních kotoučových a zadních bubnových brzd, fungují.

Rozjet se na dálniční rychlost trvá o něco déle než u většiny novějších vozů a vyžaduje manuální vstup do čtyřstupňové převodovky Getrag. Od roku 1976 při uvedení na trh až do roku 1979 poháněla model 320i na severoamerickém trhu 2,0litrová (1990 cm3) verze slavného čtyřválcového motoru BMW M10. Poskytuje dostatečný výkon 110 koní a o několik ft/lbs vyšší točivý moment. Zrychlení ve středních otáčkách je ve skutečnosti poměrně dobré a k mírně svižnému průjezdu většinou stačí pořádně sešlápnout plynový pedál na 4. rychlostní stupeň.

Přibližně při 4000 otáčkách za minutu, tedy zhruba při rychlosti 75 km/h, hraničí hluk v kokpitu s naprostou hlasitostí, ale zvyknete si na něj – jako na dunění vzducholodě Goodyear vznášející se nad hlavou. V rychlosti je vůz typicky německý tím způsobem, jakým pluje. Ve vysokých rychlostech výborně reaguje, ale díky relativně dlouhému rozvoru na svou velikost (něco málo přes 100 palců) nepůsobí křečovitě. Kvalita jízdy by se snad nejlépe dala popsat jako příjemně pevná.

Interiér se také vyznačuje mnoha vlastnostmi, které si oblíbili Severoevropané, včetně černých plastů, velkých sedadel čalouněných množstvím hladkého i košového černého vinylu a šedých koberců s hustým vlasem, které možná skutečně mají schopnost zastavit kulku ráže 9 mm. V noci jsou přístroje osvětleny tlumeným červeným světlem, které vyvolává představu scén z klasického filmu Wolfganga Petersena Das Boot z roku 1981. Na rozdíl od U-člunu je kokpit BMW ve skutečnosti docela otevřený a vzdušný, s dostatkem osvětlení a výborným výhledem z velké prosklené plochy. Drobné prvky, jako jsou uprostřed umístěné výdechy čerstvého vzduchu, jsou příjemným zpestřením a na starší vůz je překvapivě slušná i ergonomie.

Stejně jako v mnoha jiných věcech v životě je třeba přinést určité oběti, když člověk nenásleduje zbytek smečky. Například nutnost držet hrnek s kávou mezi nohama při řízení oběma rukama nebo při řazení – Němci měli vždy averzi k držákům na nápoje a BMW patřilo k těm, kteří se drželi nejdéle. Kromě toho je snadné zapomenout na pohodlí, které přináší stisknutí tlačítka pro stahování oken nebo otočení spínače pro vyhřívání zadní části těla. Tempomat je to, jak stabilně dokážete udržet kotník na místě. Co se týče vychytávek, jako je hlídání jízdních pruhů nebo couvací asistent, má BMW dvě zpětná zrcátka (jedno vnější, jedno vnitřní) a šest oken. Na téma těchto věcí se musím zeptat, co je tak špatného na tom, když si člověk některé věci dělá sám? Upřímně řečeno, současný trend odklonu od zapojení člověka do řízení je děsivý.

V době psaní tohoto článku nevlastním tento vůz dlouho, ale už mi vykouzlil nejeden úsměv na tváři. Za volantem trávím hodně času a funkční aspekty tohoto stroje jistě oceňuji, ale zdá se, že i ostatní lidé mají z jeho přítomnosti radost stejně jako já z jeho řízení. Před pár dny kolem mě na křižovatce projel asi třicetiletý chlápek v mém 320i s novějším BMW řady 5. Najednou jsem si všiml, že jsem si ho všiml. Viděl jsem, jak z úst vypouští slovo „podívej!“, když máchl ukazováčkem směrem k pravé straně svého auta – a málem tím dehonestoval svou spolujezdkyni na sedadle spolujezdce. O pár dní později jsem zaparkoval auto před obchodem s potravinami. Když jsem vešel dovnitř, mladá dívka vycházející s matkou vykřikla: „Podívej se na to staré auto – je tak roztomilé! Super, to je BMW!“ Když jsem jednou cestou do práce zastavil u benzinové pumpy, starší pán se mnou krátce zavzpomínal na E21, kterou vlastnil, když žil v Německu na začátku 80. let. Za cenu mého BMW z roku 1979 jsem si mohl koupit něco mnohem novějšího, kultivovanějšího, možná i praktičtějšího, ale nikdo se neusmívá a nezastavuje se nad tím, že kdysi vlastnil Corollu z roku 06.

.