Aktivní
Chalupářský plán
Orangeburg, NY
Koloniální renesance &Misionářský styl
- Rockland Psychiatrické centrum
Historie
Stavba byla zahájena v roce 1927 na pozemku o rozloze 600akrů venkovského areálu, Rocklandská státní nemocnice, jak se tehdy nazývala, měla zpočátku 5768 lůžek. Díky fungující farmě, vlastní elektrárně a průmyslovým dílnám, v nichž pacienti vyráběli vše od matrací po košťata a nábytek, byl tehdy Rockland považován za jednu z nejlépe naplánovaných psychiatrických nemocnic na světě. V roce 1931 byla nemocnice otevřena pro 60 mužských pacientů, kteří byli přeloženi z Manhattanské státní nemocnice.
„Nemocnice podpořila myšlenku terapeutického předměstí,“ řekla Andrea Bergbowerová, studentka druhého ročníku oboru sociální práce. „Myšlenka byla taková, že pro tyto pacienty bude prospěšné opustit hluk a znečištění města a odejít do izolace předměstí, aby se dostali ze své nemoci.“ Během deseti let počet obyvatel Rocklandu exponenciálně vzrostl a s ním i doprovodné problémy jako přeplněnost, nemoci a nedostatek personálu.
„Velká část personálu byla během druhé světové války odvedena a nahrazena nekvalifikovanými pracovníky,“ řekla Sara Fisherová, juniorka studující psychologii na Marymountu. „Lůžka byla umístěna v denních místnostech, šířily se infekce a na každých 300 pacientů připadal pouze jeden psycholog.“
V roce 1959, kdy byl nejvyšší počet přijatých pacientů, měl Rockland více než 9 000 obyvatel (včetně 2 000 zaměstnanců). Studenti, z nichž někteří se plánují věnovat kariéře v oblasti duševního zdraví, studovali historii léčby duševních chorob prostřednictvím archivního výzkumu a rozhovorů z první ruky. V Rocklandu byla v roce 1937 zahájena inzulínová šoková terapie, po níž následovala léčba elektrošoky a lobotomie. Studenti vypadali viditelně zasaženi, když viděli a manipulovali s některými chirurgickými nástroji, které se všechny používaly, jak jim řekli jejich učitelé, ne z krutosti, ale jako součást toho, co se tehdy považovalo za nejmodernější léčbu.
Další používanou terapií byly izolační místnosti s jediným oknem z matného skla, jedinou postelí a toaletou, s rozdělenými dveřmi s dveřmi pro podávání jídla uprostřed. Obecně se nezvladatelným pacientům poskytovaly tři dny. Podle jedné z dotazovaných pacientek internovaných počátkem 40. let 20. století především proto, že jako dítě dělala rodičům kázeňské problémy, a nikoliv proto, že by trpěla duševní chorobou, ji rodiče prostřednictvím sociální služby nechali v devíti letech téměř rok internovat. Jako trest za neukázněné nebo nespolupracující pacienty se dávaly koupele v ledovém plátně a také tresty izolace. Také mezi dívkami existovala statusová sociální struktura, která určovala postavení prostřednictvím nočních bojů. Většinou se jednalo o otevřenou ložnici, komunitní lůžkovou část, kde byly pacientky v noci zavřené pohromadě a personál s nimi komunikoval převážně jen během dne. Pro děti bylo určeno 6 chatek. Tři pro dívky a tři pro chlapce. Také jako neprofesionální názor pacientka cítila, že mnoho jejích spolupacientů bylo internováno kvůli tomu, že byli fyzicky nebo psychicky týráni rodinou, a nejsme diagnostikováni s duševní nemocí, ale stali se kázeňskými problémy, a proto se stali svěřenci státu.
„V prvních letech se používalo velmi málo anestetik,“ řekla Loraine Milosevic, studentka Marymountu. „Neměli dokonce ani svorky na zuby, aby si pacienti, kteří dostávali lobotomii, nekousali jazyk.“ Studenti se seznámili s léčbou schizofrenie a dalších duševních chorob, od hydroterapie ( umístění pacienta do ledové vody ve vaně, aby se uklidnil) až po přemalování stěn ústavu, které mělo působit na psychiku pacienta. (Ukázalo se, že nejvíc uklidňující barvou je růžová, kterou dnes najdeme téměř ve všech nemocnicích.)
Pro doktorku Kaiserovou, která v Rocklandu pracovala 13 let jako psychiatrická sociální pracovnice, byl návrat se studenty také poučnou zkušeností. „Šla jsem tam na začátku procesu deinstitucionalizace, kdy tam byli pacienti, kteří tam byli 30 let,“ řekla doktorka Kaiserová. „Znala jsem ženu, která byla v ústavu od svých šesti let kvůli epilepsii a neuměla ani rozsvítit světlo. Bylo velmi vzrušující vzít tam studenty, aby se dozvěděli, jak daleko jsme v léčbě duševních chorob v této zemi pokročili.“
Od 70. let 20. století slouží Rocklandské psychiatrické centrum především jako ambulantní nemocnice a dnes je v něm umístěno méně než 600 pacientů, především těch nejvážněji nemocných. S příchodem nových psychotropních léků a odborného vzdělávání je mnoho pacientů se schizofrenií a maniodepresí, kteří byli dříve umístěni do ústavů, nyní schopno žít samostatně, pokud užívají léky.
Obrázky Rocklandské státní nemocnice
Hlavní galerie obrázků: Státní nemocnice Rockland
Hřbitov
Na hlavním pozemku je pohřbeno 1634 duševně nemocných pacientů, kteří byli na počátku 20. století umístěni do psychiatrického centra Rockland, opuštěni svými rodinami nebo společností kvůli hanbě a stigmatu, které byly s duševní nemocí v té době spojeny. Na dalším hřbitově u Rocklandského psychiatrického centra je 794 hrobů lidí pohřbených od roku 1965 do současnosti. Starý hřbitov, kde byli obyvatelé pohřbíváni od roku 1928 do roku 1965, se bude jmenovat Broad Acres cemetery a novější hřbitov se bude jmenovat Blaisdell cemetery. Další tři hřbitovy provozované psychiatrickým centrem v Rocklandu mohou být obnoveny později.
.