Fotografie Christopher Logan
Styling Monica Cotto
Vlasy &Líčení Kim Bakerová pro Glamazon Beauty Cosmetics
Když se s Cat Greenleafovou setkávám jednoho úterního rána v jejím ikonickém
paneláku, má na hrudi přivázané spící dítě. O chvíli později se ze schodů ozve pláč a Cat se objeví se synem v náručí: dítě vítězí, spánek je poražen. Naprosto obyčejný okamžik v životě této ženy, který je všechno, jen ne obyčejný.
Cat, provdaná za producenta investigativních pořadů „60 minut“ Michaela Reye, s nímž má dva adoptované syny, proměnila svou tichou, stromy lemovanou ulici v Cobble Hill v jednu z nejmódnějších scén v New Yorku. Její pořad o rozhovorech „Talk Stoop“ na stanici WNBC je eklektickou směsicí výjimečných osobností, mezi nimiž je v neposlední řadě i ona sama. Pořad lze asi nejlépe popsat jako setkání popkultury s politikou a lidskými zájmy ve formátu, který připomíná starší, zanikající svět drbů na verandách domů se sousedy – v tomto případě velmi slavnými. Je to taková „Sezamová ulice“ pro velké lidi, kde Velkého ptáka zastupuje její anglický buldoček Gracie. Cat na své verandě dělá rozhovory s tak různými celebritami, politiky a hudebníky, jako jsou Brooke Shieldsová, Kirsten Gillibrandová, Kim Kardashianová a Spike Lee. A my, diváci – často se díváme na obrazovky na zadních sedadlech taxíků – můžeme odposlouchávat překvapivé rozhovory, které se v nich odehrávají.
Nejprve se musím zeptat na spoluhvězdu vašeho pořadu (samozřejmě spolu s vaším psem Gracie): na vaši stoličku. Stala se tak trochu orientačním bodem okolí?“
Na to by ses musel zeptat sousedů, ale je pravda, že alespoň jednou denně se někdo zastaví, aby si ji vyfotil. Proslýchá se, že tudy projíždí dvoupatrový zájezdový autobus Gray Line, a často mě zastavují cizí lidé a ptají se mě : „Tady dělají ten pořad o té stoličce? Ten pořad se mi líbí.“
Co myslíte, že je na Brooklynu tak zvláštního, že je ideální kulisou pro pořad, jako je ten váš?
Myslím, že dobrá konverzace může vzniknout kdekoli. A můj pořad je především o dobré konverzaci. Přesto se nedá popřít, že Brooklyn zažívá svou chvíli. Ještě než vyrostlo Barclays Center, stával se postupně nejvíc cool místem na světě. My jsme jen náhodou naskočili na surfovací prkno, když se ta vlna zvedala, a teď se na ní vezeme a doufám, že se na ní také podílíme.
Byly nějaké rozhodující momenty s věcmi nebo lidmi, které vás přiměly říct: „Dobře, tohle je to, co budu dělat se svým životem,“ nebo to byl jakýsi postupný vývoj?
Byl nějaký rozhodující moment. Byl jsem v San Francisku, bez práce, tlustý, opilý, svobodný, chudý – prostě všechno. Bylo mi 27 let a nevěděl jsem, co si počít se svým životem. Říkal jsem si: Co mě baví? Tam jsem začal. Věděl jsem, že se mi líbí celovečerní pořad v ranní show na pobočce Foxu. Tak jsem jim zavolal a zeptal se, jestli bych k nim mohl přijít na stáž. Zeptali se mě: „Chodíš do školy?“ Řekl jsem: „Ne.“ „Máš novinářské vzdělání?“ zeptal jsem se. „Ne.“ „Dobře, pojďte dál!“ To bylo všechno. Ukázalo se, že být sedmadvacetiletou stážistkou oproti sedmnáctileté stážistce mělo tu výhodu, že jsem měla za sebou trochu životních zkušeností.
První významnou celebritou, která ozdobila váš stánek, byla Rosie Perezová. Byl jsi nervózní? Jste někdy nervózní i teď?
Neznervózním v přítomnosti celebrit, nikdy jsem nebyl. Možná je to tím, že jsem chodila na střední školu v L.A. a tam jsou všude? Nevím, ale jde o tohle: přijdou ke mně domů a prezentují se tak normálně. Přijdou a ukazují na ExerSaucer a říkají: „To jsem měl se svými dětmi!“ nebo „Hele, pojďme si promluvit o designu vaší kuchyně!“. Takže okamžitě jsou to prostě lidé. Vidím, že si zapomněli nechat udělat kořínky nebo že si koušou kůžičku – to jsou všechno věci, které zlidověly.
Co vás znervózňuje? Z čehokoli? Někdy?
Řízení! Nejsem moc dobrý řidič. Z řízení jsem šíleně nervózní, jako kočka na střeše. Ve městě, na dálnici, na malých horských klikatých silnicích, kde je mimochodem spousta důvodů k nervozitě!“
Tak co si myslíš o psaní SMS za jízdy? Povězte nám o své kampani Look Up Stop Texting (LUST).
Kampaň LUST jsem založil z rozmaru. Začalo to jako komentář k etiketě. Zdálo se mi, že ztrácíme spojení… Lidé byli zjevně rozptýlení, zatímco se měli věnovat jeden druhému. To byl začátek. A pak se to přesunulo k otázkám bezpečnosti. Byl jsem v L.A. a viděl jsem lidi s nálepkou Harvardu na zadní části auta, kteří jeli po dálnici rychlostí 65 mil za hodinu a psali SMS. Říkal jsem si: „Nejste chytří! Je mi jedno, že jsi chodil na Harvard! To je směšné!“ A upřímně řečeno, jakmile jsem měla děti a viděla lidi, kteří psali SMS a řídili, byla jsem úplně šílená.
Když už mluvíme o šílenství – jaké konkrétní věci děláte, abyste si ve svém životě udržela klid a mír?
Loni v červenci jsem udělala velkou životní změnu. Už žádné chronické rozdávání večeří, už žádné rozdávání své lásky na všech možných místech, protože mám dva kluky, kteří by mě mohli neustále využívat. Mám kariéru, kterou se opravdu snažím rozvíjet, a instituci „Talk Stoop“, kterou se snažím udělat větší a lepší pro všechny zúčastněné. A to je pořadí: moje rodina, moje kariéra a být tu pro dobré přátele, když mě potřebují. To je vše.“
Tento víkend jsem udělal další velký skok a najal si na neděli pomocnici na mateřské. V neděli jsem se stala čirým zlem a neměla jsem se ráda. Musela jsem to vzdát a říct si, že je v pořádku, když si někdo přijde na pár hodin pohrát s dětmi. Minulou neděli jsme to zkusili poprvé a bylo to pro mě těžké. Děti byly skvělé, ale já jsem se potřebovala ohlásit.
Povíme si něco o tvých klucích. Řekni nám něco o každém z nich.
Trumanovi je osm měsíců a Primovi tři a půl, i když jejich věk vždycky zaokrouhluju dolů, až do poslední vteřiny jejich narozenin. Jsou sladcí jako marcipán a páliví jako papričky jalapeño. Malý zbožňuje toho velkého. Velký kolísá mezi „Kdy půjde malý zpátky do útulku?“ a „Jsem hrdý, že jsem velký brácha.“
Co rád děláš se svými dětmi?“
Rad je jím. Hodně. Chroupu je. Válíme se kolem nich. Rádi chodíme k molu 6 na Atlantic Avenue a jíme zmrzlinu v Blue Marble. Ale obecně platí, že když se to neděje v tomhle bloku, tak se to neděje. A my jezdíme na sever. Máme takový dvojí život na severu a na jihu státu. Ale mezi tím nic není. V sobotu do města nejezdíme. Jsme rádi doma.
Co si myslíte o výchově dětí ve městě?
Jsme multikulturní rodina, takže to, že se moje děti mohou rozhlížet kolem sebe a snadno vidí jiné multikulturní rodiny, je příjemné. Stále častěji žijeme ve smíšenějším světě, takže mít možnost vidět, jak se tato rozmanitost odráží v našem okolí, je super.
Jaké jsou vaše největší radosti a výzvy jako matky?
Moje největší výzva pro obě děti je rozptýlení. Tento víkend jsem udělala chybu a přivezla jsem si nějakou práci na sever. To byla hloupost. Nefunguje to, když se snažím dělat obojí: být rodičem a dělat svou práci. Kvůli tomu mi nic nejde.
Moje největší radosti – no, jen se na něj podívejte! Malý Truman je prostě čirá radost. To je všechno, co je. A Primo – ten je zábavný, zábavný, zábavný. Vždycky se rozesmějeme. Vypráví vtipy a pouštíme si hudbu. Je do hudby opravdu zapálený. Hodně s ním mluvím o hudbě, jako bych mluvil s vrstevníkem. Právě teď je posedlý doprovodnými zpěváky.
Kdysi jsi zpíval v kapele, že? Přenesl se tenhle impuls i na kluky?
Ano! Právě jsme založili rodinnou kapelu! Jmenuje se „Love Toll“. Jako „Zaplať mi mýto za lásku“. To je naše debutové album s vlastním názvem. Teď máme tři písničky: Love Toll, P.U. a Going to the Subway. Děláme nějaké covery – je tam hodně Boba Marleyho, „The Head and the Heart“ (celá jejich deska). A Truman udržuje čas svým chrastítkem.
Jaké jsou tedy vaše strategie pro výchovu úžasných mužů? (Ptám se na to se vší vážností, protože mám vlastní chlapce!)
Právě o této věci jsem chtěl se stejnou vážností udělat studii! Jde o tohle: mám úžasného manžela. Ten člověk je vyrovnaný a pevný, a i když bych se raději rozvedla a už nikdy nepromluvila, než abych si něco vyříkala, on věci dotáhne do konce. Vstává uprostřed noci k dětem, když já předstírám, že spím. Takže svým způsobem mám pocit, že to mám vyřešené. Prostě mám kolem sebe pozitivní vzory. Nemůžu si vynachválit vzory, které jsem v životě měla, nebo příběhy, které jsem četla. Proto si myslím, že sdílení příběhů je tak důležité, protože jsou to majáky, které můžeme následovat.
Můžeš nám říct jeden z nejvýznamnějších příběhů svého života?
Když mi byly asi čtyři roky, telefonoval jsem s dědečkem a on mi vysvětlil, že moje sestra je adoptovaná a já ne. A v tu chvíli – nebylo to ani tak rozhodnutí, jako spíš vnitřní pocit – jsem věděla, jak bude můj život vypadat. Tak nějak jsem si představovala své chlapce tady. Od té doby jsem o tom nikdy moc nepřemýšlela. Na světě jsou dvě věci, které vím: Vždycky jsem věděl, že věřím v Boha, a že budu adoptovat děti. Všechno ostatní je na vážkách.
Zažili jste s manželem během procesu adopce nějaké překážky?“
Ano. Dnes sedí dva lidé ve vězení za to, že nás podvedli. Slova moudrosti: Vygooglujte si lidi, které se chystáte podvést. Nepodvádějte investigativní televizní reportérku! , měli jsme dítě dva dny, dokud si to biologická matka nerozmyslela, než jsme opustili nemocnici. Ale sečteno a podtrženo: Každý člověk, který si chce nechat své dítě, by si ho měl nechat! Pracovali jsme se ženou docela pozdě v těhotenství a ona se nám prostě už nikdy neozvala.
Nějaká rada nebo moudrost?
Ačkoli to může být těžké, proces adopce zajišťuje jednu věc: dítě na konci cesty. Někde tam venku je dítě, které bude adoptováno do vaší rodiny. Vyjde to.
Vzhledem k tomu, kolik práce jste vložil do pěstování této jedinečné kariéry, na co jste nejvíce hrdý?
Všechno skvělé, co mám, cítím, že mohu připsat někomu jinému. Mám skvělé manželství, protože mám skvělého manžela. Jsem do něj bláznivě zamilovaná. Mám skvělé děti, protože je tak stvořil Bůh. Natáčím televizní pořad na schodech na svém domě v teniskách, protože jsem ten nápad přednesla v den, kdy lidé byli příliš zaneprázdněni, než aby řekli ne. Cítím se velmi, velmi šťastná.
Podle tvého vzoru v pořadu „Talk Stoop“ nám řekni něco, co jsi nikdy nikomu neřekla před kamerou ani mimo ni.
Nikdy jsem se necítila sama. Dokonce i když jsem zcela zjevně sám nebo když jsem se přestěhoval do zahraničí a byl jsem jediným člověkem, kterého jsem na kontinentu znal, vždycky jsem se cítil doprovázen.
Čím?
Možností – prostě vědomím, že se za rohem něco stane. Pocit, že možnost je všude tam, kam jdete. To je konstanta.
Sarah Torretta Klocková je vypravěčka, fotografka a zkušená vychovatelka svých tří dětí, které jsou všechny zrzavé jako jejich otec. Žijí spokojeně v Sunset Parku v Brooklynu.
A pokud chcete nahlédnout do seznamu pěti lidí, s nimiž by Cat Greenleafová chtěla udělat rozhovor, klikněte sem.