Prosinec 1963
Dne 21. prosince 1963 přivezlo ministerstvo zahraničí USA keňského ministra vnitra Jaramogiho Ogingu Odingu na prohlídku různých částí Spojených států před jeho vystoupením v OSN, kde se Keňa měla stát 113. členem. Ministerstvo si zejména přálo, aby navštívil Atlantu, tehdy známou jako „město příliš zaneprázdněné nenávistí“, a demonstroval tak rasový pokrok ve Spojených státech. Protestům černochů se dostávalo celosvětové pozornosti. Pan Odinga kritizoval Spojené státy za systematickou diskriminaci Afroameričanů a obhajoval rozhodnutí Keni usilovat o přátelské vztahy s východním blokem i západními státy.
Atlanta byla ovšem téměř zcela segregovaná. A jakmile pan Oginga dorazil do Georgie, ministerstvo zahraničí záměrně obešlo atlantské ústředí SNCC. Když se o jeho příjezdu dozvěděl výkonný tajemník SNCC Jim Forman, podařilo se mu domluvit setkání s keňským vůdcem v hotelu Peachtree Manor, jednom z mála desegregovaných hotelů ve městě.
„Pan Odinga nás v hale přivítal s vřelým úsměvem,“ vzpomíná pracovnice SNCC Judy Richardsonová. „Byl elegantně oblečený v dlouhé splývavé tradiční buba, měl skutečně královské držení těla a mluvil anglicky lépe než já.“ Pracovníci SNCC toho o Keni moc nevěděli, i když se k mnoha z nich povstání „Mau Mau“ nebo „Hnutí za půdu a svobodu“ dostalo prostřednictvím černošských novin.
Členové SNCC sedí v Toddle House v centru Atlanty, 1963, crmvet.org
Při společném setkání pan Odinga hovořil o historii keňského osvobozeneckého hnutí a jejich snaze dosáhnout svobody. Pracovníci SNCC diskutovali o své práci na registraci voličů na jihu země. Při tomto prvním setkání s africkým vůdcem organizátoři SNCC velmi obdivovali upřímnou a čestnou povahu Oginga Odingy. Setkání bylo ukončeno několika písněmi o svobodě, například „We Shall Overcome“. Poté se skupina SNCC rozhodla diskutovat o setkání v kavárně Toddle House v sousedství hotelu, ale poté, co se usadili, jim byla odepřena obsluha. Následně došlo k improvizovanému sit-in.
Do restaurace se sjela atlantská policie, demonstranty zatkla a některé odvlekla do vězení. Během věznění napsal člen SNCC Matthew Jones píseň, kterou později nahrála skupina SNCC Freedom Singers, s názvem „Oginga Odinga“. Píseň vyprávěla o návštěvě skupiny u pana Odingy a spojovala refrén „Freedom Now“ s „Uhuru“, svahilským slovem pro svobodu.
Podle Mary Kingové „toto setkání bylo vlastně prvním konkrétním kontaktem mezi americkým hnutím za občanská práva a nově vznikajícími africkými státy a osvobozeneckými hnutími“. Po tomto setkání aktivisté SNCC stále častěji aktivně vyhledávali spojence mimo hranice USA, aby je podpořili. Zpochybňovali také přítomnost americké armády v různých částech světa.
Přijetí solidarity SNCC s kolonizovanými národy po celém světě pomohlo organizátorům rozšířit jejich myšlení o boji za sociální změnu, což vedlo SNCC k výzvám a tlaku na federální vládu, aby ukončila nespravedlnost a útlak na mnoha frontách po celém světě. Jak poznamenal Matthew Jones: „S tím slovem svoboda je to zvláštní. Je úplně jedno, jestli je svahilské, japonské, čínské, anglické nebo francouzské, má ten určitý zvuk.“
Zdroje
Guy a Candie Carawanovi, ed., Zpěv pro svobodu: The Story of the Civil Rights Movement Through its Songs (Bethlehem, PA: Sing Out Publications, 1990), 124.
Charles E. Cobb, Jr, This Nonviolent Stuff’ll Get You Killed: How Guns Made the Civil Rights Movement Possible (Durham and London, Duke University Press, 2016), 136-137.
Judy Richardson, „SNCC: My Enduring ‚Circle of Trust‘,“ Hands on the Freedom Plow: (Urbana: University of Illinois Press, 2010), 352-353.
Mary King, Freedom Song: A Personal Story of the 1960s Civil Rights Movement (New York: William Morrow & Company, 1987), 164-171.
Brenda Gayle Plummer, In Search of Power: African Americans in the Era of Decolonization, 1956-1974 (New York: Cambridge University Press, 2013), 130-131.