„Ostrov svatého Vavřince na Aljašce je archeologicky i historicky známý pro svou důležitou roli ve vývoji arktických kultur. Nachází se v Beringově moři, leží necelých 200 mil jižně od Beringova průlivu, asi 125 mil jihozápadně od města Nome na aljašské pevnině a jeho severozápadní cíp je vzdálen pouhých 40 mil od Sibiře. Předpokládá se, že je jednou z mála zbývajících nepotopených částí pevninského mostu spojujícího Nový a Starý svět v období pleistocénu, který umožňoval migrujícím skupinám z Asie vstup do Severní Ameriky. Pravěké a historické eskymácké kultury na ostrově vykazují vazby se skupinami na obou stranách Beringova průlivu.
Ostrov obsahuje řadu významných lokalit ve vývoji prehistorie Beringova moře a vytvořil rozsáhlý artefaktový záznam důležitý pro stanovení chronologie osídlení oblasti. Tato pravěká kulturní chronologie, která je stále přeformulovávána, je obecně následující: Období starého Beringova moře/Okvik (cca 1-700 n. l.), období Birnirk/Punuk (cca 500-1200 n. l.) a období Thule (cca 900-1500 n. l.). Soubory pocházející ze všech těchto období vykazují předměty související s arktickým způsobem života spojeným s lovem mořských savců, přičemž stylistické rozdíly v artefaktech používaných různými skupinami 
Historičtí Eskymáci z ostrova svatého Vavřince se tradičně řídili podobným způsobem života jako jejich pravěcí předkové. Tito historičtí obyvatelé jsou kulturně příbuzní spíše asijským skupinám Eskymáků než těm severoamerickým. Jejich jazyk, sibiřský jupik (známý také jako středosibiřský jupik), je jediným jazykem, kterým mluví lidé na obou stranách Beringovy úžiny, a nejzřetelněji ukazuje na jejich pokračující spojení s eskymáckými skupinami sibiřské Asie.“
.