Populární na Variety
Není vůbec neobvyklé, že se umělci dostanou do tvůrčích nebo finančních sporů se svými nahrávacími společnostmi, ale jen málo z nich skončí u soudu. V loňském roce zažaloval Kanye West své vydavatelství Universal a vydavatele EMI s tvrzením, že jeho smlouvy se rovnají „otroctví“ (žaloba EMI byla urovnána v září), což je ozvěnou slavné bitvy Prince s Warner Bros. před 25 lety, kdy si umělec na protest proti smlouvě s Warner Bros. namaloval na obličej slovo „otrok“, než se s vydavatelstvím v roce 1996 rozešel. Brad Paisley se v roce 2014 soudil se Sony Music kvůli sporu o licenční poplatky, Trent Reznor vedl tvrdou právní bitvu se svým prvním vydavatelstvím TVT; výčet by mohl pokračovat.
Pro hlavní precedens je však třeba vytočit rok 1960: když hvězdný jazzový klavírista Erroll Garner zažaloval Columbia Records za porušení smlouvy – a po téměř tříleté bitvě u newyorského Nejvyššího soudu vyhrál.
Jednalo se o přelomový případ, který byl z velké části zapomenut. „Příběh Errolla Garnera je důležitý,“ říká profesor historie na Kalifornské univerzitě a autor Robin D. G. Kelley. „Kontextem jsou padesátá léta na vrcholu Garnerovy moci. Vyhrával ankety DownBeat a další mezinárodní ceny. Byl na vrcholu a jeho manažerka Martha Glaserová (na snímku nahoře vpravo s Garnerem) uzavřela s Columbií smlouvu s bezprecedentní klauzulí, která dávala Errollovi právo schvalovat vydání jakékoli jeho hudební nahrávky.“
Garner, známý především jako autor klasické skladby „Misty“, byl pro Columbii zlatým dolem díky albu „Concert by the Sea“ z roku 1955, které nahrál živě se svým triem v Carmel-by-the-Sea v Kalifornii. Bylo to hitové album jeho charakteristického swingujícího, excentrického, polyrytmického osobitého stylu, kterého se do roku 1958 prodalo milion kopií. Glaser podepsal s umělcem v roce 1956 pětiletou smlouvu s Columbií a právě ji přehodnocoval, když v roce 1960 začalo vydavatelství bez jeho souhlasu vydávat skladby z Garnerova ohromného množství studiových nahrávek. Legendární jazzový manažer A&R George Avakian se Garnera u Columbie zastával, ale na jeho místo nastoupil popový producent Mitch Miller, mentor zpěváka Johnnyho Mathise (který mimochodem v roce 1959 získal velký hit s písní „Misty“). Někde ve směs Columbia přehlédla Garnerovo právo na schválení vydání.
Legendární hledač talentů a producent John Hammond (který mimo jiné objevil Billie Holiday, Boba Dylana, Arethu Franklinovou a Bruce Springsteena) se právě vrátil do Columbie po přestávce. Garner ho oslovil telegraficky. V roce 1960 mu napsal: „K tomu došlo navzdory mému písemnému upozornění adresovanému vašim lidem z nahrávací společnosti… materiál nebyl schválen a nebyl hoden veřejného prodeje. Z etického hlediska mě udivuje, že k vydání došlo právě v době, kdy se můj manažer setkával s mou žádostí a kdy ji ujišťovali, že album nebude vydáno.
„Máte snad pocit, že mě můžete peskovat, protože jsem černošský umělec?“, pokračoval Garner. „Musím požadovat, aby se prodej a distribuce alba okamžitě zastavily a aby bylo staženo z tisku, od lidí z rádií a od prodejců desek, kteří ho předtím obdrželi… protože to porušuje nejen mou uměleckou integritu, ale i integritu všech umělců vašeho vydavatelství.“
Garner a Glaserová zažalovali Columbii, vydavatelství jim to vrátilo protižalobou u federálního soudu, což znamenalo, že pianista musel složit 40 000 dolarů na peněžitou kauci; s jejím financováním mu pomohli přátelé. V tehdejším prohlášení Garner napsal: „Zaplatil jsem peněžitou kauci, protože jsem cítil a cítím, že v tomto případě nejde jen o má práva, ale i o práva mých kolegů z nahrávacího a hudebního průmyslu, a udržení soudního příkazu se stalo hluboce naléhavým. Upřímně doufám, že budoucnost všech nahrávacích umělců by v důsledku této žaloby mohla přinést větší jistotu pro tvůrčí vlastnictví.“
V průběhu zdlouhavého soudního sporu o žalobu a protižaloby vydala společnost Columbia další dvě Garnerovy nahrávky („The One and Only Erroll Garner“ a „The Provocative Erroll Garner“, což byl název, který byl sám o sobě vzhledem k situaci provokativní). Pianista byl nucen vynechat dva a půl roku nahrávání na vrcholu své kariéry. Někteří spekulují, že tato absence je hlavním důvodem, proč dnes není tak opěvován jako jeho současníci, například Dave Brubeck.
Kelley poukazuje na další faktor sporu, který začal v roce 1958, kdy Saturday Evening Post napsal negativní obraz Garnera, mistra improvizace samouka, který neuměl číst noty. „Líčili ho jako veselého, naivního chlapíka,“ říká Kelley. „Říkali, že je mimo realitu. Když se ho spisovatel zeptal na Bacha, řekl, že si Erroll myslí, že je to nějaké pivo. Říkali, že je negramotný, a stavěli Garnera do role někoho, kdo nemá nic společného s penězi a je mu to jedno. Mainstreamový tisk ho považoval za idiotského divocha.“ Kelley naproti tomu říká, že černošský tisk, kde se jeho bitva dostala na titulní stránky novin, ho oslavoval jako střízlivého, výřečného a inteligentního Davida, který porazil Goliáše. Mám pocit, že to lze považovat za případ občanských práv i za precedens pro umělce.“
Když Garner vyhrál svůj přelomový případ průlomového prohlášení o svobodě umělce, obdržel finanční vyrovnání, byly mu vráceny jeho mastery a Columbia souhlasila se stažením a zničením desek, které vydala bez jeho souhlasu, ačkoli mnoho z těchto desek skončilo na černém trhu (je možné, že za nelegální prodej desek byli zodpovědní spíše distributoři než Columbia).
Z peněz bylo financováno založení Garnerova vlastního nezávislého vydavatelství s Glaserem. S Glaserem jako producentem nahrál Garner za 18 let 12 alb pro Octave Records. Tato alba byla v průběhu existence labelu distribuována různými společnostmi.
„To byl také pozoruhodný výkon,“ říká Peter Lockhart starší producent Erroll Garner Jazz Project a viceprezident Octave Music. . „Pokud víme, byl to zrod umělce, který si udělal vlastní licenční smlouvu.“
Kelley souhlasí. „To, co Erroll udělal, byl precedens pro umělce,“ říká. „Mohli mít práva na svůj vlastní materiál.“
V korespondenci s Hammondem z roku 1981, čtyři roky po Garnerově smrti, Glaser tvrdil, že v soudním sporu šlo o mnohem víc než o finance. Výkonný ředitel odpověděl: „Často si kladu otázku, jak by se k umělci s právními problémy pana Garnera vis a vis se společností CBS, vzhledem k jeho uměleckému a prodejnímu významu v té době, chovali právníci a vedoucí pracovníci společnosti dnes. Erroll byl pravděpodobně prvním černošským umělcem – nebo umělcem jakékoli barvy pleti -, který se postavil velké nahrávací společnosti (v době, kdy měli černošští umělci potíže i se získáním dobrých právníků)….Veřejnost o tom, co se dělo, věděla jen málo (na rozdíl od dneška, kdy je každá hádka mezi umělcem a společností hlavní zprávou), protože právník pana Garnera trval na tom, aby se po dobu tří let soudního sporu nezveřejňoval a Garnerova nahrávací kariéra byla u ledu.“
Sám Hammond v korespondenci napsal: „Erroll byl skvělý umělec. Největší chybou, kterou kdy udělal, bylo, že opustil CBS z čistě finančních důvodů. Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách, abych věci urovnal.“
Garnerova produkce Octave sice neměla marketingové síly Columbie, ale dávala mu svobodu nahrávat novou hudbu, včetně živých vystoupení. V letošním roce byla zahájena série Octave Remastered, vydávaná společností Mack Avenue Records, v rámci které bylo znovu vydáno všech 12 alb Octave Garnera s restaurovanými master záběry a nově objevenými nevydanými skladbami. „Na těchto albech je slyšet, jak Erroll hraje svobodně,“ říká Lockhart, hlavní producent série. „Pro ‚Dreamstreet‘, své první album u Octave, probíral repertoár s Marthou. Erroll sice na svých koncertech hrál medley ‚Oklahoma!‘, ale nikdy ji nenahrál. Nebyl si jistý, ale Martha mu řekla: ‚Teď si můžeš dělat, co chceš‘. Erroll se tedy chopil příležitosti a nahrál ‚Oh, What a Beautiful Morning‘, ‚People Will Say We’re in Love‘ a ‚Surrey With the Fringe on Top‘. Nemusel žádat vydavatelství o povolení.“
Série Octave Remastered začala koncem září čtyřmi Garnerovými alby a bude pokračovat reedicemi každý měsíc až do června příštího roku.
„O Errollovi je toho tolik k objevování,“ říká pianista Christian Sands, kreativní ambasador pozůstalosti, jehož cílem je přetvářet Garnerovu hudbu v jeho kapele pro posluchače v dohledné budoucnosti. „Byl v čele tolika věcí. Ve své hudbě byl průkopníkem v překračování žánrů od klasiky přes jazz a pop až po latin jazz. A překonával bariéry i ve společenském životě. Byl tu černošský umělec s židovským manažerem v době, kdy v prostředí, kde vládl rasismus, bylo horko. A Martha stála v první linii hnutí za občanská práva. A oni dva uměli skvěle jednat se smlouvami. Tlačili na pilu. Když něco nebylo v pořádku, řekli: „Dobře, odejdeme.“ A taky to udělali. Věděly, jak jim říct, že blafují.“