Slepá krysa (Spalax carmeli). Foto: Andrey V. Galkin.
Ačkoli slepé krtčí krysy neobjevily cestu k věčnému mládí, zdá se, že si užívají stáří bez rakoviny, a tajemstvím jejich odolnosti je zřejmě jejich podzemní existence. Imad Shams z Haifské univerzity v Izraeli vysvětluje, že hlodavci se setkávají s nebezpečně nízkou hladinou kyslíku (hypoxií) a jsou vystaveni působení vnitřně produkovaných látek poškozujících DNA, které se uvolňují při větrání nor, přesto se zdá, že netrpí žádnými chorobnými účinky. Předpokládalo se, že se u nich vyvinuly účinné mechanismy opravy DNA, které je chrání před poškozením – což by je mohlo chránit i před rakovinou – ačkoli Shams říká, že „doposud nebyl pro tuto domněnku poskytnut žádný přímý experimentální důkaz“. Protože tato otázka nebyla vyřešena, začal se svými kolegy Veredem Domankevičem, Hossamem Eddinim a Amani Odehem hledat přímé důkazy o schopnostech molekulární sebeobrany slepých krtků.
Tým nejprve odebral kožní buňky z mláďat slepých krtků (Spalax carmeli) a pěstoval je izolovaně v laboratoři, poté je vystavil peroxidu vodíku – jednomu z toxinů produkovaných kyslíkem, který rozbíjí vlákna DNA – aby zjistil, jak dobře přežívají. Působivé bylo, že krtčí buňky přežily škodlivé účinky dobře, s vysokým podílem přeživších zdravých buněk na rozdíl od krysích kožních buněk, které trpěly vysokou mírou úmrtí. Když tým navíc zkontroloval, jak velké poškození utrpěla DNA krtků, ohromilo je, že krtci nahromadili podstatně méně zlomů DNA než kožní buňky potkanů.
Šams však říká: „Stále nebylo jasné, zda je to způsobeno účinnými mechanismy oprav a údržby DNA, nebo jinými důvody.“ Tým proto vystavil buňky rostoucím dávkám poškozujícího UV záření a chemoterapeutiku etoposidu – oba tyto látky rovněž narušují řetězce DNA – aby zjistil, jak dobře přežívají buňky krtků. Působivé bylo, že buňky krtků, které byly ošetřeny chemoterapeutickým lékem, nebyly téměř zasaženy, na rozdíl od kožních buněk potkanů, které sotva přežily 2 dny po nejvyšší dávce chemoterapie. Mezitím buňky krtků vystavené UV záření utrpěly určité poškození, ale zdaleka ne tak závažné jako poškození kožních buněk potkanů. Shams a jeho kolegové navíc vpravili do buněk krtčích potkanů DNA poškozenou UV zářením, aby zjistili, jak dobře dokáží hlodavci poškození opravit, a zjistili, že schopnost krtčích potkanů opravit poškození DNA je 36krát vyšší než u krysích kožních buněk.
Shams říká: „Ukázali jsme, že schopnost opravovat poškození DNA vyvolaná peroxidem vodíku je u Spalaxů pětkrát vyšší než u potkanů.“ A dodává, že výsledky naznačují „zapojení oprav nukleotidové excize, oprav bází a dalších cest“. Doufá také, že poznatky získané od těchto pozoruhodných hlodavců vzdorujících rakovině by mohly nabídnout naději na skutečný lék proti rakovině: „Pochopení mechanismů, které se u Spalaxů vyvíjely po miliony let, má nejen význam pro pochopení stárnutí a vývoje rakoviny, ale může mít i terapeutický význam.“
.