Po pět tisíc let, od první akkadské říše až po pád Sovětského svazu, se společnosti organizovaly do říší, které se staraly především o svou bezpečnost a expanzi, jakmile byl poměr sil příznivý. Až do koloniální éry se říše budovaly na základě územní kontinuity, bez překračování moří a oceánů. Velké říše – s výjimkou koloniálních – byly tedy prakticky všechny asijské říše. Například Egypt, Mezopotámie, Írán nebo Čína byly v různých dobách matricí říší, které někdy trvaly značně dlouho.
Pojmem říše lze označit nadvládu, kterou císař nebo vláda vykonává nad obyvatelstvem různého etnického nebo náboženského původu. Zahrnuje územní expanzi pomocí násilí a je udržována zastrašováním a leskem prestiže. Když jsou impéria mocná, usilují o nastolení míru založeného na pro ně výhodném statusu quo. Jsou-li ohrožovány zvenčí a podkopávány vnitřními krizemi, hroutí se, když jsou nadměrně vytíženy nebo když klesá jejich imperiální vůle.
Ani Sargon Akkadský, první císař v dějinách, ani Dareios I., který vybudoval největší říši starověku, ani Čingischán, pán největší kontinentální říše, jakou kdy svět poznal, neměli ponětí o kartografii, ale věděli, jak strategicky využít prostor a jeho omezení k vytvoření a udržení nejrozsáhlejšího systému správy, jaký kdy existoval. Čím větší je impérium, tím je mocnější, protože musí být, aby si udrželo kontrolu. Velikost říše je tedy synonymem moci a fyzický prostor, který spravuje, ukazuje na schopnost správy paláce. Vznik impérií tak vyžaduje rozvoj nových řídících kapacit, aby bylo možné shromažďovat potřebné informace k lepší ochraně hranic a zároveň udržet centrum pod kontrolou.
Podle Ibn Chaldúna sídlí moc v hlavním městě a luxus moci sídlí v jeho hlavním městě. Hlavní město je tedy svědectvím skutečné nebo vládní moci, je odrazem síly moci, která odráží politický mír, sociální rozmanitost a bohatství říše. Mocnost totiž nemůže zcela ovládnout celé své území. Důležité je kontrolovat vnitřní zlomové linie říše stigmatizací opozice a zároveň monitorovat hranice. Palác může také vytvářet vlastní povolené zóny obklíčení, aby omezil riziko imploze.
Přestože je nezbytné udržet hlavní město, symbol říše, musí být moc přítomna i na místě. Proto, aby přežila, bude muset přenést část svých pravomocí a decentralizovat se, aby se vyhnula přímému řízení skupin pod svou nadvládou. Jak upozorňuje Hamit Bozarslan, říše není „továrnou na občany“ a její životaschopnost „vyžaduje, aby v ní byly uznány derogační správní orgány“.1 Tyto různé správní orgány mají také reprezentativní hodnotu pro podrobené národy, které, jak Bozarslan zdůrazňuje, jsou součástí obyvatelstva „pod záminkou privilegovaných partnerů“. Vzniká tak vztah mezi centrem a periferií, vzdálenou někdy i několik tisíc kilometrů. „Moc je tam, kde je král,“ napsal Pierre Briant. Proto je nezbytné, aby byl král vidět, pohyboval se a navštěvoval ostatní póly moci, aby je legitimizoval.
Serif Mardinův rozbor Osmanské říše lze zobecnit. Podle tohoto sociologa má impérium ve snaze udržet si kontrolu tendenci až do krajnosti racionalizovat použití donucovacích prostředků, které má k dispozici, aby je učinilo účinnými. Proto se upřednostňuje vyjednávání a uzavření „smlouvy“, v níž je v zájmu každé ze stran dodržovat zavedený řád.
Říše je založena na přísné hierarchii, která omezuje pravomoci jednotlivců, aby nedocházelo k nerovnováze a narušení statu quo. Neexistuje zde pojem rovnosti, ale smlouva, jejímž úkolem je uklidnit konzervativní vášně tím, že poskytne poddaným říše bezpečí. Tento proces podřízení se a odříkání popsaný v tezích Thomase Hobbese nebo Ibn Chaldúna je upevněn daňovým systémem. Zadržování daní umožňuje zavést systém přerozdělování, který vytváří poslušnost podporující moc z nutnosti. Navíc, jak upozorňuje Maxime Rodinson, umožňuje internalizaci vztahu nadvlády a podřízenosti, který zavedlo impérium2. Muži se tedy zříkají zbraní výměnou za bezpečnost města, kterou zajišťuje profesionalizovaný vojenský sbor. Proces pacifikace, symbolizovaný složením zbraní, se uskutečňuje výměnou za zřeknutí se svobody a přijetí kontroly centrální moci. Je však třeba poznamenat, že každá takto definovaná společnost představuje prostory disidentství (na okraji, protože se nacházejí mimo řád), které nemají prospěch z pohodlí polis.
Ne rovnostářské, panovačné, despotické a někdy velmi donucovací, „říšské řešení“ dokázalo navzdory všemu a po tisíc let integrovat, a tím pacifikovat mnohočetnou odstředivou dynamiku. Rozvrstvení mezi komunitami, které ji tvoří, brání vzniku jednotlivce jako občana, ale nevylučuje jiné formy občanství, které umožňují vnitřní mír. Jestliže je moc jediným správcem spravedlnosti tím, že diktuje právo, pak tím, že určuje organizační rámec společnosti, umožňuje sjednocování norem a konstituování esprit de corps. Impérium konstruuje univerzální rámec, který je vepsán do prodlouženého času, aniž by vnucovalo jednotnou časovost, a ponechává tak periferním skupinám široce vymezenou autonomii.
Ačkoli monopol na donucovací prostředky, bezpečnost a přerozdělování podporuje legitimitu centrální moci, všimněme si také, že jako v každém systému lidské vlády je pro posílení její prestiže a legitimity prvořadé náboženství a později politická ideologie. Duchovní, etická a utopická stránka jsou tedy nezbytné k tomu, aby se systematicky neuchylovala ke své donucovací moci nebo ke hrám na kooptaci společenských segmentů.