SMRT ENVER PASHA

TENTO TÝDEN V ARMÉNSKÉ HISTORII
(Připravil Arménský národní vzdělávací výbor)

Smrt Envera Paši

(4. srpna, 1922)

Každý, kdo zná historii arménské genocidy, slyšel jméno Envera Paši jako jednoho z jejích klíčových vykonavatelů.

Na rozdíl od jejího strůjce Talaata byl Ismail Enver Paša vojenský důstojník, který se narodil 22. listopadu 1881 v Konstantinopoli. Studoval na různých vojenských školách a v roce 1903 absolvoval s vyznamenáním. V roce 1906 byl poslán ke třetí armádě dislokované v Soluni. Během své služby se stal členem Výboru pro unii a pokrok (CUP).

Když v červnu 1908 vypukl mladoturecký puč, Enver se stal jedním z jeho vojenských vůdců. Aktivně se podílel na potlačení pokusu o protipřevrat z dubna 1909, který se snažil obnovit absolutní moc Abdula Hamida. Poté byl vyslán do Berlína jako vojenský atašé, kde posiloval vazby mezi německou a osmanskou armádou.

Během italsko-turecké války v roce 1911 Enver opustil Berlín a organizoval obranu Libye, kde byl jmenován guvernérem Benghází. Když v říjnu 1912 začala první balkánská válka, byl povolán zpět do Konstantinopole a povýšen do hodnosti podplukovníka. V témže roce padla CUP z vlády a byla nahrazena stranou Liberální unie. Těžká osmanská porážka v první balkánské válce však vládu oslabila a Enver v lednu 1913 zorganizoval převrat. Moc se vrátila do rukou CUP a triumvirát tvořený Enverem, Talaatem a Jemalem pašou se ujal vlády až do konce první světové války. Enver se stal ministrem války a přiženil se do královské rodiny. Když v červnu 1913 vypukla druhá balkánská válka, odvrátil část ztrát znovudobytím Adrianopole (dnešní Edirne) od Bulharů.

Enver byl strůjcem osmansko-německého spojenectví v první světové válce a očekával rychlé vítězství, které by bylo pro říši přínosem. Převzal velení osmanských sil na Kavkaze. Usiloval o vytvoření panturecké říše sahající až do Střední Asie, chtěl vytlačit Rusy a získat zpět Kars a Batum, které mu byly odstoupeny po rusko-turecké válce v letech 1877-1878. Jeho ofenziva v husté zimě skončila katastrofální porážkou v bitvě u Sarikamiše v prosinci 1914 – lednu 1915 a desítkami tisíc tureckých vojáků, kteří zahynuli při následném ústupu. Po návratu do Konstantinopole Enver obvinil ze svého neúspěchu arménské vojáky, ačkoli v lednu 1915 ho arménský voják přenesl přes bojové linie na zádech a zachránil mu život a v dopise napsaném samotným Enverem konžskému prelátovi, biskupovi Karekinu Chačadourianovi, byli Arméni v únoru 1915 pochváleni za svou statečnost a věrnost.

Enver sehrál významnou roli v genocidě Arménů. Učinil první kroky tím, že nařídil odzbrojit arménské rekruty v osmanské armádě a přeřadit je do pracovních praporů před jejich hromadnou popravou. Tyto pokyny byly vysvětlovány na základě obvinění z vlastizrádné činnosti, ale porážka jeho armády se stala pouze záminkou k vystupňování vyhlazovací kampaně, která byla rozpoutána i proti civilnímu obyvatelstvu s využitím tajné polovojenské Zvláštní organizace (Teshkilât-i-Mahsusa) k systematickému masakrování deportovaných Arménů.

Po zhroucení ruské fronty v roce 1918 postupovala osmanská vojska na Kavkaz. Třetí armáda, které velel Vehib paša, vstoupila na území východní Arménie a v květnu 1918 byla zastavena v bitvách u Sardarabadu, Baš Aparanu a Gharakilise. Nová vojenská síla nazvaná Islámská armáda, které velel Enverův nevlastní bratr Nuri, postoupila směrem k území dnešního Ázerbájdžánu a v kombinaci s Tatary (Ázerbájdžánci) obsadila 15. září Baku a zorganizovala masakr místního arménského obyvatelstva.

Osmanská říše však čelila porážce. Enver byl v říjnu 1918 odvolán z ministerské funkce a o měsíc později uprchl spolu s dalšími členy CUP do exilu. Souzen v nepřítomnosti poválečným vojenským soudem za zločiny „uvržení země do války bez legitimního důvodu, násilné deportace Arménů a opuštění země bez povolení“ byl v červenci 1919 odsouzen k trestu smrti.

Enver nejprve odjel do Německa a pendloval sem a tam mezi Berlínem a Moskvou ve snaze vybudovat německo-sovětské spojenectví. V září 1920 odjel do Baku a zúčastnil se kongresu východních národů. V červenci 1921 se pokusil vrátit do Turecka, ale Mustafa Kemal ho nechtěl mezi svými vojáky, protože výslovně odmítal Enverovy panturecké myšlenky. Odcestoval do Moskvy, kde se mu podařilo získat důvěru sovětských úřadů. V listopadu 1921 byl Leninem vyslán do Buchary v Turkestánu, aby pomohl potlačit povstání proti místnímu bolševickému režimu. Místo toho spolu s malým počtem stoupenců přeběhl k povstalcům a sjednotil jejich různé skupiny pod svým velením k boji proti Rudé armádě.

4. srpna 1922 zahájila jezdecká brigáda Rudé armády pod velením Hakoba Melkumiana (v ruských pramenech známého jako Jakov Melkumov) překvapivý útok nad Enverovým štábem u vesnice Ab-i-Derya. Útok skončil Enverovou smrtí. Existují různé verze. Podle Melkumovových pamětí se Enverovi podařilo uprchnout na koni a několik dní se skrýval ve vesnici Čaghan. Poté, co byl úkryt lokalizován, vtrhla sovětská vojska do vesnice a Enver byl v následném boji zabit samotným Melkumovem.

Enverovo tělo bylo pohřbeno poblíž Ab-i-Derya. Stejně jako v případě Talaata v roce 1943 byly ostatky tohoto kata arménského lidu v roce 1996 převezeny do Turecka a znovu pohřbeny na hřbitově Památník svobody v istanbulském Šišli.