Všichni máme chronologický věk – doslovný počet let, které jsme strávili na této Zemi – ale ne vždy se tak cítíme. Může vám být 22 let, ale duchovně se cítíte na 45 let. Může vám být 82 let a cítíte se na 13 let. Nedávno jsem objevil skutečný, legitimní psychologický termín pro tuto zkušenost: Věk, který pociťujete. Obecně je mi chronologicky 32 a pocitově 26, ale někdy mě správná píseň dokáže vrátit spíš do 16.
Tak tomu bylo ráno, kdy jsem poprvé slyšel „Pristine“, hlavní singl z debutového alba Snail Mail, Lush. Byla neděle, ležel jsem v posteli, byl jsem naštvaný na nějakého chlápka. Cítil jsem se uvnitř mrtvý. Ale pak jsem brzy psal všem ostatním, kteří byli vzhůru: „Mám hroznou kocovinu, jsem naštvanej na nějakýho týpka a cítím se uvnitř mrtvej. Ale slyšeli jste tuhle písničku?“ Snail Mail je druhá strana mince Carly Rae Jepsen, pokud jde o pocity teenagerů – namísto prožívání sladké, pěnivé energie šestnácti let nabízí Snail Mail možnost zprostředkovaně zabouchnout dveře od ložnice a zařvat I’M NEVER COMING OUT AGAIN. Lush je překvapivě dobrý debut, štíhlý desetipísňový sprint napříč emocemi dospívání – lhostejností, zklamáním, zmatkem, nadějí -, který v posluchačích zanechá závratný pocit, že během necelé hodiny znovu prožili věk 15-19 let. A šestnáct, jak už to tak bývá, je zhruba věk, kdy Lindsey Jordan napsala většinu písní na albu.
„Pristine“ je sebevědomě, požitkářsky melodramatická skladba, říká mi dnes devatenáctiletá Jordan, když se setkáváme v Music Hall of Williamsburg před jejím brooklynským koncertem: „Jsem sarkastická, ale myslím, že je založena na skutečném melodramatu.“ Když svým jasným, těžkým hlasem stále dokola zpívá „I’ll never love anyone else“, zní to, jako by to myslela vážně, i když to tak ve skutečnosti není. Je na krok vzdálená realitě, která píseň inspirovala. Tím se dostáváme ke záludnostem Snail Mail:
Zjistil jsem, že to všechno probírám s Jordan v šatně v zákulisí, zatímco ona hraje na svou kovově červenou kytaru. Mluvím s člověkem, který se narodil v roce 1999, což z jejího chronologického věku dělá něco, na co opravdu nechci myslet. Je divné, ptám se, když ti říkám, že se cítím citově spjatý s tvými písničkami, i když jsi tak mladá a já ne?“
„Ne,“ pokrčí rameny, „to je zvrácené.“
Liz Phair hraje o ulici dál v den koncertu Snail Mail. Je to tak divoké, vykřikuje Jordan, zatímco si vyměňuje esemesky s Liz Phairovou, nadšená, že jí její osobní hrdinka vyhazuje do vzduchu telefon. Jordan je součástí kohorty pokřivených, emocionálně upřímných indie rockových umělkyň a v některých kruzích byla pomazána za Phaiřinu nástupkyni. Pitchfork ji označil za „budoucí zvuk indie rocku“.
Právě teď je budoucí zvuk indie rocku trochu vystresovaný. Zvuková zkouška neproběhla tak, jak by si přála. Její kapela je nervózní. Je napjatá a rychle si prochází místo konání, aby doladila všechno, co je třeba před vystoupením doladit: Někdo jí připomene, že se musí najíst, jiný, že musí nastavit světelné signály. Přejde pódium, brnkne na basu, která spočívá ve stojanu, udělá si legraci z jednoho člena kapely, zamíří do backstage lounge, ukáže mi dort s Kristen Stewartovou, který jí poslalo její vydavatelství (protože Kristen Stewartovou miluje), a vypne pohádky, které někdo nechal v televizi. „Ti kluci se pořád dívají na pořady pro děti,“ říká. „Chci říct, my se na SpongeBoba díváme pořád, ale co je tohle?“ ptám se. Vypne to a na chvíli dokončí textovou zprávu Phairové. Řekne mi, že právě pověsila plakát Vyhnanství v Guyville na tyrkysové stěny svého dětského pokoje.
Jordan vyrůstal na předměstí Baltimoru. Na místě ale nezáleží, „předměstí“ je jejich vlastní stav mysli. V jejím případě nebyla ani tak něčím, proti čemu by se měla bouřit, jako spíš příjemným místem, kde mohla dospět sama k sobě a poslouchat Paramore a Coldplay, ale také objevovat baltimorskou DIY hudební scénu prostřednictvím starších přátel s auty, kteří ji vozili na koncerty. Hrála hokej a v kostelní kapele a v cover kapele máminy kamarádky, ve sportovních barech a na scuzzy house parties. V tak raném věku se zapojila do kapel natolik, že jí slovo „muzikantka“ nikdy nepřipadalo jen jako hlučný koníček – byla to skutečná, životaschopná kariéra, jako každá jiná, kterou si můžete vybrat ve hře What Color Is Your Parachute.
Jordan začala hrát na kytaru v pěti letech (o rok dřív než většina dětí, jak poznamenává) a v osmi už psala písničky. Ve třinácti prožívala krizi talentu („byla jsem hrozná zpěvačka“); ve čtrnácti krizi překonala a rozhodla se: „No jo, jsem sračka,“ jak sama říká. Říká to se staženými ústy, která mění její baltimorský přízvuk v něco, co zní, jako by vyrůstala na stejné pláži jako Kim Gordonová ze Sonic Youth. (Její odbarvené vlasy, tmavě modré kalhoty Dickies a dokonale obnošené bílé tričko tuto podobnost ještě umocňují.) Po zbytek střední školy se řítila k počátkům své kariéry; pozvali ji na velký punkový festival a ona založila kapelu Snail Mail. (Ráda lidi trollí a říká jim, že Snail Mail je prostřední jméno její matky, ale ve skutečnosti se jí jen líbilo, jak ta slova dohromady znějí. Není jasné, jestli si uvědomuje, že je to slang 90. let.) Odtud nahrála své první EP, pak další, profesionálnější, Habits, načež v sedmnácti podepsala smlouvu s Matador Records.
Lush se dali dohromady během roku a půl, kdy se toho v Jordanově životě „hodně dělo“. Řešila otázku, zda jít na vysokou školu, nebo se věnovat hudbě – „velká dětská rozhodnutí“, jak říká -, ale také lásku. Velká část alba má co do činění s hledáním „sebeuvědomění a pochopení pro vytvoření prostoru mezi vámi a vztahem, protože si uvědomíte, že to neprospívá osobnímu růstu a není to pro vás to pravé“. Jordan je devatenáct, ale její věk se pohybuje někde kolem terapeutky s domem v Berkshires.
Ačkoli album připomíná deník, není to žádná rozmazaná, lo-fi hromádka pocitových zvratků. (Ne že by ty svým způsobem také nevládly.) Lush je pečlivá. Podle Jordanové bylo každé místo, nádech, tón a zvuk bicích záměrné – a její rozhodnutí – navrženo tak, aby zprostředkovalo konkrétní pocit nebo vjem. Je to účinné. A přestože Jordanová s přehledem vykresluje zranitelnost, výsledek stále vyvolává chaotické pocity. Proto je taková radost ji poslouchat: Vzpomíná si, že i když Jordan hrála coververze ve sportovním baru v Baltimoru, lidé za ní chodili a říkali: „Tvoje hudba mě opravdu dojala, ale hlavně když začala hrát své vlastní písně. Vždycky jí to lichotilo, ale zároveň ji to trochu zneklidňovalo, vysvětluje, protože ty písničky pro ni byly tak osobní, tak zakořeněné v jejím dospívání a vztazích. „Tenhle tiskový cyklus byl takový zvláštní, protože jsem musela popisovat, co ty písničky jako jsou,“ říká mi. „Musela jsem všechny ty písničky jakoby operovat na otevřeném srdci. Myslím, že to není sloveso.“ Zasměje se.“
I když umělec vykonává ve studiu takovou kontrolu jako Jordan, stejně nemůže určit, jak intenzivně se na ně fanoušci upnou. Pokrčí rameny: „Myslím, že mezi mnou a tím, o čem píšu, je prostor, který tak nějak umožňuje lidem, aby si přidali vlastní kontext.“ Říká to s nonšalancí, jako by ten prostor znamenal, že je jí to jedno. Zdá se však, že část jejího nesouhlasu s tím, že lidé doplňují její hudbu vlastním kontextem, spočívá v tom, že ona sama to ještě tak docela necítí. V každé z jejích písní je okamžik, kdy se jí trochu zadrhne hlas a zní to, jako by se měla rozplakat. Popadne kytaru a některé z těch okamžiků mi přehraje – v písni Pristine je to ve chvíli, kdy udeří na předzpěv a zavzlyká: „Out of everyone / who is your type of girl?“
„Mám dny, kdy nemám pocit, že určitou písničku zvládnu,“ říká. „Jsou tak těžké a zdokonalují tak opravdové, blízké věci. Někdy prostě písničku nezahrajeme, protože si říkám, že nemůžu, a jindy, když ji hraju, jsem jako“ – tady se prudce nadechne a zavře oči, jako by se jen stěží držela pohromadě.
To se nejvíc stává u „Anytime“, závěrečné skladby alba. „Bože, každou noc! Je to tak osobní,“ říká. Je to střídmá, vyzrálá píseň, v níž se smiřuje s tím, že vztah – ten melodramatický z první poloviny alba – je u konce.
Ve večer svého vystoupení ve Williamsburgu hraje „Anytime“, po celou dobu má zavřené oči. Pak zazní verš – „I’m not in love with your absence / ‚cause I’ve fallen so hard for the space“ – a ona se stejně prudce nadechne jako předtím v šatně. Dnes večer se jí podaří píseň dokončit. Zbytek publika sotva.
Fotografie: Benedict Evans
Stylizace: Lindsay Peoples Wagner
Produkce: Roxanne Behr
Vlasy a make-up: Nicole Blais pro exkluzivní umělce s použitím kosmetiky Tarte Cosmetics a nástrojů T3 Tools
Hlavní autorství snímků: Kožená bunda Bottega Veneta, 4 900 dolarů. Košile s límečkem Miu Miu, cena na vyžádání u Miu Miu.
Tento článek byl aktualizován o správný pravopis jména Lindsey Jordan.