V červnu 1905 byl Witte požádán, aby vyjednal ukončení rusko-japonské války. Mikuláš II. byl s jeho výkonem spokojen a byl přibrán do vlády, aby pomohl vyřešit průmyslové nepokoje, které následovaly po Krvavé neděli. Witte na to upozornil: „S mnoha národnostmi, mnoha jazyky a národem z velké části negramotným je zázrak, že zemi dokáže udržet pohromadě i autokracie. Pamatujte si jednu věc: padne-li carská vláda, uvidíte v Rusku naprostý chaos a bude trvat mnoho dlouhých let, než uvidíte jinou vládu schopnou ovládat směs, která tvoří ruský národ.“ (13)
Emile J. Dillon, novinář pracující pro Daily Telegraph, s Witteho analýzou souhlasil: „Witte… mě přesvědčil, že jakákoli demokratická revoluce, byť by proběhla mírovou cestou, by dokořán otevřela bránu silám anarchismu a rozbila by impérium. A pouhý pohled na mechanické střetávání – nelze to nazvat spojením – prvků tak protichůdných mezi sebou, jakými byly etnické, sociální a náboženské oddíly a rozdělení carských poddaných, by tuto zřejmou pravdu přiblížil mysli každého nezaujatého a pozorného studenta politiky“. (14)
V říjnu 1905 zahájili železničáři stávku, která ochromila celou ruskou železniční síť. Ta přerostla v generální stávku. Leon Trockij později vzpomínal: „Po 10. říjnu 1905 se stávka, nyní s politickými hesly, rozšířila z Moskvy po celé zemi. Takovou generální stávku nikde předtím nezažili. V mnoha městech došlo ke střetům s vojsky.“ (15)
Witte viděl pro Trar jen dvě možnosti: „buď se musí postavit do čela lidového hnutí za svobodu tím, že mu udělá ústupky, nebo musí zavést vojenskou diktaturu a potlačit holou silou celou opozici“. Upozornil však, že jakákoli politika represí by vedla k „masovému krveprolití“. Jeho rada zněla, že car by měl nabídnout program politických reforem. (16)
Nikolaj si zapsal do svého deníku: „Po všechny tyto hrozné dny jsem se neustále setkával s Wittem. Velmi často jsme se setkávali brzy ráno, abychom se rozešli až večer, když padla noc. Byly jen dvě otevřené cesty: najít energického vojáka a potlačit vzpouru pouhou silou. To by znamenalo potoky krve a nakonec bychom byli tam, kde jsme začali. Druhým východiskem by bylo dát lidu jeho občanská práva, svobodu slova a tisku, také zákony přizpůsobit Státní dumě – to by ovšem byla ústava. Witte to velmi energicky hájí.“ (17)
Velkokníže Nikolaj Romanov, carův bratranec z druhého kolena, byl významnou osobností v armádě. Byl velmi kritický ke způsobu, jakým car řešil tyto události, a přikláněl se k reformám, které upřednostňoval Sergej Witte: „Vláda (pokud nějaká existuje) nadále zůstává v naprosté nečinnosti … je hloupým divákem přílivu, který kousek po kousku pohlcuje zemi.“ (18) „Vláda je v tomto ohledu velmi nečinná. (18)
Dvaadvacátého října 1905 poslal Sergej Witte carovi zprávu: „Současné hnutí za svobodu není nově zrozené. Jeho kořeny jsou zapuštěny ve staletých ruských dějinách. Svoboda se musí stát heslem vlády. Jiná možnost záchrany státu neexistuje. Pochod historického pokroku nelze zastavit. Myšlenka občanské svobody zvítězí, když ne reformou, tak cestou revoluce. Vláda musí být připravena postupovat podle ústavní linie. Vláda musí upřímně a otevřeně usilovat o blaho státu, a ne usilovat o ochranu toho či onoho typu vlády. Žádná alternativa neexistuje. Vláda se musí buď postavit do čela hnutí, které zachvátilo zemi, nebo ji musí přenechat živelným silám, aby ji roztrhaly na kusy.“ (19)
Koncem téhož měsíce Leon Trockij a další menševici založili Petrohradský sovět. Dne 26. října se v Technologickém institutu konalo první zasedání sovětu. Zúčastnilo se ho pouze čtyřicet delegátů, protože většina továren ve městě stihla zvolit své zástupce. Bylo zveřejněno prohlášení, v němž se tvrdilo: „V příštích dnech dojde v Rusku k rozhodujícím událostem, které na dlouhá léta určí osud dělnické třídy v Rusku. Musíme být plně připraveni zvládnout tyto události jednotně prostřednictvím našeho společného sovětu.“ (20)
Během několika následujících týdnů vzniklo po celém Rusku více než 50 takových sovětů a tyto události vešly ve známost jako revoluce 1905. Witte nadále radil carovi, aby dělal ústupky. Velkokníže Nikolaj Romanov souhlasil a naléhal na cara, aby zavedl reformy. Car to odmítl a místo toho mu nařídil, aby se ujal role vojenského diktátora. Velkokníže vytáhl pistoli a pohrozil, že se na místě zastřelí, pokud car neschválí Witteho plán. (21)
30. října car neochotně souhlasil se zveřejněním podrobností o navrhovaných reformách, které se staly známými jako Říjnový manifest. Ten přiznával svobodu svědomí, projevu, shromažďování a sdružování. Slíbil také, že v budoucnu nebudou lidé vězněni bez soudu. Nakonec oznámil, že žádný zákon nezačne platit bez schválení Státní dumy. Bylo zdůrazněno, že „Witte prodával novou politiku se vší silou, kterou měl k dispozici“. Obrátil se také na majitele novin v Rusku, aby „mi pomohli uklidnit názory“. (22)
Tyto návrhy petrohradský sovět odmítl: „Dostali jsme ústavu, ale absolutismus zůstává…“. Bojující revoluční proletariát nemůže složit zbraně, dokud nebudou politická práva ruského lidu postavena na pevný základ, dokud nebude zřízena demokratická republika, nejlepší cesta k dalšímu postupu k socialismu.“ (). (23) Car z toho vinil Witteho a zapsal si to do svého deníku: „Dokud budu žít, už nikdy tomu člověku (Wittemu) nesvěřím ani tu nejmenší věc.“ (24) V roce 1928 se car rozhodl, že se bude věnovat jenom tomu, co je pro něj důležité. (24)
Když se otec Georgi Gapon dozvěděl o zveřejnění Říjnového manifestu, vrátil se do Ruska a pokusil se získat povolení k obnovení činnosti Petrohradského shromáždění ruských dělníků. Sergej Witte se s ním však odmítl setkat. Místo toho mu poslal vzkaz, v němž mu hrozil zatčením, pokud neopustí zemi. Byl ochoten nabídnout dohodu, která spočívala v tom, že Gapon otevřeně vystoupí na podporu Witteho a odsoudí veškerou další povstaleckou činnost proti režimu. Na oplátku dostal slib, že po skončení krize bude Gaponovi umožněn návrat do Ruska a on bude moci pokračovat ve své odborové činnosti. (25)
Car se rozhodl proti revolucionářům zakročit. Trockij to později vysvětlil: „Večer 3. prosince byl petrohradský sovět obklíčen vojskem. Všechny existence a vchody byly uzavřeny“. Leon Trockij a další vedoucí představitelé sovětu byli zatčeni. Trockij byl vypovězen na Sibiř a zbaven všech občanských práv. Trockij vysvětloval, že dostal důležitou politickou lekci: „Stávka dělníků poprvé srazila carismus na kolena“. (26)
Georgi Gapon dodržel svou část dohody. Kdykoli to bylo možné, poskytoval tisku rozhovory, v nichž chválil Sergeje Witteho a vyzýval k umírněnosti. Gaponův životopisec Walter Sablinskij na to upozornil: „To mu samozřejmě vyneslo prudké odsouzení ze strany revolucionářů… Z revolučního hrdiny se rázem stal horlivý obhájce carské vlády.“ Hněv vzrostl, když vyšlo najevo, že Witte je odhodlán pacifikovat zemi silou, a všichni revoluční vůdci byli zatčeni. (27)