Philip Deloria nastoupil minulý měsíc na katedru historie jako první stálý profesor indiánských dějin na Harvardu, což je „léta připravovaný“ nábor, který vedoucí katedry Daniel Lord Smail označil za „ohromný“.“
„Je to kompletní soubor v mnoha ohledech,“ řekl Smail, který Deloriu označil za „přední autoritu v oblasti indiánských dějin a neuvěřitelně charismatického učitele“.
„Dokáže vyučovat obrovskou škálu témat – nejen indiánská, ale americká studia obecně,“ řekl Smail. „Naše potřeby v oblastech jeho zájmu by mohly snadno přesáhnout jeho kapacitu.“
Deloria, který je původem Dakota, vyrůstal v domě, který často navštěvovali indiánští „organizátoři, hudebníci a podivně zajímaví lidé“. Jeho otec Vine Deloria mladší byl siouxský spisovatel, aktivista a významný historik. Jeho dědeček byl předním indiánským episkopálním knězem a jeho prateta Ella Deloria byla významnou antropoložkou. Muži předchozích dvou generací působili jako vůdci v yanktonské skupině národa Dakota a v episkopální církvi. Deloria je také pravnukem malíře portrétů Thomase Sullyho.
Deloriova mnohovrstevnatá minulost rámovala okružní akademickou cestu, která vedla od vysokoškolských studií hudby k jeho prvnímu pedagogickému místu na Coloradské univerzitě a poté na Michiganské univerzitě, kde vyučoval indiánská studia a byl proděkanem pro vysokoškolské vzdělávání.
Smail doufá, že Deloria využije svých administrativních schopností a pomůže posílit vazby katedry na další katedry a centra v kampusu.
„Není pochyb o tom, že studenti chtějí kurzy, které věnují pozornost dějinám národů bez historie. Dějiny původních obyvatel Ameriky se v severoamerické akademii rozvíjejí teprve dlouho, ale díky vědecké práci lidí, jako je Phil, se začínají prosazovat,“ řekl Smail. „Má také silný zájem o domorodá studia po celém světě, která se rozběhla jako samostatný obor. Dějiny původních obyvatel Ameriky jsou v mnoha ohledech velmi podobné dějinám původních obyvatel Austrálie a Tchaj-wanu a mnoha dalších částí světa. Existuje mnoho příležitostí pro propojené dějiny a Phil se o tento domorodý přístup zajímá.“
The Gazette hovořil s Deloriou o jeho životní cestě, o jeho vědecké práci a o tom, co ho čeká.
Q&A
Philip Deloria
GAZETTE: Můžete hovořit o spojení, které váže vaše osobní zkušenosti s vaším profesním životem?“
DELORIA: Nevyrůstal jsem v kmenové komunitě, ale mé vzdělání bylo v mnoha ohledech jedinečné. Vyrůstala jsem v zajímavém domě, který navštěvovali indiánští vůdci, country-rockoví hudebníci a přehlídka netradičních návštěvníků. Můj otec se angažoval v indiánské politice na celostátní úrovni. Můj dědeček měl ke kmenovému světu Jižní Dakoty mnohem blíž, což bylo zakořeněno v jeho práci indiánského duchovního v rezervacích Pine Ridge, Rosebud a Sisseton. Když se Národní biskupská církev v padesátých letech snažila přeorientovat své indiánské programy, přestěhoval se do New Yorku a poté vedl rozsáhlou sociologickou studii o životě indiánů v církvi v jednotlivých rezervacích.
Můj otec se v roce 1964 stal ředitelem Národního kongresu amerických indiánů (NCAI) a pro radu si chodil právě k mému dědečkovi, který udržoval celostátní síť indiánských vůdců. Po třech letech vedení NCAI napsal táta knihu „Custer zemřel za vaše hříchy“ a několik dalších knih, které zpopularizovaly indiánskou politiku postavenou na smluvních právech a suverenitě.
Můj dědeček byl plynulým mluvčím dakotského jazyka, vypravěčem a zpěvákem. Mezi mnoha indiány se v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století skutečně rozšířilo nahrávání na magnetofonové pásky, které si lidé pořizovali a předávali. Při každé příležitosti jsme s bratrem nahrávali dědečka, jak vypráví příběhy a zpívá písně. V jednu chvíli z nich natočil gramofonovou desku. Takže od táty jsem viděl, jak se odehrává politika 60. a 70. let, a od dědy jsem dostával tak trochu kulturní vzdělání z očí do očí. Obě tyto věci se nyní staly důležitými pro způsoby, jakými přemýšlím o historii a jak se ji snažím vyprávět.
GAZETA: Jako student jste studoval hudbu a jste známý tím, že přednášky začínáte serenádou na klavír nebo akustickou kytarou. Jaká byla vaše studijní cesta?“
DELORIA: Na střední škole jsem hrála na trombon a dostala jsem stipendium na studium hudby na Coloradské univerzitě. Dva roky jsem se věnovala interpretaci. Ale ustrnul jsem na mrtvém bodě – a zjistil jsem, že mě opravdu baví hrát na kytaru. Být profesionálním hudebníkem mi začalo připadat jako nemožně těžký život, když je na světě tolik opravdu dobrých trombonistů. Měl bych poznamenat, že kdykoli se sejdou kytaristé, jsem na tom skoro nejhůř, takže jsem přijal život jako jakýsi záložní basista. Nikdy jsem neztratil lásku k hudbě, ale vždycky mi nabídla lekci pokory. Dva roky jsem učil středoškolskou kapelu a orchestr a hrál jsem na částečný úvazek v originální kapele, pak v punk-folkovém triu a nakonec v kapele na svatební hostině. Můj hudební úpadek byl úplný, od symfonií ke svatbám. Začal jsem se věnovat videoklipům, dělal jsem štáb na spoustě natáčení pro kapely z L. A., které přijížděly natáčet videoklipy do Colorada. V jednu chvíli mi táta řekl: „Hele, když už si chceš takhle zahrávat se svým životem, proč si při tom neuděláš nějaké iniciály za jménem?“
Vrátil jsem se do školy, abych získal magisterský titul z žurnalistiky, a stal se střihačem videa na noční směny. Dělal jsem reklamy na auta a průmyslové filmy a nakonec i dokumentární projekt „Eyanopapi: Srdce Siouxů“ o nárocích Lakotů na půdu v Black Hills v Jižní Dakotě. To byl můj obrat zpět ke všem těm dějinám, které jsem měl v rodině už dlouho.
Měl jsem to štěstí, že jsem v rámci svého postgraduálního studia v Coloradu absolvoval kurz dějin amerického Západu Patricie Nelson Limerick, která v podstatě vyučovala verzi své významné knihy „Legacy of Conquest“. Třída se mi líbila a začal jsem psát dvě iterace zadání, přičemž satirickou verzi jsem předkládal pod pseudonymem. Patty má krásně svérázný smysl pro humor a přijala výzvu přijít na kloub svému záhadnému studentovi – což nakonec vedlo k rozhovoru o zahájení doktorského studia. Požádal jsem o Fulbrightův program do Austrálie, abych natočil další dokument o domorodých zemích. Nedostal jsem ho. Mezitím jsem se ale díky Patty přihlásil na Yale.
Neměl jsem tušení, co tam budu dělat. Kdo jsem byl? Dvakrát neúspěšný muzikant, suplující učitel kapely, noční redaktor, v podstatě pořád na mizině. Měl jsem strach, ale měl jsem skvělou partnerku, svou ženu Peggy Burnsovou, která celé to dobrodružství přijala. Každý týden po semináři se mě ptala: „Řekl jsi tento týden něco?“ „Ano,“ odpověděl jsem jí. Odpověď skoro celý první rok zněla: „Ne.“
Ale naučil jsem se to. Všechny ty hodiny a (případné) rozhovory mě ve skutečnosti naučily myslet. Nápad na mou první disertační práci, která se stala mou první knihou („Hra na indiána“), mi explodoval v hlavě během nějakých 30 sekund jednoho dne na přednášce. Nikdy jsem už nic podobného nezažil. S manželkou jsme se vrátili do Colorada, kde pracovala pro Xerox, zatímco já se snažil disertaci realizovat. V Coloradu jsem dělal adjunkta a pak jsem tam v roce 1994 dostal práci. Za zmínku stojí, že to bylo stejné oddělení, na kterém pracoval můj otec. V jednu chvíli jsme dokonce sdíleli jednu kancelář! V roce 2001 jsem se přestěhoval do Michiganu, místa, které mě nesmírně podporovalo ve vědecké práci a které mě také povzbudilo k tomu, abych se spolu s ostatními podílel na budování prvotřídního programu indiánských studií. Tam jsem prošel světem akademické administrativy, který jsem si – k mému překvapení – zamiloval. Každý den se dívám do zrcadla a žasnu, že jsem se nějak postavila na vlastní nohy. A jsem za to vděčná.
GAZETTE: Na co se tady těšíte?
DELORIA: Harvard je plný úžasných možností. Jeho historie s původními obyvateli sahá samozřejmě až k jeho založení, ale také k novějšímu angažmá, které se datuje – stejně jako většina institucionálních programů indiánských studií – od počátku 70. let 20. století. Harvard University Native American Program (HUNAP) je zde jedním ze silných základních pilířů, který se věnuje nejen vytváření komunity a podpoře domorodých studentů v kampusu, ale také svému programu budování národa a všem druhům zapojení komunity. Dalším pilířem byl Harvardský projekt ekonomického rozvoje amerických indiánů, který je po třech desetiletích důležité práce stále silný. A pak je tu celá řada členů fakulty, kteří se zajímají o problematiku původních obyvatel Ameriky: Kay Shelemayová v hudbě, Matt Liebmann v antropologii, Dan Carpenter v politologii, Ann Braudeová na fakultě teologie, David Jones v historii vědy a další. Harvard také v posledních několika letech dosáhl dobrých výsledků při získávání Radcliffových stipendistů a postdoktorandů. Studenti z řad původních obyvatel jsou zde ohromní a o domorodá studia se zajímá spousta studentů z celého světa. Chci se zapojit a udělat, co je v mých silách, abych nám pomohl představit na Harvardu něco, co bude ještě větší než součet všech těchto velmi silných částí.
GAZETTE: Jste prvním stálým profesorem historie v oboru indiánských studií. Co k tomu patří?
DELORIA: Chci dělat věci. Určitou významnou součástí toho bude pozitivní vliv na studenty Harvardu, kteří budou budoucími vůdčími osobnostmi v zemi indiánů, a pomoc při výchově postgraduálních studentů, kteří budou tento obor rozvíjet. Další důležitou součástí bude moje vlastní stipendium. Rád bych ale také dosáhl toho, aby studenti a indiánská studia na Harvardu byli více vidět v Asociaci indiánských a domorodých studií a v dalších vědeckých organizacích, které vedou celonárodní konverzaci. A myslím, že existují fantastické příležitosti, jak zapojit značnou mezinárodní přítomnost Harvardu. Mám to štěstí, že jsem navázal vztahy s domorodými studenty z Austrálie, Aotearoa/Nového Zélandu, Tchaj-wanu, Japonska, Finska a Kanady. Rád bych je rozvíjel hlouběji, možná i v institucionálním kontextu.
Jsem také trochu muzejník a zdá se mi, že i v této oblasti je spousta možností. Harvard je elitní instituce, která si je dobře vědoma svých povinností vést kritické rozhovory o spravedlnosti a rovnosti, politice a politice, minulosti, současnosti a budoucnosti. Domorodé obyvatelstvo má pro tyto rozhovory zásadní význam, ačkoli jsme z nich často vynecháváni. Rád bych propůjčil svůj hlas jakýmkoli způsobem, abych se ujistil, že tomu tak není, že se vždy zastavíme a dvakrát se zamyslíme nad indiánskými a původními národy a otázkami.
Tento rozhovor byl upraven a zkrácen.