Východiska: Zdravotně hospitalizovaní pacienti, kteří nemají schopnost rozhodovat, mohou požádat, požadovat nebo se pokusit opustit nemocnici navzdory vážnému riziku, které jim hrozí. Ošetřující lékař musí v tomto případě určit, jak takové pacienty zabezpečit, včetně toho, zda se je pokusit ponechat v nemocnici. V mnoha právních řádech však neexistují zákony, které by tuto záležitost přímo řešily. V případě této neexistence jsou psychiatři často vyzváni k vydání nedobrovolného psychiatrického zadržení (civilního závazku), aby pacientovi zabránili v odchodu. Zákony o občanském závazku však nebyly určeny pro potřeby zdravotně nemocných pacientů bez psychiatrického onemocnění a obecně se jimi nezabývají. Občanský závazek je povolen pro pacienty, kteří představují nebezpečí pro sebe nebo pro ostatní nebo kteří jsou vážně postiženi, konkrétně v důsledku duševního onemocnění, a umožňuje převoz těchto osob do zařízení k psychiatrickému vyšetření. Neumožňuje zadržení pro zdravotní onemocnění ani nedobrovolné podávání léčby. Stanovení nemocničních zásad a postupů proto může být nejvhodnějším prostředkem k zadržení zdravotně hospitalizovaných pacientů, kteří nejsou schopni pochopit rizika opuštění nemocnice, navíc ke zmírnění možného rizika deliktního jednání, kterému čelí lékař za to, že jednal způsobem, který chrání pacienta.
Cíl: Cílem tohoto článku je identifikovat řadu klinických a medicínsko-právních problémů v těchto scénářích a popsat vývoj politiky „zadržení zdravotní nezpůsobilosti“ jako prostředku k řešení tohoto nevyřešeného problému.