V létě roku 14 n. l., před dvěma tisíci lety, císař Augustus po více než čtyřiceti letech vlády nad Římem konečně vydechl naposledy. Novým císařem se stal jeho nevlastní syn Tiberius. Zatímco Augustův úspěch v podobě ukončení občanské války a nenápadné přeměny republiky na vládu jednoho muže vyvolává nelibý obdiv i u těch, kteří nejsou nadšeni autokracií, Tiberius má jen velmi málo příznivců. Suetoniův životopis, třetí z jeho dvanácti Životů císařů, nabízí několik zajímavých postřehů, proč tomu tak je.
Pocházel z jedné z nejvznešenějších římských rodin, když se Tiberius dostal k moci, bylo mu kolem 50 let, vedl řadu nesmírně úspěšných, i když nevýrazných vojenských tažení, zajistil Panonii (zhruba dnešní Maďarsko) na východě a výrazně přispěl ke stabilizaci problematické oblasti kolem Rýna na severu. Miloval literaturu, filozofii a umění. Byl to přesně ten typ muže, který za republiky ovládal vyšší patra senátu – velmi tradiční typ římského vůdce, jak by se mohlo zdát.
Z antických komentátorů má však mnoho dobrého pouze Velleius Paterculus, který psal v době jeho vlády. Suetonius ve svém životopise a Tacitus ve svých Letopisech nabízejí litanii zatracující kritiky. Zdá se, že Tiberiovi, který sám velmi ctil tradice a lpěl na správných postupech, bylo jeho postavení – jako ne zcela uznávaného autokrata, od něhož se očekávalo, že bude uplatňovat osobní nadvládu prostřednictvím údajně starého republikánského rámce – velmi nepříjemné. Na rozdíl od Augusta vůbec netoužil navázat vřelý vztah s prostým římským lidem. (Suetonius jasně uvádí jeho naprostý nezájem o hry – což je výmluvný ukazatel). Na veřejné práce se nevydávaly žádné peníze. Kolísal mezi naléháním na senát, aby se choval nezávisle, a tajemnými náznaky, jak chce, aby hlasoval. Jeho hlavním zločinem však v očích některých antických kritiků bylo opuštění Říma.
V roce 26 n. l., po dvanácti letech své vlády, se Tiberius stáhl na ostrov Capri a do města se již nikdy nevrátil. Mělo to vypadat jako návrat k senátorské vládě? Následujících jedenáct let byla císařská kontrola vykonávána na dálku, z větší části prostřednictvím prefekta pretoriánské gardy Sejana. Mezi mnoha významnými Římany odsouzenými v těchto letech za zradu byli i členové Tiberiovy vlastní rodiny, včetně vdovy a dvou starších synů jeho synovce Germanika. Nakonec i Sejanus skončil jako mrtvola v Tibeře a při svém pádu s sebou vzal mnoho těch, kteří doufali, že na spojení s císařovým pobočníkem vydělají. Tato krvavá lázeň odráží Tiberiovu vrozenou krutost i jeho nejistotu – Suetonius však vyzdvihuje i další neřesti.
Svůj životopis začíná rodinnou historií – smíšenou směsicí dřívějších Claudiů, mužů i žen, z nichž někteří prosluli svou ctností, jiní byli proslulí svou arogancí a zkažeností. Suetonius pak mapuje Tiberiův raný život, jeho vynikající vojenskou kariéru, nástup na trůn a převážně pozitivní opatření, která přijal v prvních letech své vlády. Kapitola 33 však temně naznačuje vraždu charakteru, která bude následovat: „Teprve postupně ukázal, jaký je císař“. Tento krok předznamenává poznámky, které Suetonius uvádí ve svých Životech Caliguly (kap. 22: „Dosavadní příběh byl o Caligulovi císaři, zbytek musí být o Caligulovi netvorovi“) a Nerona (konec kap. 19 připravuje čtenáře na „hanebné činy a zločiny, jimiž se budu od nynějška zabývat“). Pro Suetonia charakter, i když může být dočasně maskován, nepodléhá změně nebo vývoji.
Suetonius sice poznamenává, že Tiberiovo odstoupení znamenalo zanedbání provinční vlády, ale příběhům o císařově zkaženosti se dostává mnohem větší pozornosti. Po pobytu na Capri Tiberius „konečně podlehl všem neřestem, které se tak dlouho snažil skrývat“. Jeho pití bylo legendární, jeho sexuální život překonával nejhorší představy. Obklopen sexuálně explicitními uměleckými díly byl Tiberius závislý na všech druzích zvráceností, s chlapci, dívkami – dokonce i s malými dětmi. Obvinění týkající se orálního sexu by u římských čtenářů vzbudila zvláštní odpor. Tiberiovy choutky byly sotva lidské; „lidé mluvili o starém kozím doupěti – což si pohrávalo se jménem ostrova“. Co Tiberius skutečně dělal? Historky tohoto druhu patřily k běžnému platidlu římského politického diskurzu. Suetonius věnuje podobný prostor sexuálním prohřeškům Caliguly, Nerona a Domiciána – takové chování se od tyrana dalo očekávat. Samotná odlehlost císařova sídla musela v Římě podněcovat ty nejbujnější představy. Symbolem Tiberiova nemožného postavení je jeho vztah s matkou Livií. Kdyby nebyla Augustovou manželkou po mnoho desetiletí, Tiberius by se nikdy nedostal k moci. Suetonius opakovaně zdůrazňuje Liviinu klíčovou roli při prosazování svého syna. Přesvědčila Augusta, aby ho po smrti svých dvou dospělých vnuků adoptoval. Pomohla zajistit, aby byl konkurenční kandidát vyřazen. I poté, co Tiberius nastoupil na Augustův trůn, zůstala Livia silou, s níž se muselo počítat: „zlobil se na svou matku Livii z toho důvodu, že si nárokovala stejný podíl na jeho moci“. Přesto bychom snad měli být vůči těmto příběhům stejně obezřetní jako vůči těm o Tiberiových sexuálních choutkách. Jak lépe by mohli Tiberiovi kritici podkopávat jeho postavení než tvrzením, že tento zkušený voják v pozdním středním věku potřeboval rady od své matky? Taková tvrzení by možná byla obzvláště urážlivá pro někoho s Tiberiovými ultra-tradičními názory. Senátoři, kteří ho navrhovali poctít titulem „Liviin syn“, věděli, jak císaře potrápit. Suetonius skutečně uvádí historky o tom, že hlavním důvodem, proč Tiberius odešel z Říma na Capri, byla snaha dostat se pryč od své matky.
Obrázek připsán: (1) Siemiradzki Orgie na Capri, Henryk Siemiradzki, 1881. Public domain via Wikimedia Commons (2) Tiberius Claudius Nero Caesar (42 př. n. l. – 37 n. l.). Od: Helmolt (ed.): Dějiny světa. New York, 1901. Portrétní galerie Texaské univerzity. Public domain via Wikimedia Commons.