Trvalo mi více než deset let, než jsem přišla na to, co mám v životě dělat.
Od ukončení studia v roce 2011 – s dvojím vyznamenáním a dvěma tituly (z kriminologie a psychologie) – jsem vystřídala nejméně sedm zaměstnání. Začal jsem jako specialista na správu pojistných událostí ve zdravotní pojišťovně, ale po jedenácti měsících mě vyhodili. Nevěřili mi s telefonem. Námořnictvo se na mě vykašlalo ve fázi pohovoru. Následovalo šest měsíců v advokátní kanceláři. Výuka angličtiny (poté, co jsem nejprve absolvoval certifikační proces) byla místem, kde jsem měl úspěch – tři roky jsem učil na třech různých školách v zahraničí v Jakartě.
V roce 2016 jsem opět změnil kurz. Vrátila jsem se do školy, získala magisterský titul a stala se novinářkou.
Je to práce, nic osobního…
Proč to všechno poskakování? Až do konce roku 2019 jsem netušil, že mám ADHD.
Je to jako být krátkozrakým koněm vyvedeným ze stáje na dostihovou dráhu. Všichni vám říkají, že jste rychlý hřebec a nebudete mít problém vyhrát závod, ale vy nevidíte na dráhu a stále běžíte maximální rychlostí do překážek, které všichni ostatní jasně vidí – a přeskakují je.
Všude, kde jsem pracoval, se objevil znepokojivý vzorec:
Můj mozek okamžitě přeskočil z „něco se trochu zvrtlo“ na „zase mě totálně vyhodí“, což je děsivé. Pak bych se nahlas zeptal, jestli mě vyhodí, což by jim samozřejmě tu myšlenku jen vnuklo.
Tak vystresovaný úzkostí bych přestal spát, protože by přemýšleli, jestli to předat personálnímu oddělení. Stres a nedostatek spánku by způsobily, že bych nebyl schopen svůj problém racionálně řešit. Když se k tomu přidají osobnostní zvláštnosti, jako je vtipkování, když jste nervózní, věci, které jsou vlastně v pořádku, se rychle zvrhnou v hádku.
Den co den jsem se dostával do rozpaků kvůli drobným chybám a detailům, které jsem přehlédl, a vracel se s krátkými ostrými odpověďmi nebo s uspěchanou a často trapnou výmluvou/důvodem, který byl mnohem víc, než bylo třeba. Až ve 27 letech jsem se naučil držet hubu, omluvit se za drobnosti a prostě v klidu vysvětlit, co se stalo.
Pro vedoucí jsem byl stále nepředvídatelnější a roztržitější, ale jinak jsem byl dobrým zaměstnancem. Byl jsem prostě „divný“ a hlučný, potenciální problém pro šéfy, kteří si pak se mnou „nevěděli rady“. Začali být znepokojení a podezřívaví – v nemalé míře kvůli mé rychle narůstající roztržitosti, nedostatku pozornosti k detailům a svéráznosti.
Při konfrontaci jsem panikařil, zakopával o slova a pletl si, co je a co není skutečné. Skákal jsem do řeči a dokončoval věty. Intenzivně a agresivně jsem vyzýval a zpochybňoval lidi, abych nastolil a, aby bylo vidět, že nastolil, kontrolu nad situací. Nikdy neexistoval konkrétní důvod mého nešikovného nebo přehnaného jednání – nevěděli jsme, proč jsem zapomnětlivý. Proč jsem nedokázal zůstat u úkolu. Proč jsem tak špatně snášel kritiku. Vzhledem k tomu, jak moc jsem se snažil, to nedávalo smysl.
HR schůzky a jiné katastrofy
Formálním HR schůzkám se nedalo vyhnout, stejně jako mým reakcím.
Býval jsem defenzivní a intenzivní, což bylo zmateně spojeno s inteligentní, dobře naplánovanou argumentací sepsanou na papíře s logikou a jasností právníka. Obecný, korporátní proces obvykle vedl někdo, koho to vlastně nezajímalo, ale pro mě to byl pocit, jako by mi šlo o život.
V danou chvíli bych byl silně zaujatý, ale zpracovával bych jen superlativní verzi toho, co bylo řečeno. Nikdy jsem si nezapamatoval nic pozitivního, hnidopišil bych v nepodstatných bodech, a tím bych dusil efektivní komunikaci. Další zničující vzorec.
Když se věci vymkly kontrole, vyhledal bych psychologickou pomoc u svého praktického lékaře. Vyhověl jsem všem testům na úzkost a depresi a lékaři vždy došli k závěru, že to je ten problém. Chování ADHD zůstávalo po léta neodhaleno a během této doby způsobovalo stále větší frustraci a zmatek mně i těm, kteří mě podporovali.
Smutné je, že jsem miloval svá zaměstnání – všechna – a podle každého z nich jsem se definoval. Vždycky mi připadala osobní, protože taková byla. Tvrdě jsem pracoval, ale nakonec jsem byl stejně vyřazen. Nechtěl jsem nikoho zklamat, ale stalo se. Když vás nikdo pořádně nepodpoří, ten pocit viny a frustrace vám zlomí srdce.
Nedokázal jsem pochopit, že jsem se neměl cítit tak nešťastný a že mé potíže nebyly osobní vinou.
Učení se ze ztráty
Všechna ta ztráta zaměstnání a zotavování mě hodně naučily. Tady je to, co jsem získal:
- Naslouchejte hlasu ve své hlavě. Pokud vám říká: „Nechci tu být,“ odejděte. Nebudeš toho litovat.
- Duševní zdraví je důležitější než výplata. Přijít o práci s nepoškozeným duševním zdravím je mnohem lepší, než se celé měsíce cítit neschopný. Najdete způsob, jak vyjít s penězi, než se objeví další práce.
- Je také v pořádku odepsat věci jako špatný den. Nejste dokonalí. Dokonalost neexistuje.
- Vstaňte a pusťte se do práce. Vzpomeň si, co říkal Konfucius. „Naše největší sláva nespočívá v tom, že nikdy nepadneme, ale v tom, že se zvedneme pokaždé, když padneme.“ Je to pravda. Když už jste tolikrát padli na zem, vůle zvednout se a jít dál posiluje vás i vaši podpůrnou síť – a je mnohem cennější než ztracená práce.
- Učte se z každé zkušenosti. Udělejte si čas a zamyslete se nad tím, co se vám líbilo a nelíbilo v práci, o kterou jste právě přišli, a co byste chtěli ve své další práci. Zapište si to. Poučte se z toho.
Poslední úspěch
Psaní mi vždy pomáhalo soustředit se a dodávalo mi jasnost. Je to skvělý nástroj pro zvládání problémů, protože mi umožňuje upravovat, přeformulovávat a znovu uspořádávat myšlenky. Když jsem v největším chaosu a cítím se zranitelná, pomáhá mi psaní dávat smysl a čelit složitým problémům, díky čemuž jsem se dostala ke své současné kariéře: novinařině.
Práce novináře je náročná, respektovaná (no…), různorodá, rychlá, založená na faktech a zároveň kreativní. Dává mi možnost něco změnit a má i nádech showmanství. Proto ji miluji.
Myslím, že jsem konečně dorazil na to správné místo. Jediné, co musím udělat, je méně mluvit, pozorně naslouchat, nevymlouvat se a ptát se, když věci nedávají smysl – i když je to trapné – což je přirozené prostředí pro zvídavou mysl s ADHD.
PODPOŘTE ADDITUDE
Chcete-li podpořit poslání ADDitude, kterým je poskytování vzdělávání a podpory v oblasti ADHD, zvažte prosím možnost předplatného. Vaše čtenářství a podpora pomáhají umožnit náš obsah a osvětu. Děkujeme.
Aktualizováno 28. července 2020
.