Dnes si připomínáme 30. výročí premiéry seriálu Seinfeld, který zůstává nejlepším televizním pořadem o New Yorku (a o ničem) v historii. Často je hrozné, nicneříkající, líné klišé říkat, že město je důležitou postavou filmu nebo seriálu, ale v tomto případě… opravdu bylo. Seinfeld zakotvil a reflektoval život v New Yorku takovým způsobem, že se jeho zápletky a eufemismy staly součástí našeho každodenního života. Jeho lpění na lehce cynickém, roztomile surrealistickém, etiketou posedlém a výrazně židovském smyslu pro humor bylo ve své době pozoruhodně jedinečnou směsí; je to smysl pro humor, díky němuž většina epizod nezestárla (rozhodně ne tak špatně jako většina jeho současníků). Je jen málo věcí, které jsou tak příjemné, jako když se při pobytu u příbuzných, kteří mají ještě základní kabelovou televizi, vrhnete do sledování Seinfelda na TBS.
O jeho trvalém dědictví svědčí obrovské množství poct, fanouškovských akcí, poct a odkazů, které se objevují téměř denně: dnes již ikonické účty na Twitteru, stavebnice Lego, nekonečné množství žebříčků a seznamů, tematické večery Mets, pohlcující zážitky, skutečné restaurace, dokonce i zcela vymyšlená (a upřímně řečeno, poněkud znepokojivá) prázdninová tradice. Změnil způsob, jakým byly sitcomy strukturovány a psány, a udělal tolik pro to, aby diváci přijali nesympatické protagonisty, jako to udělali Sopranovi. Představil světu bohyni Elaine Benesovou. Pro normalizaci basové kytary udělal víc než cokoli jiného v historii, snad kromě Flea. Seriál získal hvězdě a spolutvůrci Jerrymu Seinfeldovi tolik dobré vůle (a tolik, tolik, tolik, tolik peněz), že mu umožnil více než dvacet let vydělávat na Bee Movie, nekonečné zásobě tátovských vtipů a nejméně potřebném (ale stále velmi sledovaném) projektu na světě: prestižním webovém seriálu na Netflixu, který existuje hlavně proto, aby Jerry Seinfeld mohl najet nějaké kilometry na své sbírce exotických aut a odepsat si některé obědy jako služební výdaje.
A je pozoruhodné pomyslet na to, jak blízko jsme byli tomu, aby Seinfeld nikdy nepřekročil pilotní díl.
Pokud jste někdy viděli brilantní čtvrtou sérii Seinfelda, pak už víte, jak seriál vznikl: Vedení NBC oslovilo nadějného stand-up komika Seinfelda, aby s nimi spolupracoval na televizním projektu. Původně chtěli devadesátiminutový speciál; Seinfeld požádal svého přítele a kolegu komika Larryho Davida, aby ho s ním připravil a napsal. Původní myšlenka byla natočit speciál o tom, jak komici získávají svůj materiál, ale protože si nemysleli, že by tento koncept vydržel 90 minut, nakonec napsali běžný televizní pilot. Jeho první verze se jmenovaly Stand Up a The Jerry Seinfeld Show, ale nakonec se rozhodli pro The Seinfeld Chronicles.
Podle dodatku na DVD o natáčení pořadu se oba rychle chytili myšlenky, že to bude „pořad o ničem“ – a pilotní díl bude zkoumat zejména „mezery ve společnosti, kde neexistují žádná pravidla“. Všechny tři hlavní postavy, se kterými se v pilotu setkáváme, jsou mírně přehnané verze skutečných lidí: Seinfeld byl on sám, George Costanza byl upravený Larry David (postava měla být původně standup komik jménem Bennett… což by bylo ještě více Davidovské) a Kramer byl založen na Davidově sousedovi Kennym Kramerovi.
S výjimkou toho, že v Seinfeldových kronikách Kramer není Kramer – je to Kessler.
O pilotu platí: dívat se na něj je dost dost divné. Odhaduju, že jsem v životě přetočil skoro každou epizodu Seinfelda mezi pěti a dvacetkrát, mezi reprízami v televizi a úplným přetočením, až na pár výjimek: Vždycky jsem vynechal dva klipy, vždycky jsem neměl rád „The Bris“ (alias „pigman“ epizoda) a z finále mám smíšené pocity (skvělý nápad, ne skvělé provedení). Ale epizoda, které jsem se nejvíce vyhýbal a ke které jsem se jen zřídkakdy vracel, je pilotní díl. To proto, že seriál byl pochopitelně v mnoha ohledech jen stínem toho, čím se stane (i když… v jiných ohledech už tolik ne). Dovolte mi, abych vás seznámil s hlavními, do očí bijícími rozdíly:
- Opakuji: Kramer se tu jmenuje Kessler.
- Měl jinou znělku – mnohem horší, kterou si můžete poslechnout níže (pozn.: Hulu ji nahradilo starou normální znělkou, což je historicky sporné, ale z hlediska vkusu asi nejlepší)
- Není tu žádná Elaine! Proboha, jak to může být Seinfeld bez těch kopečků? Místo toho hraje Lee Garlingtonová servírku Claire, která trochu komunikuje s Jerrym a Georgem a měla být v seriálu stálou postavou.
- Claire však nepracuje u Monka – místo toho je to Pete’s Luncheonette.
- Pete’s byl zbytek kulis z filmu The Muppets Take Manhattan!
- Vnější vzhled Jerryho bytu je jiný než ve zbytku seriálu. (Ale většina interiéru je dost podobná.)
- Kramer/Kessler vlastnili psa jménem Ralph?! Od toho se dost rychle upustilo… i když existuje přinejmenším jedna redditovská teorie, že pes byl celou dobu v bytě.
- To je drásavé v jiném smyslu:
- Úvodní rozhovor mezi Jerrym a Georgem o knoflících je stejný jako ten, který uzavírá finále (to není drásající, to je jen solidní drobnost).
Vložení Claire je věc, která sem opravdu nesedí; všechno je prostě mimo, když se vmísí do rozhovorů Jerryho a George. Kessler je oproti Cosmo Kramerovi, kterého jsme si zamilovali, oba zkrocení (ani vlasy mu nesahají tak vysoko). Je také naznačeno, že je uzavřený do sebe, což je zvláštní – ale když Jerrymu nenuceně nabídne, že si s nějakou ženou promluví, je to docela vtipné.
Seinfeld nikdy nebyl skvělý herec (s přibývajícími sezónami se však postupně stával pohodlnějším a lepším v rámci svého omezeného rozsahu), ale tady byl obzvlášť amatérský. Jeho vztah s Georgem je však plně zformovaný, s kouskem o přílišném sušení, který opravdu zasáhne tu seinfeldovskou sladkou tečku. Jason Alexander je od začátku opravdu dobrý, ale tady má blíž k Woodymu Allenovi než k Larrymu Davidovi. Základní zápletka také docela odpovídá typům příběhů, které bychom v budoucnu mohli vidět (Jerry potkal ženu, která ho přijede navštívit, ale neví, jestli o něj má romantický zájem).
Nejvíc mě překvapilo, o kolik byl díl koukatelnější a příjemnější, než jsem si pamatoval/obával se. Sice se to nevyrovná ničemu z třetí až osmé série, ale kdybych na to narazil při proklikávání kanálů, nevypnul bych to!
Posluchači to tehdy vnímali trochu jinak: promítalo se to dvěma desítkám vedoucích pracovníků NBC, a zatímco většina se smála, jeden z nich, Brandon Tartikoff, to nepobral a notoricky to označoval za „příliš newyorské, příliš židovské“. Před televizním vysíláním byl film promítnut testovacímu publiku 400 domácností a dočkal se extrémně negativních recenzí. TV Guide se k některým ohlasům vrátil:
„Žádná část publika se na pořad nechtěla dívat znovu.“
„Divákům nebylo jasné, zda Jerry působí jako komik, nebo zda se jeho rutiny odehrávají mimo pořad jako komentáře. Přesuny tam a zpět byly také považovány za náhlé a poněkud dezorientující, zejména pro starší diváky.“
„Žádný z nich se nijak zvlášť nelíbil a diváci měli pocit, že Jerry potřebuje lepší doprovodný soubor.“
„Navzdory slice-of-life přístupu byl pořad považován jen za mírně realistický a uvěřitelný a mnozí se neztotožňovali s věcmi, do kterých byl Jerry zapleten.“
Warren Littlefield, tehdejší zástupce ředitele zábavní divize NBC, později vzpomínal, že „v historii pilotních reportáží musí být Seinfeld jedním z nejhorších všech dob“. Když byla epizoda nakonec 5. července 1989 odvysílána, nevedla si ve skutečnosti vůbec špatně a ve svém vysílacím čase se umístila na druhém místě (hned za klasickým policejním dramatem CBS Jake a tlusťoch). Také televizní kritici na něj reagovali relativně pozitivně, ale NBC ho pro sezónu 1989-1990 nepřevzala.
Rick Ludwin, ředitel stanice, který seriál vyvíjel, se ho ještě nechtěl vzdát, a tak zrušil speciál Boba Hopea a v roce 1990 objednal další čtyři epizody, které měly tvořit první sezónu seriálu (v té době to byla nejmenší objednávka sitcomu v historii televize). Produkční společnost Castle Rock se zřejmě snažila seriál prodat jiné televizní stanici, ale nikdo se nechytil.
Seriál byl pro tyto čtyři epizody přejmenován na Seinfeld a nebylo jasné, zda se seriál dočká druhé série. Ale když byl pilotní díl 28. června 1990 opakován, získal rating agentury Nielsen 13,9 – což bylo lepší než původní skóre 10,9 a dalo výkonným pracovníkům prostor k objednání druhé sezóny o 12 dílech (včetně kultovní „Čínské restaurace“).
„Ten seriál byl jiný,“ řekl Preston Beckman, který v té době vedl oddělení výzkumu sledovanosti NBC. „Nikdo nic podobného neviděl. Nebylo neobvyklé, že se špatně testované pořady dostaly do vysílání, ale jen velmi zřídka se z nich staly velké hity.“
Před několika lety Seinfeld na jedné výstavě vzpomínal na ty začátky a na to, jak dlouho trvalo, než si našel publikum: „Polovinu pořadu to bylo, jako bychom tu věc dělali sami pro sebe. A nezdálo se, že by to fungovalo, ale byla to zábava… Prostě nemůžu uvěřit, že ten pořad je pořád tady. Je to pro mě a Larryho a Julii a Michaela a Jasona a Wayna a všechny ty skvělé lidi, kteří tak tvrdě pracovali, velmi ponižující a vzrušující jen proto, že jsme to milovali, že jsme to dělali tak rádi.“