Takže, zjistil jsem, že od té doby, co už pravidelně nepiju… kdykoli si dám nějakou alkoholickou látku (dělám šíleně trapné a nehorázně otravné věci). Myslím, že mě to přivedlo k přesvědčení, že můj duševní stav, tělesné zdraví a celková pohoda by mohly být lepší bez další konzumace alkoholu.
Včera jsem šel na chlastací brunch s přáteli, které mám docela rád, ale jakmile jsem měl v sobě 2,5 panáka, tak jsem se posral. Nemůžu přestat, neexistovaly žádné brzdy, pokud jde o upuštění od alkoholu. Nakonec jsem jela (VELKÉ NE NE) na večerní bohoslužbu, dobrých osm minut jsem seděla sama v sále, vypila kafe a odjela jsem s tou svou opileckou prdelí domů, abych se sama vybrečela a vyvalovala. Shodou okolností to není všechno, co jsem ten večer dělala… Taky jsem (bohužel) asi dvanáctkrát volala svému bývalému. Nic vás nepřinutí cítit se jako psí hovno víc, než se ztrapňovat před nedávným a dlouhodobým ex, který si spokojeně žije dál s někým novým.
Já už se prostě nechci nenávidět. Nechci googlit věci jako „nejméně špinavý způsob, jak se zabít“ a přemýšlet o tom, že kdykoli budu sám a budu parkovat, sjedu autem ze střechy garáží. Chci se cítit bezpečně, milovaně a jistě. Tato realita mi připadá vzdálená. Nedosažitelná. Pouze něco, co je dostupné pro ostatní, a ne pro mě. Jak se tam dostanu….Vím, že to není zanechání tří opileckých hlasových zpráv, v nichž žadoním o pozornost někoho, s kým jsem se před rokem rozešla.
Ugh.
To je vše. Další přijdou… asi.