Teologie a kultura na II. vatikánském koncilu
Od cesty mudrců za svědky Ježíšova narození až po symbolickou přítomnost dvanácti izraelských kmenů o Letnicích je téma katolicity a kultury nedílnou součástí příběhu Krista a církve. V době II. vatikánského koncilu měl vztah teologie a kultury zvláštní význam z několika vzájemně propojených důvodů.1 Nedokončený I. vatikánský koncil (1869-70) kladl nevyvážený důraz na papežství a univerzální církev ve vztahu k episkopátu a místním církvím. Silný papežský úřad měl pro církev v jejím boji s často nepřátelským světem devatenáctého a počátku dvacátého století několik výhod, ale důraz na „univerzální“ církev nepřispíval k zaměření na různé kultury. Bylo třeba obnovit rovnováhu a věnovat náležitou pozornost biskupům a jednotlivým církvím. Existovala významná souvislost mezi oceněním role partikulárních církví a oceněním přínosu rozmanitých kultur.
Tyto vnitrocírkevní obavy souvisely se zákulisními otázkami důvěryhodnosti církve v Evropě po obou světových válkách a také s rostoucím pocitem hanby koloniálních mocností při jejich zacházení s původními obyvateli různých zemí. V katolických teologických kruzích již v roce 1938 Henri de Lubac s odvoláním na Johna Henryho Newmana označil kulturní adaptaci za klíčový prvek katolicismu.2 De Lubac tvrdil, že křesťanská spása nemůže být segmentována do jiné oblasti, ale je skutečně spojena s lidským osudem a reálně propojena s lidskými společnostmi. Protestantský teolog H. Richard Niebuhr ve svém klasickém díle Kristus a kultura z roku 1951 zkoumá silné a slabé stránky různých modelů a nakonec vyzdvihuje potřebu víry.3 V pozadí jeho díla přetrvává úzkost z vědomí, že víra mnoha evropských křesťanů se během druhé světové války ukázala být spíše nominální než skutečná a že evropské křesťanství celkově selhalo ve svých povinnostech proměňovat kulturu i v odporu proti prvkům kultury, které se staly zjevným zlem. V téže době jiný protestant, Paul Tillich, rozvíjel svou teologickou metodu korelace, podle níž lidská zkušenost, chápaná s citlivostí vůči kulturní rozmanitosti, klade otázky, na něž musí křesťanství poskytnout orientaci pro autentickou odpověď, má-li být existenciálně relevantní.4
Téma angažovanosti ve světě a spolu s ní inkulturace by…
.