Vězeňský úřad by mohl na konci měsíce poslat lidi bez domova do alternativních domů na půl cesty daleko od D.C. nebo zpět do vězení.
Stacy Gonzales neví, kde bude příští týden bydlet.
Zhruba 10 měsíců byl ve federální věznici v Houstonu za porušení podmínky propuštění pod dohledem v souvislosti s odsouzením za drogové spiknutí. Od 12. února je obyvatelem Hope Village, což je jediný dům na půl cesty pro muže ve Washingtonu. Plánoval, že si zde odpykává trest a poté se přestěhuje do Virginie, kde mu přátelé pomohou najít práci v oboru instalatérství.
V polovině dubna se však Gonzales a ostatní muži v Hope Village dozvěděli, že zařízení neprodlouží smlouvu s Úřadem pro vězeňství a na konci měsíce bude uzavřeno. Obyvatelé, kteří mohou poskytnout adresu, budou propuštěni do domácího vězení.
Ale Gonzales je bezdomovec. Pro The Appeal uvedl, že stále čeká na zprávu od BOP, zda bude přesunut do jiného domu na půl cesty, nebo poslán zpět do vězení.
„Prostě nechci, aby se to stalo. Nevidím důvod, proč by to měli dělat, když už jsem se dostal ven a snažím se tady napravit,“ řekl. „Snažím se dostat blíž k Virginii, ne pryč z Virginie, protože vím, že mám práci, a kdybych tam byl, mohl bych ji dostat.“
Třiačtyřicetiletý Gonzales uvedl, že bez bezpečného místa pobytu se obává, že se nakazí COVID-19 a případně ho rozšíří na ty, se kterými přijde do styku, ať už skončí kdekoli.
Hope Village, největší federálně nasmlouvaný dům na půl cesty v zemi s 304 lůžky, je již dlouho předmětem kontroly. Skupiny obhájců požadovaly jeho uzavření kvůli nebezpečnému ubytování a nedostatečným službám při návratu do společnosti. Nedávno tyto výzvy nabyly na naléhavosti, když v zařízení během dvou dnů zemřeli dva muži a federální žaloba jej obvinila, že během celosvětové zdravotní krize nedokázal ochránit své obyvatele.
Přestože obyvatelé a místní obhájci tvrdí, že jim není líto, že se Hope Village zavírá, jsou znepokojeni rozhodnutím vyhnat obyvatele uprostřed pandemie COVID-19 ven. Muži se nyní budou muset snažit najít bydlení schválené úřadem BOP, nebo budou riskovat návrat do vězení, kde by byli s největší pravděpodobností zavřeni v karanténě.
„Byli jsme rozrušeni, když jsme se dozvěděli, že Hope Village se rozhodla tyto muže fakticky vystěhovat během pandemie s pouhým třítýdenním předstihem, čímž pokračuje v tom, že neklade potřeby svých obyvatel na první místo,“ uvedla v e-mailu pro The Appeal Misty Thomasová, výkonná ředitelka neziskové organizace Council for Court Excellence se sídlem ve Washingtonu. „Tento krok nepodporuje tvrzení Hope Village, že se stará o navrátivší se občany, kterým údajně slouží.“
Ke středě v Hope Village stále žilo 129 mužů, kteří čekali na propuštění do domácího vězení nebo na přemístění do jiného zařízení, jak uvedla městská Koordinační rada pro trestní soudnictví. Nezávislá monitorovací agentura D.C. Corrections Information Council odhaduje, že 40 lidí ve Hope Village nemá bydlení, a pokud se jim nepodaří najít ubytování, budou posláni zpět do zařízení BOP.
Město ani BOP zatím neplánují vytvořit lůžka nebo bydlení pro obyvatele, kteří nemají schválený plán domácího vězení, uvádí Rada pro excelenci soudů, která se zasazuje o uzavření věznice.
Bureau of Prisons na žádost o komentář nereagoval.
Nezisková organizace CORE DC získala smlouvu na otevření dalšího domu na půl cesty ve Washingtonu, ale plány skupiny byly odloženy, protože se jí nepodařilo najít místo. Další zařízení se pravděpodobně neotevře dříve než za několik měsíců.
„Nemít v D.C. dům na půl cesty jasně a nahlas říká, že nám na vás nezáleží natolik, abychom vás měli doma, kam patříte,“ řekla Tara Libertová, spoluzakladatelka a výkonná ředitelka organizace Free Minds Book Club & Writing Workshop, která pracuje s obyvateli Hope Village. „Jak se může někdo úspěšně reintegrovat ve městě, ve kterém nebude žít? Je to nehorázné a nezodpovědné.“
Pro některé obyvatele Hope Village, jako je Demetrius Beatty, byla zpráva, že v D.C. už nebude dům na půl cesty, vítaná. Beatty uvedl, že byl nadšený, když se dozvěděl, že bude předčasně propuštěn do domácího vězení, a plánuje odjet bydlet ke své mladší sestře do Hyattsville ve státě Maryland.
„To je to, co chci opravdu udělat. Opravdu chci jít domů,“ řekl čtyřiatřicetiletý muž. „Je mi tak trochu líto kluků, kteří jsou teď ve vězení a nemohou mít tuto možnost navštěvovat dům na půl cesty, protože žádný není k dispozici.“
Situace však ponechává v nejistém postavení i další lidi, jako je Gonzales. Gonzales řekl, že doufá v přeložení do jiného domu na půl cesty, nejlépe do nějakého ve Virginii. Obává se návratu do vězení v době, kdy by přechod do federálního vězení mohl znamenat rozsudek smrti.
„Není to fér,“ řekl. „Musíte se vyhýbat novým místům, vyhýbat se lidem a podobným věcem. Když tam jdeš a oni se tam dostali, musíš tam být, protože ti řekli, že tam musíš být.“
Hope Village byla otevřena v jihovýchodní části Washingtonu v roce 1978 a od roku 2006 získala federální zakázky v hodnotě více než 125 milionů dolarů. V posledních letech bylo zařízení zapojeno do vleklého sporu o federální zakázku na dům pro muže na půl cesty v okrese. Když se zdálo, že jeho dny jsou sečteny, pandemie COVID-19 problémy zařízení ještě znásobila.
BOP tvrdí, že ani jeden z obyvatel, kteří počátkem dubna zemřeli, neměl COVID-19, ale obyvatelé sdělili The Appeal, že toto tvrzení zpochybňují. Johnathan Ross, 56letý rezident, uvedl, že bydlel v sousedství jednoho ze zemřelých mužů a přímo nad druhým. Ten, který byl pod ním, byl podle něj před smrtí v karanténě a personál mu nosil jídlo na pokoj.
Několik dní po těchto úmrtích delegátka Sněmovny reprezentantů Eleanor Holmes Nortonová z Washingtonu uvedla, že byla informována, že Hope Village „nečekaně“ sdělila BOP, že po 30. dubnu nebude ubytovávat osoby vracející se z federálního vězení.
Vesnice Hope Village byla mezitím kvůli viru uzavřena. Muži mohou opustit své stísněné obytné prostory pouze na jídlo v jídelně, kde jsou nuceni sedět blízko sebe. „Životní podmínky jsou příšerné,“ řekl Ross. „V bytě se dvěma ložnicemi je nás tak osm.“
Obyvatelé řekli listu The Appeal, že jim zařízení neposkytlo masky ani dezinfekční prostředky na ruce a že jsou nuceni si zásoby shánět sami. „Když jsem šla k lékaři, musela jsem si doslova sehnat masku od někoho mimo zařízení,“ řekla Rossová.
Jak minulý měsíc informoval The Appeal, BOP vydal 13. března memorandum s podrobnými informacemi o změnách v domech na půl cesty v souvislosti s krizí, včetně pozastavení testování na přítomnost drog a alkoholu, ale ve svých plánech umožnit domácí vězení pro federální vězně neupřesnil, zda se to týká i obyvatel domů na půl cesty. O několik týdnů později napsala organizace FAMM (Families Against Mandatory Minimums) dopis generálnímu prokurátorovi USA Williamu Barrovi, v němž ho vyzvala, aby ulevil domům na půl cesty a propustil lidi do domácího vězení.
„Tito lidé jsou v Petriho misce, jsou na sebe namačkáni, nemohou odejít,“ řekl minulý měsíc Kevin Ring, prezident FAMM, v rozhovoru pro The Appeal. „Domy na půl cesty by se měly okamžitě vyprázdnit. Nemají žádný přínos pro veřejnou bezpečnost v porovnání s přínosem pro veřejné zdraví, když jsou lidé drženi uvnitř. Prostě to nedává smysl. Je to otupující.“
Kenneth McManus žije v Hope Village od ledna a zbýval mu zhruba měsíc a půl, když byl COVID-19 vyhlášen pandemií. McManus uvedl, že minulý měsíc požádal o propuštění do domácího vězení. Popsal, že slyšel kašel a zvracení lidí v celé budově a začal se obávat o své zdraví.
„Mám dezinfekci na ruce, utírám kliky dveří, dělám všechno pro to, abych přežil,“ řekl 35letý muž.
Přes jeho prosby o předčasné propuštění věznice BOP jeho žádost ignorovala.
„Při takové krizi, jakmile vidí, že počty stoupají, nás pustí,“ řekl. „Prostě si myslím, že jsme všichni označeni za statistiky, za zločince. Každý není zločinec. Máte tu lidi za obyčejné dopravní pokuty, za neplacení alimentů a podobně.“
„Prostě si myslím, že je to ubohé,“ dodal. „Je to hrozné. Ukazuje to na zanedbanost určitých typů Američanů.“
Na videu zveřejněném na Facebooku jiný obyvatel uvedl, že denně vidí šest až osm lidí, kteří opouštějí Hope Village v sanitkách. Obyvatel řekl, že doufá, že BOP může všechny napojit na GPS monitory, aby mohli být posláni domů.
Ross má být propuštěn v pátek a plánuje žít se svou 81letou matkou. Řekl, že také žádal o předčasné propuštění, ale byl ignorován.
„Šel jsem za každým, o kom jsem si myslel, že by to mohl umožnit,“ včetně úředníků BOP, řekl. „Byl jsem frustrovaný a dostal jsem se do slovních sporů s personálem. Dospěl jsem k závěru, že poslední dva týdny mého pobytu tady skončím tak, že si prostě budu dělat svoje.“
Návrh hromadné žaloby, který 2. dubna podali dva obyvatelé proti Hope Village a Úřadu pro vězeňství, tvrdí, že zařízení nezajistilo testování a lékařskou péči osobám s COVID-19. Tvrdí také, že zaměstnanci vyžadují, aby si obyvatelé zařízení uklízeli sami, ale neposkytují jim odpovídající čisticí prostředky, a že BOP by měl obyvatele, kteří mají nárok na domácí vězení, propustit jako reakci na veřejnou zdravotní krizi.
Dokud však nebylo jasné, že smlouva skončí, BOP na výzvy k propuštění všech do domácího vězení nereagoval.
„Jsou to všechno lidé, kteří jsou šest měsíců před propuštěním, takže by neměl existovat žádný jiný důvod, než že nemají kam jít, abyste je nepropustili,“ řekla Emily Tatro, zástupkyně ředitele Rady pro excelenci soudů. „Stejně se za pár měsíců dostanou ven. Jaký je v tom rozdíl?“
Místo toho BOP dostal obyvatele do situace, kdy se každý den obávají o své zdraví a bezpečnost, tvrdí obhájci.
„Nechci umírat a nechci, aby umírali nevinní lidé,“ řekl McManus. „Zanedbávají své povinnosti, aby tu zajistili bezpečnost lidí.“